Přeskočit na hlavní obsah

Cesta vlakem

Od doby, kdy jsem jako vnuk zaměstnance tehdejších Československých státních drah díky režijní průkazce cestoval naprosto zdarma, uplynulo mnoho let. I dýchavičné parní mašiny jsou minulostí, stejně jako otevíratelná okénka v kupé nebo kuřáci na chodbičce vagónů. Časy se zkrátka změnily, ale jedno zůstalo. Malé dobrodružství spočívající ve faktu, že jste nikdy dopředu netušili, s kým a jak dlouho budete sdílet společný prostor.

I stalo se, že jsem jednou ještě jako student seděl v kupé s několika opilými dřevorubci odněkud z východního Slovenska. Zásobu sprostých slov, která jsem tenkrát pochytil, používám dodnes a ještě jsem ji zdaleka nevyčerpal, což možná za chvíli zjistíte.

Moderní doba nám dala k dispozici internet a vymakané vlakové soupravy stoprocentně klimatizované, takže okna bývají neprodyšně uzavřena. Objednat si můžete konkrétní sedadlo, výjimečně klidné kupátko a dokonce dostanete šampaňské. Obdržíte vše, kromě možnosti ovlivnit, kdo si k vám přisedne. Dobrodružství jako vyšité. Jedno z mála, které člověku v jednadvácátém století zbylo.

A tak jsme se cestou do Karlových Varů s vnučkou a manželkou usadili v byznys třídě se čtyřmi sedadly a s obavami očekávali, kdo nám bude pomstychtivými digitálními systémy přidělen. Těsně po odjezdu z nástupiště se z chodbičky ozvalo funění, jako když sedm nadržených otylých nosorožců honí mladou samici. O chvíli později dorazil nevkusný odér a pár minut nato jeho původce. 

Vnučka nakrčila nos, manželka jen pozvedla obočí a já mlčel. Chlapík vážil i bez zavazadel tak dvě stě kilo, okamžik se kolébal, jak vlak projížděl výhybkami, pak zvedl ruce a snažil se kufr usadit do lůžka nad sedadlem. Přiletěl nikoliv odér, nýbrž neuvěřitelný puch. 

Pán se buď zapomněl vykoupat, nebo tak smrděl od přírody, což mě přivedlo k otázce, zda příroda ví, co dělá. Pohodlně se uvelebil na určeném místě, přičemž málem vyvrátil posuvné dveře, popřál nám dobrý den a otevřel si příruční brašnu. Vnučka se dívala z okna a zadržovala dech, zatímco manželka ještě pořád nespustila obočí. Z jejího výrazu jsem usoudil, že chyba je na mé straně, protože jsem ten ajťák a mým úkolem je podobným událostem zabránit formou rezervace celého kupé. Proklel jsem Prajzáky, kteří šetří každou korunu, ale už bylo pozdě.

Muž jenom prohlásil "jedu do Pardubic na letiště" a z tašky vylovil bagetu plněnou nejspíše zbytkem masa z několika těch nosorožců. Od té chvíle jsem ho  začal sledovat, poněvadž některé věci prostě v televizi neuvidíte. 

Soudím, že od doktora dostal doporučení, aby se nepřejídal a rozděloval si stravu na menší kousky během dne, aby trochu zhubnul. Riziko infarktu by se tak dalo snížit. Myslím, že svého lékaře respektoval. Ozvalo se zašustění celofánu, jak rozbalil pochutinu, ukousl jedno sousto, znovu zašustil celofánem a zbytek uschoval do kožené brašny. Pohlédl na mě, omluvně se usmál, pak se rozhlédl po okolí a dvě minuty tiše seděl. Načež se sekvence opakovala. Zvuk celofánu, jedno sousto, zašustění a šup s bagetou do brašničky. 

Počítal jsem sousta. Udělal to sedmadvacekrát. Pak povzdechl a vybatolil se na chodbu. Zavřel dveře a vnučka se konečně nadechla: "Dědo, ten pán smrdí jako tchoř!" Babička spustila obočí, zašmátrala v kufru a vytáhla sprej proti pocení nohou, načež celou dočasnou místnost naplnila příjemnou vůní. Do Pardubic to bylo ještě dvě a půl hodiny a mě napadlo, že tak dlouho obsah nádobky nevydrží. 

Měl jsem pravdu. A tak jsem vypěnil, když jsme se nezvaného spolucestujícího konečně zbavili: "Vanessko, zacpi si uši! ..., do ..., to si ten ... a ... ... nemohl doma tu ... ..., ... podpaží, a možná  ... ... pořádně vopláchnout?"

Bezplatné režijní průkazky jsou minulost, ale dobrodružství zůstává, a znalost východoslovenských vulgarit se mi i v této době náramně hodila. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Cizí řeč

Cestování po světě je adrenalinový sport. Především pro člověka neobdařeného jazykovým nadáním. Horko těžko lámu angličtinu odposlouchanou při sledování hollywoodských trháků s českými titulky. Zvládnul jsem hlavně frázi fuck you , ale s ní v cizině moc daleko nedojdete. Naší nejoblíbenější destinací jsou řecké ostrovy. Kouzelné pláže, úchvatná a místy kýčovitá architektura, dechberoucí historie hrdého národa a pohostinní domorodci jsou jednoznačným plusem. Mínusem je pouze jejich květnatá hrdelní řeč, která neznalému nápadně připomíná chronickou krční chorobu. Boj se samotnou řečtinou jsem vzdal kontumačně poté, co jsem se nadrtil pro přežití nejdůležitější fráze: "Mia bira" a "Óchi" . Druhá jmenovaná výrazně šetří turistovu peněženku, protože prosté české "Ne" v Řecku znamená "Ano" . Na Santorini naopak zaperlila má žena, když se ukázalo, že díky globalizaci je možné domluvit se azbukou. Roztomile pošvitořila s ruskou prodavačkou textilního z