Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní.
Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem.
"Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!"
Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová.
Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale cestou mě odchytává další nešťastnice. "Nejde mi počítač! Hučí, ale na monitoru nic nevidím." V duchu se omlouvám kofeinu a vyrážím na další štaci. Přicházím na místo činu, tvářím se zadumaně, levou rukou dělám magické pohyby, a pravou mezitím nepozorovaně zapínám monitor, jehož čudlík zřejmě uklízečka po ránu omylem vypnula, když utírala prach. Obrazovka se rozzáří, stejně jako oči pracovité účetní.
A tak to jde celý den. Život ajťáka je plný překvapení a já každé ráno děkuji Bohu, že pár borců vymyslelo Google. Neustále stávkující digitální aparáty jsou nedílnou součástí mého pracovního rytmu. Což je na jednu stranu dobře, protože kdyby vše fungovalo, jak má, nebylo by mě zapotřebí.
Dorazím domů, těším se na lehárko a jedno či dvě pivka, poněvadž suroviny v něm obsažené prý podporují tvorbu mozkových synapsí, jenže místo klidu najdu manželku a vnučku na gauči s otrávenými výrazy ve tváři.
"Dědo, nejde nám televize." Zírám na tmavou bednu, ale ještě dříve, než logicky poznamenám, že kousek bokem v mém pokojíku je ještě jedna, dodá manželka: "Ani ta vedle!"
Beru dálkový ovladač, který nějaký fantasta vybavil víc čudlíky, než je běžný člověk vůbec schopen ovládat, natož pochopit, levá ruka dělá magický pohyb, pravou tisknu potřebné tlačítko a televize šlape jako hodinky. Pozvednu obočí, ale neříkám nic, protože jsem ženatý. Odkráčím vedle, zkusmo bafnu dálkový ovladač, udělám totéž - a televize Samsung mě oblaží reklamou na bagr, nebo co to bylo. Vše funguje, jak má.
Vracím se zpátky do obýváku a s potěchou slyším: "Muži, ty jsi tak šikovnej! My tě nemít, co bychom si počaly."
Jdu na slíbené pivo a v duchu si říkám: "Jo, jo, holky, zlatý ručičky. Kdybyste věděly, že jsem neudělal nic jiného, než že jsem televize vypnul a zase zapnul, bylo by po pochvale."
P.S. Neříkejte to mé ženě. Ona si myslí, že všemu rozumím. Děkuji.
Komentáře
Okomentovat