Od doby, kdy jsem jako vnuk zaměstnance tehdejších Československých státních drah díky režijní průkazce cestoval naprosto zdarma, uplynulo mnoho let. I dýchavičné parní mašiny jsou minulostí, stejně jako otevíratelná okénka v kupé nebo kuřáci na chodbičce vagónů. Časy se zkrátka změnily, ale jedno zůstalo. Malé dobrodružství spočívající ve faktu, že jste nikdy dopředu netušili, s kým a jak dlouho budete sdílet společný prostor.
I stalo se, že jsem jednou ještě jako student seděl v kupé s několika opilými dřevorubci odněkud z východního Slovenska. Zásobu sprostých slov, která jsem tenkrát pochytil, používám dodnes a ještě jsem ji zdaleka nevyčerpal, což možná za chvíli zjistíte.
Moderní doba nám dala k dispozici internet a vymakané vlakové soupravy stoprocentně klimatizované, takže okna bývají neprodyšně uzavřena. Objednat si můžete konkrétní sedadlo, výjimečně klidné kupátko a dokonce dostanete šampaňské. Obdržíte vše, kromě možnosti ovlivnit, kdo si k vám přisedne. Dobrodružství jako vyšité. Jedno z mála, které člověku v jednadvácátém století zbylo.
A tak jsme se cestou do Karlových Varů s vnučkou a manželkou usadili v byznys třídě se čtyřmi sedadly a s obavami očekávali, kdo nám bude pomstychtivými digitálními systémy přidělen. Těsně po odjezdu z nástupiště se z chodbičky ozvalo funění, jako když sedm nadržených otylých nosorožců honí mladou samici. O chvíli později dorazil nevkusný odér a pár minut nato jeho původce.
Vnučka nakrčila nos, manželka jen pozvedla obočí a já mlčel. Chlapík vážil i bez zavazadel tak dvě stě kilo, okamžik se kolébal, jak vlak projížděl výhybkami, pak zvedl ruce a snažil se kufr usadit do lůžka nad sedadlem. Přiletěl nikoliv odér, nýbrž neuvěřitelný puch.
Pán se buď zapomněl vykoupat, nebo tak smrděl od přírody, což mě přivedlo k otázce, zda příroda ví, co dělá. Pohodlně se uvelebil na určeném místě, přičemž málem vyvrátil posuvné dveře, popřál nám dobrý den a otevřel si příruční brašnu. Vnučka se dívala z okna a zadržovala dech, zatímco manželka ještě pořád nespustila obočí. Z jejího výrazu jsem usoudil, že chyba je na mé straně, protože jsem ten ajťák a mým úkolem je podobným událostem zabránit formou rezervace celého kupé. Proklel jsem Prajzáky, kteří šetří každou korunu, ale už bylo pozdě.
Muž jenom prohlásil "jedu do Pardubic na letiště" a z tašky vylovil bagetu plněnou nejspíše zbytkem masa z několika těch nosorožců. Od té chvíle jsem ho začal sledovat, poněvadž některé věci prostě v televizi neuvidíte.
Soudím, že od doktora dostal doporučení, aby se nepřejídal a rozděloval si stravu na menší kousky během dne, aby trochu zhubnul. Riziko infarktu by se tak dalo snížit. Myslím, že svého lékaře respektoval. Ozvalo se zašustění celofánu, jak rozbalil pochutinu, ukousl jedno sousto, znovu zašustil celofánem a zbytek uschoval do kožené brašny. Pohlédl na mě, omluvně se usmál, pak se rozhlédl po okolí a dvě minuty tiše seděl. Načež se sekvence opakovala. Zvuk celofánu, jedno sousto, zašustění a šup s bagetou do brašničky.
Počítal jsem sousta. Udělal to sedmadvacekrát. Pak povzdechl a vybatolil se na chodbu. Zavřel dveře a vnučka se konečně nadechla: "Dědo, ten pán smrdí jako tchoř!" Babička spustila obočí, zašmátrala v kufru a vytáhla sprej proti pocení nohou, načež celou dočasnou místnost naplnila příjemnou vůní. Do Pardubic to bylo ještě dvě a půl hodiny a mě napadlo, že tak dlouho obsah nádobky nevydrží.
Měl jsem pravdu. A tak jsem vypěnil, když jsme se nezvaného spolucestujícího konečně zbavili: "Vanessko, zacpi si uši! ..., do ..., to si ten ... a ... ... nemohl doma tu ... ..., ... podpaží, a možná ... ... pořádně vopláchnout?"
Bezplatné režijní průkazky jsou minulost, ale dobrodružství zůstává, a znalost východoslovenských vulgarit se mi i v této době náramně hodila.
Komentáře
Okomentovat