Přeskočit na hlavní obsah

Cirkulárka

Vždy na konci prázdnin dolehla na mého dědu podzimní melancholie. Jednoho dne se s mrmláním vyhrabal z lože, vynadal ženě, psovi a preventivně i mně. Přesně v uvedeném pořadí, protože pořádek musí být. S půllitrovým hrnkem kávy v ruce pak vyrazil na zahradu a zadumaně pohlédl na oblohu. Obešel se zcela beze slov. My pochopili, co nás čeká. Příprava na zimu.


Dědeček byl držgrešle a domácí kutil. Kombinace těchto dvou vlastností byla v socialistickém konzumním bezčasí významnou evoluční výhodou, poněvadž Mountfield ještě neexistoval. Vrcholem jeho spořivosti, umu a řemeslné zručnosti byl ďábelský stroj, kterému jsme s bráchou přezdívali Čelisti. A báli se ho jak čert kříže.

Můj zrzavý strýc ho jednou v záchvatu pracovitosti vyzkoušel, načež zaměstnal polovinu ambulantního oddělení městské nemocnice. Od té doby má šedivý vlas, nechuť k práci a o tři prsty méně, než je běžný lidský standard.

Cirkulárka vypadala, jakoby ji šílený vynálezce z dostupných surovin stloukl doma na koleně, což nebylo daleko od pravdy. Hromada dřeva, kterou děda zdarma nasbíral po širokém okolí během slunečných letních dnů, hovořila jasnou řečí. Bude se řezat. Sekat. Uklízet. A neobejde se to bez řevu. Protože dědeček byl kromě jiného také ukázkový cholerik. Řvala cirkulárka, řval děda a řval jsem já, protože většina mých vrstevníků měla soboty volné a chodila lovit čolky nebo slečny.

Že u nás začíná příprava na zimu, se měla záhy dozvědět celá čtvrť. Zapnutí přístroje doprovázel zvuk, jakoby najednou odstartovalo osm turbovrtulových letadel. Elektromotor kdysi zachráněný z trosek vysokozdvižného vozíku se hystericky rozječel, volné řemeny s protestem zakvičely, obludné ozubené kolo se s námahou roztočilo, a v celé ulici vypadl elektrický proud. Tehdejší komunální služby se s námi věru nenudily. Přivolaní elektromontéři se s huhláním povrtali v trafostanici a druhý pokus vyšel na jedničku.

O čtrnáct dní později, když se mi podařilo mrtvé kubíky dřeva uklidit na vyhrazené místo, přišla další rána. Padesát metráků hnědého uhlí. Říkal jsem mu hňudlí a z duše jsem tenhle pozůstatek geologických aktivit matičky Země nesnášel. Přinášel únavnou dřinu. Lopata, lopata, lopata. Kolečko. Padesát metrů k okénku. Lopata, lopata, lopata. Stokrát. Dvěstěkrát. Snil jsem o plynovém vytápění.

Toho jsem se dočkal až po revoluci na Prajzské v souvislosti s ekologickou politikou moderní kapitalistické společnosti. Dotace na plynový kotel byly koneckonců fajn, protože kdo vám dnes dá něco grátis, že?

A tak si všichni Prajzáci jako jeden muž pořídili plynové vytápění. Obstarožní kotle na tuhá paliva si ovšem ponechali, což se ve světle pozdějších událostí jevilo jako velmi prozíravý čin. Třetí zdražení plynového zázraku bylo impulsem, který celou obec donutil pokorně se vrátit sice k zastaralému, leč levnějšímu způsobu vytápění. Ekologové a strážci zdravého životního prostředí dostali osypky a dědinou se opět o sobotách začalo rozléhat uširvoucí kvílení pekelných strojů.

Ani naše domácnost není výjimkou. Když nám včera vyklopili na plac haldu černého polského uhlí, vrátily se mi vzpomínky na mládí prožité na periferii Karlových Varů. Na tu hrůznou pilu. Třísky v dlaních. Dřinu, prach a špínu. Ekologická dekadence. Uf.

Abych přišel na jiné myšlenky, nastartoval jsem padesát let starý biologický pohon, a pomocí analogového nástroje Lopata verze 1.0 jsem celou hromadu složil na určené místo. Zjistil jsem přitom, že můj obstarožní motor vykazuje poměrně nízkou spotřebu. Tři desetistupňová piva na dvacet metráků. To jde.

Znaven jsem složil kosti na pohodlný gauč v obýváku, načež dorazila manželka ze šichty v hospodě. "Ty jsi šikula, taťko," nešetřila chválou, "to se v zimě pěkně ohřejem!" Poté se ale zachmuřila, jakýsi stín významné, ale doposud nevyřčené myšlenky jí proběhl po tváři, a starostlivě dodala: "Budeme ale ještě potřebovat nějaké dřevo na zátop." Nepochopila můj vyděšený výraz, a tak jsem sepsal tento článek.

Teď svlažím hrdlo dobrým vínem a opět začnu topit plynem.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv