Přeskočit na hlavní obsah

Cesta vlakem

Od doby, kdy jsem jako vnuk zaměstnance tehdejších Československých státních drah díky režijní průkazce cestoval naprosto zdarma, uplynulo mnoho let. I dýchavičné parní mašiny jsou minulostí, stejně jako otevíratelná okénka v kupé nebo kuřáci na chodbičce vagónů. Časy se zkrátka změnily, ale jedno zůstalo. Malé dobrodružství spočívající ve faktu, že jste nikdy dopředu netušili, s kým a jak dlouho budete sdílet společný prostor.

I stalo se, že jsem jednou ještě jako student seděl v kupé s několika opilými dřevorubci odněkud z východního Slovenska. Zásobu sprostých slov, která jsem tenkrát pochytil, používám dodnes a ještě jsem ji zdaleka nevyčerpal, což možná za chvíli zjistíte.

Moderní doba nám dala k dispozici internet a vymakané vlakové soupravy stoprocentně klimatizované, takže okna bývají neprodyšně uzavřena. Objednat si můžete konkrétní sedadlo, výjimečně klidné kupátko a dokonce dostanete šampaňské. Obdržíte vše, kromě možnosti ovlivnit, kdo si k vám přisedne. Dobrodružství jako vyšité. Jedno z mála, které člověku v jednadvácátém století zbylo.

A tak jsme se cestou do Karlových Varů s vnučkou a manželkou usadili v byznys třídě se čtyřmi sedadly a s obavami očekávali, kdo nám bude pomstychtivými digitálními systémy přidělen. Těsně po odjezdu z nástupiště se z chodbičky ozvalo funění, jako když sedm nadržených otylých nosorožců honí mladou samici. O chvíli později dorazil nevkusný odér a pár minut nato jeho původce. 

Vnučka nakrčila nos, manželka jen pozvedla obočí a já mlčel. Chlapík vážil i bez zavazadel tak dvě stě kilo, okamžik se kolébal, jak vlak projížděl výhybkami, pak zvedl ruce a snažil se kufr usadit do lůžka nad sedadlem. Přiletěl nikoliv odér, nýbrž neuvěřitelný puch. 

Pán se buď zapomněl vykoupat, nebo tak smrděl od přírody, což mě přivedlo k otázce, zda příroda ví, co dělá. Pohodlně se uvelebil na určeném místě, přičemž málem vyvrátil posuvné dveře, popřál nám dobrý den a otevřel si příruční brašnu. Vnučka se dívala z okna a zadržovala dech, zatímco manželka ještě pořád nespustila obočí. Z jejího výrazu jsem usoudil, že chyba je na mé straně, protože jsem ten ajťák a mým úkolem je podobným událostem zabránit formou rezervace celého kupé. Proklel jsem Prajzáky, kteří šetří každou korunu, ale už bylo pozdě.

Muž jenom prohlásil "jedu do Pardubic na letiště" a z tašky vylovil bagetu plněnou nejspíše zbytkem masa z několika těch nosorožců. Od té chvíle jsem ho  začal sledovat, poněvadž některé věci prostě v televizi neuvidíte. 

Soudím, že od doktora dostal doporučení, aby se nepřejídal a rozděloval si stravu na menší kousky během dne, aby trochu zhubnul. Riziko infarktu by se tak dalo snížit. Myslím, že svého lékaře respektoval. Ozvalo se zašustění celofánu, jak rozbalil pochutinu, ukousl jedno sousto, znovu zašustil celofánem a zbytek uschoval do kožené brašny. Pohlédl na mě, omluvně se usmál, pak se rozhlédl po okolí a dvě minuty tiše seděl. Načež se sekvence opakovala. Zvuk celofánu, jedno sousto, zašustění a šup s bagetou do brašničky. 

Počítal jsem sousta. Udělal to sedmadvacekrát. Pak povzdechl a vybatolil se na chodbu. Zavřel dveře a vnučka se konečně nadechla: "Dědo, ten pán smrdí jako tchoř!" Babička spustila obočí, zašmátrala v kufru a vytáhla sprej proti pocení nohou, načež celou dočasnou místnost naplnila příjemnou vůní. Do Pardubic to bylo ještě dvě a půl hodiny a mě napadlo, že tak dlouho obsah nádobky nevydrží. 

Měl jsem pravdu. A tak jsem vypěnil, když jsme se nezvaného spolucestujícího konečně zbavili: "Vanessko, zacpi si uši! ..., do ..., to si ten ... a ... ... nemohl doma tu ... ..., ... podpaží, a možná  ... ... pořádně vopláchnout?"

Bezplatné režijní průkazky jsou minulost, ale dobrodružství zůstává, a znalost východoslovenských vulgarit se mi i v této době náramně hodila. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Střípek z historie

Jednou jsem potkal Waldemara Matušku. Stalo se to v Praze 1, kdy jsem se jako student vysoké školy musel povinně hlásit na místním oddělení vojenské správy, abych byl v evidenci a mohl se zbraní v ruce bránit svou socialistickou vlast.  Stál jsem přede dveřmi do místnosti, odkud se najednou ozval rozčilený a nezaměnitelný hlas: „Já se vám na nějaký pitomý vojenský cvičení můžu akorát zvysoka vysrat! Jděte všichni do prdele!“ Otevřely se dveře a z nich vyběhl vousáč, jehož jsem často vídával v Československé televizi. V kanceláři přítomní poručíci vypadali poněkud zaraženě.  Zbytek už je historie. Populární zpěvák opustil vzkvétající socialistickou zemi a skončil ve vyhnanství na zahnívajícím Západě, kde už si nikdy nezahrál padoucha jako ve filmu Limonádový Joe. Také jsem ho už nikdy naživo nespatřil. Ale zážitek to byl. Měl jsem tenkrát chuť udělat totéž, jenomže jsem byl jenom nedospělé ucho studující matematiku a tělocvik na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.  Dal...