Veterinární lékař v Hlučíně má skvěle vybavenou ordinaci včetně příslušenství ve formě milých a obětavých sestřiček. Jmenuje se Gajdošík a dveře se u něj netrhnou. Když jsme poprvé se svou Daisy dorazili na prohlídku, poněvadž se nám nezdál její zdravotní stav, objevili jsme v čekárně i před ní venku u dvou laviček různorodou sbírku nešťastných zvířecích stvoření. Malé chundeláče, naháče, obrovská telata připomínající psa baskervillského, několik naštvaných kočiček a jednoho malého pejska, podle vzhledu Yorkšírského teriéra, který se tři metry před vstupem do čekárny definitivně zasekl a odmítal jít dál. Mladá slečna, zjevně jeho panička, se na nás omluvně usmála a prohlásila: „On už tu včera byl.“ Pejsek má výtečnou paměť. Bafla ho do náruče a velmi nakrknutého ho odnesla do útrob zařízení. Daisy měla premiéru, takže takovou sestavu podivuhodných bytostí viděla poprvé v životě, což ji přimělo se s každým seznámit. Jedna věc mě překvapila. Někteří psi si prostě vzájemně nesednou. K
"Neser a hul, vole!“ Poradil mi přátelsky žižkovský frajer jménem Ivan, kterého jsem potkal týden poté, co jsem v roce 1982 nastoupil ke studiu na vysoké škole v Praze. Což je okamžik, kdy jsem poprvé blafnul cigaretu jménem Start bez filtru, poněvadž ani socialismus nedokázal vychovat studenty bohaté, a startky tenkrát byly za hubičku. Jak jsem o čtyřicet let později přestal kouřit, se dozvíte na konci příběhu, ale pokud čekáte všeobecně funkční řešení, závěr vynechejte. Nepotěšil by vás. Jako karlovarský občan jsem byl svým dědou, komunistou a předsedou uličního výboru, vychováván hodně asketicky, takže má první návštěva žižkovské hospody, umístěné kdesi těsně pod schody, ve mně zanechala nezapomenutelný zážitek. Na rozdíl od karlovarských barů tahle nálevna otevírala úderem páté hodiny ranní, kdy lázeňské podniky zavíraly. Sestava hostů, alespoň co si pamatuji, bývala profesně hodně různorodá. Zedníci, topenáři, fasádníci, popeláři, inženýři, spisovatelé, a dokonce i kominíci