Blábolník

Kouzlo a úskalí prajzštiny jako svébytného jazyka tkví v tom, že vyrazíte-li o tři kilometry dál do sousední dědiny, máte problém domluvit se také, i když jste prakticky domorodec. Samotní Prajzáci to moc neřeší, poněvadž návštěvy okolních vesnic nejsou příliš turisticky přínosné a doma se domluví vždycky, takže nikde moc netrajdají a drží se svého pozemku. Kromě fotbalových utkání, ale tam platí jiná gramatická pravidla, přičemž slovní  zásoba bývá dost jednotvárná. Co má ale dělat tvor, který byl na tento kus krásné země importován, aby se pořádně domluvil, není jasné nikomu, koho jsem se ptal. Jen krčili rameny a říkali: "No jo, Strahovice, to už je údéhá" . A podobně. Dám praktický příklad. Není tomu tak dávno, co  jsme si zasadili tři keříky angreštu. U nás v Bělé se tomuhle ochlupenému zázraku přírody říká "kudlačinka" , případně "okudlačinka" , jak mi před chvílí vysvětlila manželka. Jenže vyrazíte o čtyři kilometry dál - do Bolatic - a tam se napro

Škumpa se zbarvila do neuvěřitelně jásavých barev a pes výjimečně netoužil po procházce dědinou, ale spokojil se s polem za naším záhumenkem, kde nemusím výsledky práce jeho střevní mikroflóry sbírat, bo tam hore stejně smolí každá kuna nebo toulavá kočka.  Manželka šla se mnou - a tak jsme dostupné kapsy naplnili opuštěnými vlašskými ořechy, které se bezprizorně povalovaly pod vzrostlým stromem. Cestou zpět jsem se tvářil nenápadně, poněvadž nám ty plody tak docela nepatřily. Inu, Prajzáci. Nekradou, nýbrž skromně uklízí. Byl nádherný, byť lehce chladivý zářijový podvečer, a já dorazil domů, abych konečně stihl otestovat mobilní telefon z výrobní stáje jménem Apple, který už byl čtyřikrát reklamován a čtyřikrát vrácen jako bezchybný. A jak už to v životě chodí, když se fakt cítíte úžasně, jste rádi na tomto světě a vůbec je vše růžové, dorazí varování a vystřízlivění. Zapnul jsem ten zpropadený klunker jménem iPhone a hodlal ho připojit ke své domácí síti. Načež přišla katastrofa.

„Musím do Kobeřic, došla mi béžová vlna,“ prohlásila manželka dnes ráno, dopila kafe, nakrmila králíky i slepice, našla brýle, kabelku, peněženku i platební kartu, což trvalo skoro hodinu, a dodala: „Hoď mi auto ven a budeš hlídat vnučku Simonku, než se vrátím.“ Opravila si hlavu, vyrobila oči a pak zůstala stát mezi futry. Zkoumavě pohlédla na mě, poté na malou ratolest, která tiše hledala elektrickou zásuvku, v níž by mohla dobít svůj vybitý tablet, a položila otázku: „Zvládnete to beze mě?“ „Jasňačka!“ Povídám já, ale jistý jsem si nebyl. „Klidně jeď, babičko,“ ozvala se blonďatá Simonka, „já dědu pohlídám.“ A osiřeli jsme.  Zbytek jenom v krátkosti. Uvařil jsem vnučce ovocný čaj, namazal rozpůlenou housku pomazánkovým máslem, ale tím z modré krabičky „protože ze zelené mi nechutná, babička mi do čaje dává vždycky dvě lžičky cukru a můžu se dívat na tablet, ale teď nemusím, protože je vybitej, tak dobrou chuť a nehltej dědo.“ Poté jsme vyklidili myčku a nádobí uložili do pravděpod

Tuto fotografii bych nepořídil, kdybych cestou do práce nezabloudil. Potvrdila se tak platnost profláknutého lidového rčení, že „všechno zlé je k něčemu dobré“. Vysvětlím. Jezdit do zaměstnání na bicyklu v teplých letních měsících je vcelku fajn. Do Hlučína to z naší dědiny moc daleko není a stárnoucí tělo občas potřebuje pohyb. Asi před třemi týdny jsem svedl ostrý konverzační souboj s domácí váhou, což vyrušilo manželku od háčkování. Zaslechla můj zvýšený baryton a odporné vrzání obstarožního přístroje, tak se vyrazila podívat, co se děje. Bohužel měla na nose správné brýle, tak jenom spráskla ruce, znovu se podívala na chvějící se číslo na displeji, a prohlásila: „Ale dědo, no totok?“ A odešla držet dietu na gauč. I tak stručná kritika postačí, aby se nad sebou manžel zamyslel. Vyleštil jsem tedy kolo vybavené brzdami Shimano Deore a pevně se rozhodl, že se svým tělem něco udělám. Čímž vyvstal problém, jehož řešení dosud neznám. Tím je absolutní nedostatek cyklistických stezek, kte

Včera se v naší malé prajzské dědině konal lampionový průvod. Manželka šla dost nerada, poněvadž na konec obce, kde začínal, zatím metro nejezdí, a pěšky je to pěkná štrapáce.  Pokud neznáte slovo „štrapáce“ , vězte, že do českého jazyka se dostalo oklikou přes německé strapazieren, ale doopravdy pochází z italského „strapazzare“ . Ovšem ani tam historie výrazu nekončí, protože jeho původ leží hluboko v dějinách lidstva.  Vzniklo složeninou z latinského extra (zvláště, neobyčejně) a patiare (trpěti). Což mnohé vysvětluje. Jdete a trpíte úplně dobrovolně.  Náš sněhobílý pejsek jménem Daisy lingvistiku moc neovládá, takže měl radost, že konečně očuchá i hovínka zatím neznámých pejsků, protože tak daleko na procházky většinou nechodíme. Zapůjčená sedmiletá vnučka Deniska se těšila také, přičemž cestou nic neočuchávala.  „Pak si dám párek v rohlíku!“ Prohlásila jednoznačně.  Na konci trasy totiž stojí místní obecní altánek, kde průvod končil. „A já si dám svařené víno!“ Kontroval jsem. „

Vždy na konci prázdnin dolehla na mého dědu podzimní melancholie. Jednoho dne se s mrmláním vyhrabal z lože, vynadal ženě, psovi a preventivně i mně. Přesně v uvedeném pořadí, protože pořádek musí být. S půllitrovým hrnkem kávy v ruce pak vyrazil na zahradu a zadumaně pohlédl na oblohu. Obešel se zcela beze slov. My pochopili, co nás čeká. Příprava na zimu. Dědeček byl držgrešle a domácí kutil. Kombinace těchto dvou vlastností byla v socialistickém konzumním bezčasí významnou evoluční výhodou, poněvadž Mountfield ještě neexistoval. Vrcholem jeho spořivosti, umu a řemeslné zručnosti byl ďábelský stroj, kterému jsme s bráchou přezdívali Čelisti. A báli se ho jak čert kříže. Můj zrzavý strýc ho jednou v záchvatu pracovitosti vyzkoušel, načež zaměstnal polovinu ambulantního oddělení městské nemocnice. Od té doby má šedivý vlas, nechuť k práci a o tři prsty méně, než je běžný lidský standard. Cirkulárka vypadala, jakoby ji šílený vynálezce z dostupných surovin stloukl doma na koleně, což ne