Blábolník

„Dědo, doma není co žrať. Mám tu dvě vnučky, v noci jsem nespala, takže bys mohl zajet do LIDLu udělat velký nákup.“ Bliklo na mě komunikační okénko na Facebooku zhruba kolem desáté hodiny dopolední standardního středoevropského času.  Kecám.  Celý vzkaz byl jednodušší: „Zajedeš nakoupit, lednička je prázdná seznam pošlu.“ Chybějící interpunkci jsem ignoroval, ale i tak se mi orosilo čelo. Podobnou zodpovědnost na má bedra manželka nikdy za dobu, co jsme svoji, nekladla. Dobře zná mé limity. O deset minut později jsem se s výmluvou, že řeším složitý digitální problém, zmohl v odpovědi jenom na prosté OK. S manželkou se nediskutuje, manželka se poslouchá, vytanul mi na mysli citát neznámého ženáče, který nejspíš věděl, o čem mluví. Zda byl šťastný, či nikoliv, o tom se literatura nezmiňuje.  Byl. Samotný seznam nebyl dlouhý. Obsahoval v podstatě věci, které už jsem v životě viděl, ale bohužel končil sdělením:  „A kup ještě, co ti padne do oka.“ Tentokrát byla čárka umístěna správně. H