Přeskočit na hlavní obsah

V lékárně

Z dob socialismu ve mně zůstala hluboce zakořeněná pravda znějící takto: "Vstupní branou do ordinace jakéhokoliv lékaře je zdravotní sestra. Udělejte dobrý dojem a budete připuštěni prakticky kdykoliv. Chovejte se jako buran a narazíte na neprostupnou Skyllu nebo Charybdu."

Tohoto poznatku se držím zuby nehty, takže pokaždé sestřičce nějakou tu drobnost podstrčím. Při častějších návštěvách i pochválím účes, ačkoliv absolutně netuším, jaký měla minule. Zabere to vždycky. 

V ordinacích se necítím moc dobře. Myslím, že se podobným pocitům říká odborně "syndrom bílého pláště." Dopředu totiž nikdy netušíte, co vás čeká, což psychickému zdraví moc neprospívá. 

Dnešní doktor už byl třetí v pořadí, který dostal za úkol opravit můj pochroumaný loket. Tenhle nebyl žádné ořezávátko. Bez jakéhokoliv umrtvení se na mě vrhnul, povrtal se mi v paži nástrojem nápadně připomínající lopatičku na bábovičky, nařídil sestře, aby mě zafačovala, což se slovy "ubožátko moje" láskyplně učinila, poněvadž obdržela přerostlou čokoládu, předepsal mi pro jistotu antibiotika a po deseti minutách mě vypakoval z místnosti.

Což byl okamžik, kdy vypuknula ta největší legrace, kterou zná ajťák jako své boty. 

"Dneska nám nefunguje e-Recept," oznámila mi sestřička, "a ajťáka nemůžeme sehnat." 

Asi je taky u doktora, napadlo mě, ale neřekl jsem nic.

"Takže vám tady vystavím papírový recept, s tím skočíte dolů do lékarny, ukážete občanku a dostanete léky." 

Fajn. 

Dorazil jsem do přízemí, kde se mě ujala nepřívětivá lékarnice. "Tohle není recept, ale lékařská zpráva," zatvářila se kysele a odstrčila papír, zatímco jsem jí podával občanský průkaz. "Musíte zpátky pro recept." Dodala nesmlouvavě a já z místnosti vypadl jak primeros z automatu, přičemž jsem proklel churavého ajťáka. 

Dobrá - zpět do ordinace. Klepání klíči na kliku mi prošlo, sestřička si vzala onen papír a prohlásila: "Ale tady dole na té zprávě je přeci recept!" Podala mi ho zpátky a věnovala se další pacientce.

Tak jo, pomyslel jsem si. Zpět do lékárnické jámy lvové mě nedostanou ani párem volů. Nastartoval jsem své Monte Carlo a vyrazil do hlučínské lékárny, kde už mě dámy za přepážkou trochu znají, protože jim občas pochválím účes.

Vysvětluji svůj problém, postarší paní potřese hlavou, vezme nůžky, odstřihne spodní část lékařské zprávy a bez doplatku mi bez řečí věnuje požadovanou medikaci. 

Načež dodá: "Tyhlety elektronický recepty nám byl čert dlužný. Věčně to mají rozbitý a my musíme tyhle papírky pak skenovat a odesílat do systému v okamžiku, kdy zase funguje. Zatracení ajťáci." Dodala napůl vztekle.

Řekl jsem jen děkuju a své současné povolání taktně zamlčel.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...