Přeskočit na hlavní obsah

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství.

Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu.

Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na konci směny při nástupu do zanedbaného prostředku hromadné dopravy pocítil v interiéru nepříjemné nutkání. Škvrčení, chrochtání a bublání. Možná znáte z vlastní zkušenosti. Už jsem věděl, že je zle.

Přesun ze zaměstnání do místa trvalého bydliště v neútulném městě s názvem Chodov netrval běžně déle než patnáct minut. Jenže v situaci, kdy vaše vnitřnosti hudrají hlasitě jako načuřená tchýně, vydá každá minuta za hodinu. Deset kilometrů vzdálená toaleta zatím tiše čekala. Přepadl mě pocit, že si řidič popletl trasu a veze nás do Jugošky. Během přepravy jsem stihl pochopit princip obecné teorie relativity, potil se jak rajče ve skleníku, a živil v sobě naději, že dokáži zasednout na porcelánovou mísu včas. Království za hajzlík!

Z dveří obstarožního autobusu jsem vypadl jako primeros z automatu a spěchal do bezpečí domova. Čekaly mě ještě tři překážky. Šesté patro omšelého činžáku, svéhlavý výtah a zamčené dveře pronajatého bytu.

Domovní dveře, zaplaťbůh, byly dokořán, jenže výtah se v souladu se zákonem schválnosti nacházel v posledním štoku. K drátěným dveřím jsem dorazil tanečním krokem Michaela Jacksona v nejlepší formě. Stisk čudlíku probudil mechanismus a výtahová kabina se pomalu začala snášet dolů. To už jsem ale propadal frustraci. Tlaky nabývaly na síle, nohy mi zdřevěněly, a rozverné elegantní přešlapování se proměnilo v Pinocchiovu hysterickou taneční kreaci.

Výtah došustil do přízemí, já rozrazil dveře a vpadnul do jeho útrob jako panic do bordelu. Cvak. Tlačítko zafungovalo a zařízení se váhavě dalo do pohybu. Už ve druhém patře lovím klíče z kapsy, poněvadž mě čeká válka s občas vzdorující bezpečnostní fabkou. Třímal jsem klíče v ruce, ve vyvalených očích děs automobilového závodníka, který už tuší, že zatáčku nevybere. Klunk! Výtah se s ublíženým povzdechnutím usadil v cílovém patře, já roztřesen cloumám otvíracím mechanismem - a v tu chvíli došlo ke katastrofě.

Klíče vzdaly souboj s časem kontumačně, opustily upocené dlaně a propadly mezerou mezi dveřmi až do přízemí. Kurva! Cestou dolů vydávaly veselé cinkání z radosti z nově nabyté svobody, a mě donutily dospět k zásadnímu, ale hlavně rychlému rozhodnutí. Co teď? Sjet dolů, složitě je vylovit, znovu nahoru, odemknout a zasednout na sociální trůn už prostě nemám šanci stihnout. Příroda nerada čeká. Veřejné záchodky široko daleko nikde a tlusté střevo se proměnilo v rozzuřený papiňák.  

Přesně v téhle fázi jsem vždy vyprávění utnul, nahodil zachmuřený výraz, zapálil si cigaretu, ucucnul pivo, a očekával otázku, která dříve či později musela přijít, přestože odpověď se přímo nabízela: "No, a co jsi tedy udělal?"

Zoufalí lidé páchají zoufalé věci. Stiskl jsem dlouze tlačítko zvonku u protějšího bytu, kam se před týdnem nastěhovala rozvedená dáma. Jmenovala se Anděla, měla čtyřky prsa a dvě pubertální dcery. Přestože v kukátku spatřila notně oroseného a toporně podupávajícího zoufalce s očima jak tenisáky, nevyděsila se. Zarachotilo v zámku, klika cvakla. Pohledná žena s chápavým úsměvem na líci ohodnotila můj postoj gymnasty těsně po obrně a pravila: „Nic neříkejte a běžte. První dveře vpravo.“ Ani jsem nehlesl a zachráněn v poslední vteřině odvrávoral do prvních dveří napravo.

O čtrnáct dní později si po šichtě lebedím na pohovce u černobílé televize, když tu se z chodby ozve vrznutí výtahových dveří, následované hlasitým „kurva“ a povědomým cinkáním sady klíčů uchvácených zemskou gravitací. Chvíli nato se rozdrnčel domovní zvonek. Otevřu a povídám přešlapující paní Anděle: „První dveře napravo“. Tři roky jsme spolu žili na hromádce.

Na občasné zvídavé otázky rodinných příslušníků či známých, jaké vlastně bylo naše seznámení, existovala pouze jediná pravdivá a vše objasňující odpověď. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv