V lékárně

Z dob socialismu ve mně zůstala hluboce zakořeněná pravda znějící takto: "Vstupní branou do ordinace jakéhokoliv lékaře je zdravotní sestra. Udělejte dobrý dojem a budete připuštěni prakticky kdykoliv. Chovejte se jako buran a narazíte na neprostupnou Skyllu nebo Charybdu."

Tohoto poznatku se držím zuby nehty, takže pokaždé sestřičce nějakou tu drobnost podstrčím. Při častějších návštěvách i pochválím účes, ačkoliv absolutně netuším, jaký měla minule. Zabere to vždycky. 

V ordinacích se necítím moc dobře. Myslím, že se podobným pocitům říká odborně "syndrom bílého pláště." Dopředu totiž nikdy netušíte, co vás čeká, což psychickému zdraví moc neprospívá. 

Dnešní doktor už byl třetí v pořadí, který dostal za úkol opravit můj pochroumaný loket. Tenhle nebyl žádné ořezávátko. Bez jakéhokoliv umrtvení se na mě vrhnul, povrtal se mi v paži nástrojem nápadně připomínající lopatičku na bábovičky, nařídil sestře, aby mě zafačovala, což se slovy "ubožátko moje" láskyplně učinila, poněvadž obdržela přerostlou čokoládu, předepsal mi pro jistotu antibiotika a po deseti minutách mě vypakoval z místnosti.

Což byl okamžik, kdy vypuknula ta největší legrace, kterou zná ajťák jako své boty. 

"Dneska nám nefunguje e-Recept," oznámila mi sestřička, "a ajťáka nemůžeme sehnat." 

Asi je taky u doktora, napadlo mě, ale neřekl jsem nic.

"Takže vám tady vystavím papírový recept, s tím skočíte dolů do lékarny, ukážete občanku a dostanete léky." 

Fajn. 

Dorazil jsem do přízemí, kde se mě ujala nepřívětivá lékarnice. "Tohle není recept, ale lékařská zpráva," zatvářila se kysele a odstrčila papír, zatímco jsem jí podával občanský průkaz. "Musíte zpátky pro recept." Dodala nesmlouvavě a já z místnosti vypadl jak primeros z automatu, přičemž jsem proklel churavého ajťáka. 

Dobrá - zpět do ordinace. Klepání klíči na kliku mi prošlo, sestřička si vzala onen papír a prohlásila: "Ale tady dole na té zprávě je přeci recept!" Podala mi ho zpátky a věnovala se další pacientce.

Tak jo, pomyslel jsem si. Zpět do lékárnické jámy lvové mě nedostanou ani párem volů. Nastartoval jsem své Monte Carlo a vyrazil do hlučínské lékárny, kde už mě dámy za přepážkou trochu znají, protože jim občas pochválím účes.

Vysvětluji svůj problém, postarší paní potřese hlavou, vezme nůžky, odstřihne spodní část lékařské zprávy a bez doplatku mi bez řečí věnuje požadovanou medikaci. 

Načež dodá: "Tyhlety elektronický recepty nám byl čert dlužný. Věčně to mají rozbitý a my musíme tyhle papírky pak skenovat a odesílat do systému v okamžiku, kdy zase funguje. Zatracení ajťáci." Dodala napůl vztekle.

Řekl jsem jen děkuju a své současné povolání taktně zamlčel.