Blábolník

Z dob socialismu ve mně zůstala hluboce zakořeněná pravda znějící takto: "Vstupní branou do ordinace jakéhokoliv lékaře je zdravotní sestra. Udělejte dobrý dojem a budete připuštěni prakticky kdykoliv. Chovejte se jako buran a narazíte na neprostupnou Skyllu nebo Charybdu." Tohoto poznatku se držím zuby nehty, takže pokaždé sestřičce nějakou tu drobnost podstrčím. Při častějších návštěvách i pochválím účes, ačkoliv absolutně netuším, jaký měla minule. Zabere to vždycky.  V ordinacích se necítím moc dobře. Myslím, že se podobným pocitům říká odborně "syndrom bílého pláště." Dopředu totiž nikdy netušíte, co vás čeká, což psychickému zdraví moc neprospívá.  Dnešní doktor už byl třetí v pořadí, který dostal za úkol opravit můj pochroumaný loket. Tenhle nebyl žádné ořezávátko. Bez jakéhokoliv umrtvení se na mě vrhnul, povrtal se mi v paži nástrojem nápadně připomínající lopatičku na bábovičky, nařídil sestře, aby mě zafačovala, což se slovy "ubožátko moje" lá

Klik, klik, cvak, klik, klup, áááách.  Počítačová myška se pěkně nadře, když její páníček nutně potřebuje provětrat internet, aby zjistil, co se stalo, stane, nebo se právě děje. Ne že by na tom záleželo, protože svět funguje na principu symetrické opakovatelnosti. Vše, co se děje dnes, dělo se i včera, a zítra tomu bude nejinak.  Bledá tvář ozářená matným svitem předimenzovaného plochého monitoru vyhlíží poněkud mrtvolně. Řitní půlky se převalují zleva doprava a zase zpět na rozvrzaném kolečkovém křesle. Dioptrické zornice mžourají a rozpustné kafe si vesele stydne, protože není čas srkat. Pivo čeká až na okamžik, kdy je i gentlemanům povoleno chlastat. Klik, klap, cvak, klup. Standardní ajťácké ráno se zpočátku nelišilo od těch předchozích. Až do chvíle, než do pracovny vrazila lehce podrážděná manželka, a nevyřkla osudovou větu: "Ty z toho svýho virtuálního světa jednou zblbneš, muži! Sedíš tu jak hnida a fyzicky chřadneš. Nechceš taky občas vyrazit ven mezi lidi? Do reálného