Blábolník

Od doby, kdy jsem jako vnuk zaměstnance tehdejších Československých státních drah díky režijní průkazce cestoval naprosto zdarma, uplynulo mnoho let. I dýchavičné parní mašiny jsou minulostí, stejně jako otevíratelná okénka v kupé nebo kuřáci na chodbičce vagónů. Časy se zkrátka změnily, ale jedno zůstalo. Malé dobrodružství spočívající ve faktu, že jste nikdy dopředu netušili, s kým a jak dlouho budete sdílet společný prostor. I stalo se, že jsem jednou ještě jako student seděl v kupé s několika opilými dřevorubci odněkud z východního Slovenska. Zásobu sprostých slov, která jsem tenkrát pochytil, používám dodnes a ještě jsem ji zdaleka nevyčerpal, což možná za chvíli zjistíte. Moderní doba nám dala k dispozici internet a vymakané vlakové soupravy stoprocentně klimatizované, takže okna bývají neprodyšně uzavřena. Objednat si můžete konkrétní sedadlo, výjimečně klidné kupátko a dokonce dostanete šampaňské. Obdržíte vše, kromě možnosti ovlivnit, kdo si k vám přisedne. Dobrodružství jako

Šprušle.  Tohle slovo možná neznáte, ale já ho nenávidím. Údajně pochází z německého Sprießel, což ve volném překladu znamená příčka u žebříku. Věc, kterou jsem včera natíral, má ovšem do žebříku hodně daleko, leda by sahal až do nebe. "Musíme natřít přední plot, je už pro ostudu," pravila jednoho jarního dne manželka a mně bylo jasné, že každý odpor je marný. Nabídl jsem v pudu sebezáchovy výměnou osmidenní pobyt na Korfu, což má žena kvitovala s nadšením, vyrochnila se v moři, zbodla moussaku, zanadávala si na řeckém letišti, ale ze svého požadavku bohužel neustoupila ani o píď.  Po návratu jsem vyrazil na místo budoucího činu a zjistil, že kovový okrasný plot opravdu potřebuje trochu údržbářské péče. Aby nás lidi nepomluvili. "Natírání je relax, dědo," snažila se mi manželka vnést trochu naděje do života, když jsem začal vysvětlovat, že největší fuška je ty kovové nesmysly připravit, aby nátěr vydržel dalších deset let. Zlatý živý plot. Návštěva hlučínského Domu