Přeskočit na hlavní obsah

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění. 

Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní.

Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem.

"Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!"

Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová.

Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale cestou mě odchytává další nešťastnice. "Nejde mi počítač! Hučí, ale na monitoru nic nevidím." V duchu se omlouvám kofeinu a vyrážím na další štaci. Přicházím na místo činu, tvářím se zadumaně, levou rukou dělám magické pohyby, a pravou mezitím nepozorovaně zapínám monitor, jehož čudlík zřejmě uklízečka po ránu omylem vypnula, když utírala prach. Obrazovka se rozzáří, stejně jako oči pracovité účetní.

A tak to jde celý den. Život ajťáka je plný překvapení a já každé ráno děkuji Bohu, že pár borců vymyslelo Google. Neustále stávkující digitální aparáty jsou nedílnou součástí mého pracovního rytmu. Což je na jednu stranu dobře, protože kdyby vše fungovalo, jak má, nebylo by mě zapotřebí.

Dorazím domů, těším se na lehárko a jedno či dvě pivka, poněvadž suroviny v něm obsažené prý podporují tvorbu mozkových synapsí, jenže místo klidu najdu manželku a vnučku na gauči s otrávenými výrazy ve tváři.

"Dědo, nejde nám televize." Zírám na tmavou bednu, ale ještě dříve, než logicky poznamenám, že kousek bokem v mém pokojíku je ještě jedna, dodá manželka: "Ani ta vedle!"

Beru dálkový ovladač, který nějaký fantasta vybavil víc čudlíky, než je běžný člověk vůbec schopen ovládat, natož pochopit, levá ruka dělá magický pohyb, pravou tisknu potřebné tlačítko a televize šlape jako hodinky. Pozvednu obočí, ale neříkám nic, protože jsem ženatý. Odkráčím vedle, zkusmo bafnu dálkový ovladač, udělám totéž - a televize Samsung mě oblaží reklamou na bagr, nebo co to bylo. Vše funguje, jak má.

Vracím se zpátky do obýváku a s potěchou slyším: "Muži, ty jsi tak šikovnej! My tě nemít, co bychom si počaly."

Jdu na slíbené pivo a v duchu si říkám: "Jo, jo, holky, zlatý ručičky. Kdybyste věděly, že jsem neudělal nic jiného, než že jsem televize vypnul a zase zapnul, bylo by po pochvale."

P.S. Neříkejte to mé ženě. Ona si myslí, že všemu rozumím. Děkuji.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...