Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident!
Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul.
Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.
Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.
Po propuštění z činné služby jsem zkusil být půl roku nezaměstnaným, ale ukecali mě, abych se stal zahradníkem. Tak úspěšným, že jsem několik měsíců prodával kytky v prvním patře Gagarinovy kolonády, kde jsem zažil pár zajímavých historek. Zde je jedna z nich.
Zkusmo jsem ve Vřesové u Chodova vyráběl svítiplyn. I tam jsem si docela užil, což dokládá tento pravdivý příběh. Jenže vyrábět plyn byla taková nuda, že jsem o pár měsíců později skončil jako vedoucí skladu náhradních dílů v autoservisu Škoda. Stal jsem se druhým řidičem v republice, který měl tu čest svézt se Favoritem. Po práci jsem pak jako melouch opravoval vlastníma rukama vysokozdvižné vozíky.
Pak ze mě, kdovíproč, udělali vedoucího správy nemovitostí. To bylo pár let po revoluci, kdy do bývalého OPBH vtrhlo tržní hospodářství a nový majitel původem z Rakouska mi položil na stůl počítač 386SX, načež odjel neznámo kam.
Tím se mi otevřel úžasný svět počítačové techniky. Většinu příkazů starého dobrého operačního systému DOS znám dodnes. Překvapivě fungují i ve Windows 10, což málokdo ví.
Také jsem v karlovarském nočním baru poznal svou současnou manželku. Žena mě z lázeňského města emigrovala na dálný východ se slovy, že tací fajní synci u nich nejsou, načež mě učinili ředitelem správy nemovitostí v Opavě a Ostravě. Hele, řeknu vám, starat se o tři a půl tisíce bytů na ostravské Dubině plné havířů, nebyl žádný med.
A tak jsem zdrhnul a stal se ajťákem v autosalonu Škoda, kde mám tu čest pracovat dodnes. To se psal rok 1997. Během těch let jsem vyrobil přes dvě stovky webů, psal nesmysly na různé odborné servery a sesmolil jeden a půl knihy.
Lze tedy konstatovat, že v mém životě se udály v podstatě pouhé tři zásadní události, které mě dostaly tam, kde dnes jsem:
Pochopil jsem, že chcát se nemá do kalhot, a jak fungují počítače a ženy. Je to prosté. Zmáčknete nějaký čudlík a uvidíte, co se stane. Až poté reagujete. Důležité je najít ten správný čudlík.
Koupil jsem manželce nový notebook, protože stará dýchavičná Toshiba už nestačila jejímu tempu. Klikám a klikám, aktualizuji a žena na mě kouká s němým úžasem: "Muži, jak to můžeš všechno umět? Ty jsi tak chytrej!"
Skromně jsem pokrčil rameny a neřekl nic, protože chytrost vezme za své, když na sociální síti veřejně sdělíte, že jste se kdysi v mateřské školce pochcali. A tak jsem pravil jenom: "Viď?"
A odešel sepsat tento příspěvek, aby manželka věděla, co jsem doopravdy zač.
Komentáře
Okomentovat