Přeskočit na hlavní obsah

V lékárně

Z dob socialismu ve mně zůstala hluboce zakořeněná pravda znějící takto: "Vstupní branou do ordinace jakéhokoliv lékaře je zdravotní sestra. Udělejte dobrý dojem a budete připuštěni prakticky kdykoliv. Chovejte se jako buran a narazíte na neprostupnou Skyllu nebo Charybdu."

Tohoto poznatku se držím zuby nehty, takže pokaždé sestřičce nějakou tu drobnost podstrčím. Při častějších návštěvách i pochválím účes, ačkoliv absolutně netuším, jaký měla minule. Zabere to vždycky. 

V ordinacích se necítím moc dobře. Myslím, že se podobným pocitům říká odborně "syndrom bílého pláště." Dopředu totiž nikdy netušíte, co vás čeká, což psychickému zdraví moc neprospívá. 

Dnešní doktor už byl třetí v pořadí, který dostal za úkol opravit můj pochroumaný loket. Tenhle nebyl žádné ořezávátko. Bez jakéhokoliv umrtvení se na mě vrhnul, povrtal se mi v paži nástrojem nápadně připomínající lopatičku na bábovičky, nařídil sestře, aby mě zafačovala, což se slovy "ubožátko moje" láskyplně učinila, poněvadž obdržela přerostlou čokoládu, předepsal mi pro jistotu antibiotika a po deseti minutách mě vypakoval z místnosti.

Což byl okamžik, kdy vypuknula ta největší legrace, kterou zná ajťák jako své boty. 

"Dneska nám nefunguje e-Recept," oznámila mi sestřička, "a ajťáka nemůžeme sehnat." 

Asi je taky u doktora, napadlo mě, ale neřekl jsem nic.

"Takže vám tady vystavím papírový recept, s tím skočíte dolů do lékarny, ukážete občanku a dostanete léky." 

Fajn. 

Dorazil jsem do přízemí, kde se mě ujala nepřívětivá lékarnice. "Tohle není recept, ale lékařská zpráva," zatvářila se kysele a odstrčila papír, zatímco jsem jí podával občanský průkaz. "Musíte zpátky pro recept." Dodala nesmlouvavě a já z místnosti vypadl jak primeros z automatu, přičemž jsem proklel churavého ajťáka. 

Dobrá - zpět do ordinace. Klepání klíči na kliku mi prošlo, sestřička si vzala onen papír a prohlásila: "Ale tady dole na té zprávě je přeci recept!" Podala mi ho zpátky a věnovala se další pacientce.

Tak jo, pomyslel jsem si. Zpět do lékárnické jámy lvové mě nedostanou ani párem volů. Nastartoval jsem své Monte Carlo a vyrazil do hlučínské lékárny, kde už mě dámy za přepážkou trochu znají, protože jim občas pochválím účes.

Vysvětluji svůj problém, postarší paní potřese hlavou, vezme nůžky, odstřihne spodní část lékařské zprávy a bez doplatku mi bez řečí věnuje požadovanou medikaci. 

Načež dodá: "Tyhlety elektronický recepty nám byl čert dlužný. Věčně to mají rozbitý a my musíme tyhle papírky pak skenovat a odesílat do systému v okamžiku, kdy zase funguje. Zatracení ajťáci." Dodala napůl vztekle.

Řekl jsem jen děkuju a své současné povolání taktně zamlčel.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vyznání

Existence tří vnuček, byť ne tak úplně vlastních, dokazuje, že už jsem starý dědek. Bez debaty, prosím. Letos mi bude šedesát.  Nestrpím ale, aby opotřebované tělo vládlo mé stále dětské duši, poněvadž žiji v jednom z nejlepších dostupných světů. Třeba taková Venuše nebo Callisto jsou děsné peklo. Což ví každý astronom. Oproti tomu je naše česká kotlina už asi tři desetiletí skutečným rájem na zemi. Bohužel některým jejím obyvatelům to zřejmě  nikdo nesdělil. Tohoto faktu jsem si vědom, a tak přestože často vstávám až na třetí pokus, neměnil bych ani omylem.  Bytostně proto nesnáším rozličné škarohlídy, hudraly, pindaly, frflaly, negativisty a pravověrné pesimisty, kteří si ze života vybírají jen to nejhorší, a výhradně ze své vlastní vůle jsou dobrovolně nešťastní. Stresují nejen sami sebe, ale často i nevinné okolí.  Vsadím se, že podobné týpky určitě znáte:  Tráva je málo zelená, nebe věčně zatažené. Pivo moc teplé, nebo příliš studené, ale nikdy ne akorát. Všichni kradou, jen oni n