Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství.

Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu.

Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na konci směny při nástupu do zanedbaného prostředku hromadné dopravy pocítil v interiéru nepříjemné nutkání. Škvrčení, chrochtání a bublání. Možná znáte z vlastní zkušenosti. Už jsem věděl, že je zle.

Přesun ze zaměstnání do místa trvalého bydliště v neútulném městě s názvem Chodov netrval běžně déle než patnáct minut. Jenže v situaci, kdy vaše vnitřnosti hudrají hlasitě jako načuřená tchýně, vydá každá minuta za hodinu. Deset kilometrů vzdálená toaleta zatím tiše čekala. Přepadl mě pocit, že si řidič popletl trasu a veze nás do Jugošky. Během přepravy jsem stihl pochopit princip obecné teorie relativity, potil se jak rajče ve skleníku, a živil v sobě naději, že dokáži zasednout na porcelánovou mísu včas. Království za hajzlík!

Z dveří obstarožního autobusu jsem vypadl jako primeros z automatu a spěchal do bezpečí domova. Čekaly mě ještě tři překážky. Šesté patro omšelého činžáku, svéhlavý výtah a zamčené dveře pronajatého bytu.

Domovní dveře, zaplaťbůh, byly dokořán, jenže výtah se v souladu se zákonem schválnosti nacházel v posledním štoku. K drátěným dveřím jsem dorazil tanečním krokem Michaela Jacksona v nejlepší formě. Stisk čudlíku probudil mechanismus a výtahová kabina se pomalu začala snášet dolů. To už jsem ale propadal frustraci. Tlaky nabývaly na síle, nohy mi zdřevěněly, a rozverné elegantní přešlapování se proměnilo v Pinocchiovu hysterickou taneční kreaci.

Výtah došustil do přízemí, já rozrazil dveře a vpadnul do jeho útrob jako panic do bordelu. Cvak. Tlačítko zafungovalo a zařízení se váhavě dalo do pohybu. Už ve druhém patře lovím klíče z kapsy, poněvadž mě čeká válka s občas vzdorující bezpečnostní fabkou. Třímal jsem klíče v ruce, ve vyvalených očích děs automobilového závodníka, který už tuší, že zatáčku nevybere. Klunk! Výtah se s ublíženým povzdechnutím usadil v cílovém patře, já roztřesen cloumám otvíracím mechanismem - a v tu chvíli došlo ke katastrofě.

Klíče vzdaly souboj s časem kontumačně, opustily upocené dlaně a propadly mezerou mezi dveřmi až do přízemí. Kurva! Cestou dolů vydávaly veselé cinkání z radosti z nově nabyté svobody, a mě donutily dospět k zásadnímu, ale hlavně rychlému rozhodnutí. Co teď? Sjet dolů, složitě je vylovit, znovu nahoru, odemknout a zasednout na sociální trůn už prostě nemám šanci stihnout. Příroda nerada čeká. Veřejné záchodky široko daleko nikde a tlusté střevo se proměnilo v rozzuřený papiňák.  

Přesně v téhle fázi jsem vždy vyprávění utnul, nahodil zachmuřený výraz, zapálil si cigaretu, ucucnul pivo, a očekával otázku, která dříve či později musela přijít, přestože odpověď se přímo nabízela: "No, a co jsi tedy udělal?"

Zoufalí lidé páchají zoufalé věci. Stiskl jsem dlouze tlačítko zvonku u protějšího bytu, kam se před týdnem nastěhovala rozvedená dáma. Jmenovala se Anděla, měla čtyřky prsa a dvě pubertální dcery. Přestože v kukátku spatřila notně oroseného a toporně podupávajícího zoufalce s očima jak tenisáky, nevyděsila se. Zarachotilo v zámku, klika cvakla. Pohledná žena s chápavým úsměvem na líci ohodnotila můj postoj gymnasty těsně po obrně a pravila: „Nic neříkejte a běžte. První dveře vpravo.“ Ani jsem nehlesl a zachráněn v poslední vteřině odvrávoral do prvních dveří napravo.

O čtrnáct dní později si po šichtě lebedím na pohovce u černobílé televize, když tu se z chodby ozve vrznutí výtahových dveří, následované hlasitým „kurva“ a povědomým cinkáním sady klíčů uchvácených zemskou gravitací. Chvíli nato se rozdrnčel domovní zvonek. Otevřu a povídám přešlapující paní Anděle: „První dveře napravo“. Tři roky jsme spolu žili na hromádce.

Na občasné zvídavé otázky rodinných příslušníků či známých, jaké vlastně bylo naše seznámení, existovala pouze jediná pravdivá a vše objasňující odpověď.