Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

U veterináře

Veterinární lékař v Hlučíně má skvěle vybavenou ordinaci včetně příslušenství ve formě milých a obětavých sestřiček. Jmenuje se Gajdošík a dveře se u něj netrhnou.  Když jsme poprvé se svou Daisy dorazili na prohlídku, poněvadž se nám nezdál její zdravotní stav, objevili jsme v čekárně i před ní venku u dvou laviček různorodou sbírku nešťastných zvířecích stvoření.  Malé chundeláče, naháče, obrovská telata připomínající psa baskervillského, několik naštvaných kočiček a jednoho malého pejska, podle vzhledu Yorkšírského teriéra, který se tři metry před vstupem do čekárny definitivně zasekl a odmítal jít dál. Mladá slečna, zjevně jeho panička, se na nás omluvně usmála a prohlásila: „On už tu včera byl.“  Pejsek má výtečnou paměť. Bafla ho do náruče a velmi nakrknutého ho odnesla do útrob zařízení. Daisy měla premiéru, takže takovou sestavu podivuhodných bytostí viděla poprvé v životě, což ji přimělo se s každým seznámit.  Jedna věc mě překvapila. Někteří psi si prostě vzájemně nesednou. K
Okomentovat
Přečíst celé »
Nejnovější příspěvky

Jak jsem přestal kouřit

"Neser a hul, vole!“ Poradil mi přátelsky žižkovský frajer jménem Ivan, kterého jsem potkal týden poté, co jsem v roce 1982 nastoupil ke studiu na vysoké škole v Praze.  Což je okamžik, kdy jsem poprvé blafnul cigaretu jménem Start bez filtru, poněvadž ani socialismus nedokázal vychovat studenty bohaté, a startky tenkrát byly za hubičku. Jak jsem o čtyřicet let později přestal kouřit, se dozvíte na konci příběhu, ale pokud čekáte všeobecně funkční řešení, závěr vynechejte. Nepotěšil by vás. Jako karlovarský občan jsem byl svým dědou, komunistou a předsedou uličního výboru, vychováván hodně asketicky, takže má první návštěva žižkovské hospody, umístěné kdesi těsně pod schody, ve mně zanechala nezapomenutelný zážitek. Na rozdíl od karlovarských barů tahle nálevna otevírala úderem páté hodiny ranní, kdy lázeňské podniky zavíraly. Sestava hostů, alespoň co si pamatuji, bývala profesně hodně různorodá.  Zedníci, topenáři, fasádníci, popeláři, inženýři, spisovatelé, a dokonce i kominíci
Okomentovat
Přečíst celé »

Polštář

Pamatuji doby, kdy si unavené socialistické ženy vzájemně půjčovaly ohmatané katalogy Burda propašované z prohnilého Západu, aby si mohly spíchnout oblečení, v němž se dalo vyrazit mezi lidi bez rizika, že si jejich nositelka uřízne ostudu. Singery klapaly jak o závod. Tehdejší výrobky státního oděvního průmyslu možná splňovaly kvalitativní parametry světové úrovně, ale i půvabné ženy v nich začasté vyhlížely jako hastrošky.  Triola, Triola, Triolááá. Manželé tenkrát své ženy hromadně zneužívali spíše jako kuchyňského robota než okrasu obydlí, a kromě básníků a jiných rozervanců jim bylo u řiti, v čem jejich drahá choť doma poletuje. Vytahané tepláky postačí, hlavně aby v lednici pivo nechybělo, mamuš. A k MDŽ pět karafiátů. Čest výjimkám. Domácí samodělná výroba tak byla pro ženy jediným způsobem, jak držet krok s moderními trendy, zvlášť v případě, kdy živitel rodiny byl obyčejný soustružník, který se u výloh Tuzexu mohl pouze kochat, poněvadž to jediné bylo zadarmo. Oriflované borce
Okomentovat
Přečíst celé »

Ambulance

Následující příběh se udál v roce 1986. Plus mínus rok sem, rok tam. Jsou data, která si člověk raději nepamatuje.  Měl by.  Tou dobou jsem byl voják službou povinný a místem výkonu mé záslužné ochranářské práce byl Vyškov. Moravské městečko kousek od Brna, kde sídlí, nebo sídlila, vysoká vojenská škola. A také tam tenkrát fungoval jeden prapor PTP. Znalcům a čtenářům Černých baronů netřeba osvěžovat paměť. Vyškov samotný bylo podivné město. Restaurací moc k dispozici nebylo a dívek ještě méně. Zato zelených mozků se potácelo po městě velké... hafo. Tradovalo se tenkrát, že když hodíš šutrem, trefíš buď šlapku, nebo vojáka. Tak docela pravda to nebyla, protože ani lehkých děv nebyl nadbytek a byly tím pádem v permanentním provozu. Pokud si pamatuju, kolovaly v rámci naší jednotky i jakési písemné pořadníky.  Jo. Sex je náš.  Když už jste ale objevili jednu slušnou, ochotnou, a nebojím se říci, normální děvu, riskovali jste, že dostanete přes držku.  Což se mi pochopitelně stalo. Na jed
Okomentovat
Přečíst celé »

Prezident

Přiložená fotografie zachycuje roztomilého tříletého chlapečka v roce 1966 na Matějské pouti v Sedleci u Karlových Varů.  Pokud vám někoho připomíná, nejspíš se nemýlíte. Fešák jsem dodnes. Objevil jsem ji ve svém archívu v nočním stolku hledaje maturitní vysvědčení, abych dokázal své nejstarší vnučce, že jsem na něm fakticky měl pět jedniček.  A přitom mě napadlo spočítat, kolik už jsem přežil prezidentů. Zatím šest. Představím vám krátce první tři.  Můj první prezident, kterého si moc nepamatuji, nesl jméno Antonín Novotný. Mezi lidmi měl přezdívku „der schöne Toni“ . Když se totiž jako host zúčastnil zasedání Valného shromáždění OSN, byl údajně zvolen nejkrásnějším státníkem, který tenkrát na jednání byl.  Laťka se zjevně nacházela dost nízko.  Na pomyslný národní trůn se dostal poměrně jednoduše. Po smrti předchozího šéfa federálního státu Antonína Zápotockého sám mocný Chruščov sdělil československé delegaci, že nástupcem Zápotockého bude Antonín Novotný a hotovka. Čímž bylo vymal
Okomentovat
Přečíst celé »

ORL

„A dědo, to je ušní doktor?“ Nejstarší vnučka položila otázku, když má žena ve formě babičky zmizela ve dveřích ordinace. „Mno,“ podrbal jsem se na temeni, „on je to také krční a nosní lékař. Zkrátka ORL.“ Hbitě jsem vyrazil bezpečnou a dobře vyslovitelnou zkratku a považoval téma za uzavřené. Kromě toho se někam zatoulala vnučka mladší, takže jsem trochu znervózněl. Objevil jsem ji záhy pod malým stolečkem pro děti, kde si hrála na veverku.  Nebylo k dispozici hlídání, tak jsme dvě ratolesti na nutné vyšetření museli vzít s sebou, což předpokládalo, že se ze srandovního dědy proměním ve tvora vážného a spolehlivého, jak požadovala manželka těsně před tím, než definitivně zmizela v útrobách ambulance.  „Dávej na ně pozor!!!“ Řekla výhružně a myslela to vážně, což dokládají tři vykřičníky. „Dědo, co znamená ORL?“ Otázka přijít musela, takže v okamžiku, kdy byla položena, už jsem v duchu sumíroval správnou odpověď. Jenže pokud si vzpomínám, tak tenhle jazykolam se mi podařilo zatím
Okomentovat
Přečíst celé »

Labyrint

Předoperační vyšetření mé ženy, jehož jsem byl účastníkem, představovalo spíše náročný turistický výšlap než návštěvu zdravotnického zařízení. Fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě mi navíc připomněla staré řecké mýty, které jsem od malička hltal a miloval. Jistě znáte pověst o Mínotaurovi, což byla bestie s lidským tělem a býčí hlavou. Pokud ne, následuje krátké vysvětlení. Podle legendy fešandu Pásifaé, manželku krétského krále Mínóa, svedl bílý býk. Otázky fyziologické povahy, prosím, ponechme stranou. Při představě, jak celý styk reálně fungoval, jsem se trochu zapotil, takže nad tím nedumejte ani vy. Důležité je, že po čase porodila zrůdného syna – člověka s lidským tělem a býčí hlavou. Nazvali jej Mínotauros. Král si nechal od proslulého athénského stavitele a sochaře Daidala vybudovat spletitý labyrint, do kterého pak nevlastního krvelačného syna uvěznil. Mimochodem Daidalos byl možná bezvadný architekt, ale na výchovu byl zřejmě levý jako šavle, protože jeho vlastní synáček jméne
Okomentovat
Přečíst celé »

Narozeninový dárek

Ještě dříve než se dostanu k vysvětlení, co vidíte na přiložené fotografii, povím vám krátký příběh o tom, co znamená slovo draisina , a k čemu nás tento objev dovedl.  Žil byl kdysi v Bádensku lesník, čili hajný, jménem Karl Friedrich Christian Ludwig svobodný pán Drais von Sauerbronn , česky také Karel Bedřich Ludvík Kristian Drais , což i tak bylo moc dlouhé, takže se mu říkalo familiárně Karl von Drais .  Honit jeleny a jezevce po lesích ho brzy přestalo bavit, a tak se pasoval do role vynálezce. Dnes bohužel zapomenutého, přestože důsledky jeho činnosti můžeme vidět kolem sebe na každém rohu.  Kdekoliv, dokonce i v naší malé dědině. Psal se rok 1817, když zmíněný Drais osedlal svůj fungl nový a nikým ještě neviděný výrobek, načež cestu tam a zpět mezi Mannheimem a Schwetzingenem, čítající sedm kilometrů, absolvoval za necelou hodinu, přičemž nešel pěšky! To jsou věci, že? Přísně vzato ovšem předchozí sdělení není úplně přesné.  Karl von Drais totiž vymyslel aparát, který je považo
Okomentovat
Přečíst celé »

Vyznání

Existence tří vnuček, byť ne tak úplně vlastních, dokazuje, že už jsem starý dědek. Bez debaty, prosím. Letos mi bude šedesát.  Nestrpím ale, aby opotřebované tělo vládlo mé stále dětské duši, poněvadž žiji v jednom z nejlepších dostupných světů. Třeba taková Venuše nebo Callisto jsou děsné peklo. Což ví každý astronom. Oproti tomu je naše česká kotlina už asi tři desetiletí skutečným rájem na zemi. Bohužel některým jejím obyvatelům to zřejmě  nikdo nesdělil. Tohoto faktu jsem si vědom, a tak přestože často vstávám až na třetí pokus, neměnil bych ani omylem.  Bytostně proto nesnáším rozličné škarohlídy, hudraly, pindaly, frflaly, negativisty a pravověrné pesimisty, kteří si ze života vybírají jen to nejhorší, a výhradně ze své vlastní vůle jsou dobrovolně nešťastní. Stresují nejen sami sebe, ale často i nevinné okolí.  Vsadím se, že podobné týpky určitě znáte:  Tráva je málo zelená, nebe věčně zatažené. Pivo moc teplé, nebo příliš studené, ale nikdy ne akorát. Všichni kradou, jen oni n
Okomentovat
Přečíst celé »

Můj život s pejsky

Zvláštní shodou okolností mým životem prošel stejný počet psů jako prezidentů. Pět. Prezidenty vám představovat nebudu, poněvadž drtivá většina z nich stála za starou Bellu, což byl pyrenejský horský pes, jehož vlastnil jakýsi Sebastian, který určitě prezidentem nebyl.  Škoda. Úplně prvním hafanem, který si mě omotal kolem prstu, byla čubička nečistokrevného původu jménem Aida. Jako opera od Verdiho. Na fotografii ji najdete vlevo dole. Byla nejen chytřejší než tenkrát já, ale navíc se projevovala jako zdatná útěkářka. Drátěný plot viditelný v pozadí nekvalitního snímku z fotoaparátu značky Flexaret dokázala zdolat za necelé tři sekundy, i když tenkrát v sedmdesátých letech to ještě byly tři vteřiny.  Cirkusová schopnost se jí bohužel stala osudnou jednoho letního odpoledne, kdy opět vyrazila na zkušenou do světa, aby ji během přecházení Jáchymovské ulice srazil automobil značky Škoda.  Zmíněná karlovarská ulice byla tehdejší hlavní tepnou vedoucí k Jáchymovu. Za den tam projelo asi ta
Okomentovat
Přečíst celé »

Štědrý den

Ruku na srdce. Kdo z vás si pamatuje všechny vánoční svátky, které kdy v životě prožil?  Mně bude příští rok šedesát let, což je věk, kdy začíná člověk rekapitulovat svůj život, poněvadž už má víc za sebou než před sebou.  Také se říká, že Vánoce jsou období výjimečné, takže každý Štědrý den by měl lidem natrvalo utkvět v paměti.  Nevím jak vy, ale já si pamatuji lautr prd. Statisticky úspěšnější bývají v mém případě července či srpny, kdy také nesněží a je alespoň světlo.  Vlastně si živě pamatuji jedny jediné. Psal se rok 1978 a pod bohatě nazdobeným stromečkem jsem objevil kufříkový psací stroj značky Consul, o jehož existenci jsem věděl už od konce listopadu. V našem rodinném domku totiž neexistovalo místo, které bych neměl pod kontrolou, takže vánoční překvapení jsem identifikoval hned druhý den po nákupu.  Čímž byla existence Ježíška definitivně vědecky vyvrácena, poněvadž součástí balení byla i účtenka z tehdy státního podniku Klenoty. Proč tenhle obchod prodával zrovna psací st
Okomentovat
Přečíst celé »

Sedmnáctý listopad

Sedmnáctého listopadu roku 1989 mi zbýval zhruba měsíc a půl do ukončení služebního poměru v tehdejší ČSLA, což byla zkratka, jejíž překlad zněl: Československá lidová armáda.  Ano, byli v ní Češi a Slováci. Výjimečně i lidé. Bohužel ale také hromada namyšlených blbců, kteří si vybaveni zlatými výložkami ukájeli své sadistické a mocenské choutky. Já byl tenkrát takzvaný dělník armády, dotáhl jsem to pouze na dvě stříbrné hvězdičky a odmítal se nechat stříhat, poněvadž na své blonďaté háro jsem byl pyšný. Tohle svobodné rozhodnutí samozřejmě přinášelo spoustu problémů, ale kdo říkal, že život lidský je jednoduchý? Těšil jsem se do civilu, protože rozhodnutí vlézt mezi zelené mozky bylo tím nejhorším přešlapem v mém životě. Jenže ruku na srdce - kdo z vás nikdy nešlápnul vedle. Aha?  Na poslední půlrok jsem rozkazem anonymního plukovníka skončil v kasárnách v Karlových Varech - Dvorech, které už neexistují. Byl jsem k ruce náčelníkovi výstrojní služby jménem nadporučík Čulák. Soudím, že
Okomentovat
Přečíst celé »

Náš život s kočkami

První kočka, kterou jsme si pořídili dobrovolně, byla původem perská a pocházela z dodnes fungujícího Zverimexu v karlovarské Bulharské ulici. Cestu ze západu na východní cíp naší republiky hlasitě protrpěla na zadní sedačce automobilu Škoda Favorit v černé barvě, aby po pár dnech přijala první patro našeho rodinného domku za své.  Za zhruba patnáct let svého života byla venku jenom jednou jedinkrát. Okolní divoký svět ji nejspíš vyděsil natolik, že od té doby nevytáhla tlapky z bezpečí zděné budovy, a její životní prostor se smrsknul na zhruba šedesát metrů čtverečních. Vypadala spokojeně, moc se nemazlila, nepřekážela a byla čistotná. Obdržela jméno Zuzana, což se jevilo zbytečné, poněvadž jí to bylo fuk. V pořadí druhý kočičí přírůstek ve formě černobílého kocoura neznámého původu nesl jméno Filip. Tenhle tvor nebyl žádné ořezávátko a mazlení a podobné "ťu ťu ťu ňu ňu ňu" z plna hrdla nesnášel. Potuloval se povětšinou venku a naší domácnost považoval za příjemný azyl a sv
Okomentovat
Přečíst celé »

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad
Okomentovat
Přečíst celé »

Imigrantka

Má žena včera k večeru dokončovala fungl novou háčkovanou panenku. Imigrantku. Stoprocentně z Afriky, protože takhle se na Prajzské neopálíte.  „Ahoj ženo, jak se ti daří?“ Vpadl jsem do obýváku a snažil se rozvinout manželskou konverzaci, abych nevypadal jako nemluva. „…“ Řekla. Čtyři řádky z budoucí sukýnky zmizely jako mávnutím kouzelného proutku, takže i mně došlo, že je něco na levačku.  „Ohřeju si večeři sám, nenech se rušit,“ pravil jsem polohlasem a velmi tichým a nenápadným krokem se vypařil do jiné místnosti.  „Polívku máš na sporáku… do prčic!“ Dolehlo k mým uším úplně zbytečně, poněvadž sporák poznám a hrnec nešlo přehlédnout.  „V pohodě, mamuš,“ pravím nahlas, „všechno zvládnu, kličkej.“  Ticho. Zdolal jsem poslední sousto, umyl talíř ručně, omluvil se myčce, aby neměla pocit, že ji zanedbávám, a vyrazil znovu do útoku. Usoudil jsem, že těch patnáct minut, co jsem srkal luxusní horkou polévku,  by mělo postačit k uklidnění vzbouřeného nervového systému mé manželky, co
Okomentovat
Přečíst celé »