Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Stopaři

Prvním stopařem byl dle dochovaných záznamů jakýsi Tickner Edwardes . Psal se rok 1910 a tento průkopník stopu ujel více než dvě stovky mil na různých dopravních prostředcích. Na  kolech, vozech, koních a dokonce i v automobilu, což v té době musel být úžasný zážitek.  Asi vás nepřekvapí, že průkopníkem autostopu se stala Amerika. S rozvojem automobilového průmyslu se stal tento způsob levné dopravy velmi populárním. Lidé tenkrát nehledali jenom způsob, jak se dostat do svého cíle, ale především útěk z nudné reality nebo toužili po dobrodružství. Dvacátá léta vnesla do autostopu nový svěží vítr. Tato praxe si začala razit cestu i do mainstreamových médií se zmínkami v mnoha významných publikacích, jako byl například Saturday Evening Post. Právě v této době se natažený palec stal univerzálním symbolem stopování. V článku uveřejněném v časopise American Magazine v roce 1925 se o stopařích psalo: „ Stojí na okraji cesty a ukazuje palcem směr, kterým chce jet“. Novináři vlastně mohou za t
Nejnovější příspěvky

Seznámení

Začouzený karlovarský noční podnik nesl honosné jméno Olympia. Zvukovou kulisu obstarávala zručná cikánská kapela a vrchní mi říkal "Pán velkomožný" . Snad proto, že jsem byl denním, či spíše nočním hostem. Kromě pondělka, kdy bylo zavřeno. Nebo snad proto, že jsem jako mladý a nepříliš bohatý lázeňský elegán na nějakou tu prohýřenou zlatku nehleděl. Vědom si faktu, že všechno jednou pomine, ošumělé bankovky obzvláště, stal jsem se počátkem devadesátých let minulého století hrdým nástupcem borce Kristiána.  Chodíval jsem po nocích lovit lázeňské turistky, které zbaveny alespoň na pár dnů manželských okovů, hýřily jako zamlada. Doba jim přála, protože zdravotnictví se ještě nenalézalo v krizi. Lázeňský poukaz doporučený ošetřujícím lékařem byl vstupenkou do světa rozverných lidských radostí. Šampaňské, Cinzano za patnáct drobných, taneční parket, poctivá muzika, úslužný personál a zavíračka až kolem páté ranní. Džungle.  A tak jsem jednoho pozdního večera dorazil k mámivě osvě

Symbióza

Je pravděpodobné, že každý z vás už někdy prožil noc ve znamení divokých snů. Většinou jejich děj nedává smysl a drtivou většinu z nich zapomenete s prvním otevřením levého nebo pravého víčka. Záleží na politických preferencích.  Mně se dnes zdálo o manželství. S mou ženou, aby bylo jasno. Matně si vzpomínám, jak mě milovaná honila tam a zpátky. Bude bouřka, schovej kytky. Už je hezky, vyndej kytky. A zase bouřka. Šup s květinkami do garáže. A pořád dokola. Do zblbnutí. Uštěpačná definice praví, že dlouhodobé soužití dvou osob opačného pohlaví a rozdílného myšlení je omylem evoluce. Fakt, že to funguje, lze připsat tvrdohlavosti lidského mozku, který má tendenci přírodní zákony přeorat k obrazu svému.  Oč přesně ve snu šlo po úspěšném uložení kvetoucích rostlinek, už netuším, ale s otevřením pravého víčka mi jako první vytanul na mysl pojem symbióza. Což je odborný výraz, který jste už možná zaslechli. Třeba ve škole nebo v nějaké zábavné vědomostní soutěži. Pojďme si ho přiblížit.  Sa

V lékárně

Z dob socialismu ve mně zůstala hluboce zakořeněná pravda znějící takto: "Vstupní branou do ordinace jakéhokoliv lékaře je zdravotní sestra. Udělejte dobrý dojem a budete připuštěni prakticky kdykoliv. Chovejte se jako buran a narazíte na neprostupnou Skyllu nebo Charybdu." Tohoto poznatku se držím zuby nehty, takže pokaždé sestřičce nějakou tu drobnost podstrčím. Při častějších návštěvách i pochválím účes, ačkoliv absolutně netuším, jaký měla minule. Zabere to vždycky.  V ordinacích se necítím moc dobře. Myslím, že se podobným pocitům říká odborně "syndrom bílého pláště." Dopředu totiž nikdy netušíte, co vás čeká, což psychickému zdraví moc neprospívá.  Dnešní doktor už byl třetí v pořadí, který dostal za úkol opravit můj pochroumaný loket. Tenhle nebyl žádné ořezávátko. Bez jakéhokoliv umrtvení se na mě vrhnul, povrtal se mi v paži nástrojem nápadně připomínající lopatičku na bábovičky, nařídil sestře, aby mě zafačovala, což se slovy "ubožátko moje" lá

Ajťákův podivný den

Klik, klik, cvak, klik, klup, áááách.  Počítačová myška se pěkně nadře, když její páníček nutně potřebuje provětrat internet, aby zjistil, co se stalo, stane, nebo se právě děje. Ne že by na tom záleželo, protože svět funguje na principu symetrické opakovatelnosti. Vše, co se děje dnes, dělo se i včera, a zítra tomu bude nejinak.  Bledá tvář ozářená matným svitem předimenzovaného plochého monitoru vyhlíží poněkud mrtvolně. Řitní půlky se převalují zleva doprava a zase zpět na rozvrzaném kolečkovém křesle. Dioptrické zornice mžourají a rozpustné kafe si vesele stydne, protože není čas srkat. Pivo čeká až na okamžik, kdy je i gentlemanům povoleno chlastat. Klik, klap, cvak, klup. Standardní ajťácké ráno se zpočátku nelišilo od těch předchozích. Až do chvíle, než do pracovny vrazila lehce podrážděná manželka, a nevyřkla osudovou větu: "Ty z toho svýho virtuálního světa jednou zblbneš, muži! Sedíš tu jak hnida a fyzicky chřadneš. Nechceš taky občas vyrazit ven mezi lidi? Do reálného

Oběd

Ve čtvrtek v odpoledních hodinách ke mně přistoupila manželka, objala mě a povídá: „Dědo, dostala jsem obrovskou chuť…“  „Na co?“ Vpadnu jí do řeči, poněvadž podobný zážitek dost často předznamenává návštěvu obchodního centra, což je pro muže mé povahy záležitost vysloveně stresující, takže občas bývá vhodné partnera v diskusi diplomaticky přerušit a přeladit na jinou vlnu. Jistě – možná namítnete, že ve hře mohla být i manželská erotika, ale ta, jak je známo, s přibývajícím věkem ztrácí na důležitosti či naléhavosti. Přesto bych jí dal přednost před pobíháním mezi zaplněnými regály v nějakém předimenzovaném nákupním ráji. „…na kachnu s knedlíkem a se zelím,“ dodala láskyplně. „Jenže žádnou doma nemáme.“ Zatvářila se smutně a mně začalo kručet v břiše. Dvoubarevné zelí, kulatý prajzský knedlík doplněný o luxusně propečenou drůbež možná nesplňuje michelinské standardy, ale kdo jednou kuchařské umění mé ženy ochutnal, je navždy ztracen. „V pátek seženu,“ pravil jsem odvážně a daný sl

Velikonoce

Zase jsem o dvacku chudší.  Ekonomická motivace šlape jako hodinky od chvíle, kdy jsem vnučce slíbil dvacet korun českých za každou jedničku z češtiny. Od té doby jiné známky nenosí. Nebo je zapírá, jenže to by se dlouho neutajilo. Zatím jsem ve fázi důvěřivosti, ale puberta to může změnit. Pravdou je, že většinou domácí úkoly diriguje manželka, ovšem ta právě odpočívá ve Františkových Lázních, abych já mohl nerušeně chodit do práce. A přestože je díky blahovolnosti mobilního operátora neustále online, má jiné starosti, než dohlížet  na chod domácnosti. A tak dnešní domácí zadání pocházející z šesté třídy základní školy zbylo na mě. Kupodivu se nejednalo o český jazyk, nýbrž matematiku.  "Tu máš na starosti ty!" Prohlásila kdysi sveřepě má žena. "Tys ji studoval na té Karlově Univerzitě, tak máš všechno v malíčku." Dodala a odešla. Nemyslela přitom univerzitu nedávno zesnulého zpěváka. "Jasně, mamuš! Udělám, co je třeba!" Vyhrkl jsem a nezaváhal ani na o

U veterináře

Veterinární lékař v Hlučíně má skvěle vybavenou ordinaci včetně příslušenství ve formě milých a obětavých sestřiček. Jmenuje se Gajdošík a dveře se u něj netrhnou.  Když jsme poprvé se svou Daisy dorazili na prohlídku, poněvadž se nám nezdál její zdravotní stav, objevili jsme v čekárně i před ní venku u dvou laviček různorodou sbírku nešťastných zvířecích stvoření.  Malé chundeláče, naháče, obrovská telata připomínající psa baskervillského, několik naštvaných kočiček a jednoho malého pejska, podle vzhledu Yorkšírského teriéra, který se tři metry před vstupem do čekárny definitivně zasekl a odmítal jít dál. Mladá slečna, zjevně jeho panička, se na nás omluvně usmála a prohlásila: „On už tu včera byl.“  Pejsek má výtečnou paměť. Bafla ho do náruče a velmi nakrknutého ho odnesla do útrob zařízení. Daisy měla premiéru, takže takovou sestavu podivuhodných bytostí viděla poprvé v životě, což ji přimělo se s každým seznámit.  Jedna věc mě překvapila. Někteří psi si prostě vzájemně nesednou. K

Jak jsem přestal kouřit

"Neser a hul, vole!“ Poradil mi přátelsky žižkovský frajer jménem Ivan, kterého jsem potkal týden poté, co jsem v roce 1982 nastoupil ke studiu na vysoké škole v Praze.  Což je okamžik, kdy jsem poprvé blafnul cigaretu jménem Start bez filtru, poněvadž ani socialismus nedokázal vychovat studenty bohaté, a startky tenkrát byly za hubičku. Jak jsem o čtyřicet let později přestal kouřit, se dozvíte na konci příběhu, ale pokud čekáte všeobecně funkční řešení, závěr vynechejte. Nepotěšil by vás. Jako karlovarský občan jsem byl svým dědou, komunistou a předsedou uličního výboru, vychováván hodně asketicky, takže má první návštěva žižkovské hospody, umístěné kdesi těsně pod schody, ve mně zanechala nezapomenutelný zážitek. Na rozdíl od karlovarských barů tahle nálevna otevírala úderem páté hodiny ranní, kdy lázeňské podniky zavíraly. Sestava hostů, alespoň co si pamatuji, bývala profesně hodně různorodá.  Zedníci, topenáři, fasádníci, popeláři, inženýři, spisovatelé, a dokonce i kominíci

Polštář

Pamatuji doby, kdy si unavené socialistické ženy vzájemně půjčovaly ohmatané katalogy Burda propašované z prohnilého Západu, aby si mohly spíchnout oblečení, v němž se dalo vyrazit mezi lidi bez rizika, že si jejich nositelka uřízne ostudu. Singery klapaly jak o závod. Tehdejší výrobky státního oděvního průmyslu možná splňovaly kvalitativní parametry světové úrovně, ale i půvabné ženy v nich začasté vyhlížely jako hastrošky.  Triola, Triola, Triolááá. Manželé tenkrát své ženy hromadně zneužívali spíše jako kuchyňského robota než okrasu obydlí, a kromě básníků a jiných rozervanců jim bylo u řiti, v čem jejich drahá choť doma poletuje. Vytahané tepláky postačí, hlavně aby v lednici pivo nechybělo, mamuš. A k MDŽ pět karafiátů. Čest výjimkám. Domácí samodělná výroba tak byla pro ženy jediným způsobem, jak držet krok s moderními trendy, zvlášť v případě, kdy živitel rodiny byl obyčejný soustružník, který se u výloh Tuzexu mohl pouze kochat, poněvadž to jediné bylo zadarmo. Oriflované borce

Ambulance

Následující příběh se udál v roce 1986. Plus mínus rok sem, rok tam. Jsou data, která si člověk raději nepamatuje.  Měl by.  Tou dobou jsem byl voják službou povinný a místem výkonu mé záslužné ochranářské práce byl Vyškov. Moravské městečko kousek od Brna, kde sídlí, nebo sídlila, vysoká vojenská škola. A také tam tenkrát fungoval jeden prapor PTP. Znalcům a čtenářům Černých baronů netřeba osvěžovat paměť. Vyškov samotný bylo podivné město. Restaurací moc k dispozici nebylo a dívek ještě méně. Zato zelených mozků se potácelo po městě velké... hafo. Tradovalo se tenkrát, že když hodíš šutrem, trefíš buď šlapku, nebo vojáka. Tak docela pravda to nebyla, protože ani lehkých děv nebyl nadbytek a byly tím pádem v permanentním provozu. Pokud si pamatuju, kolovaly v rámci naší jednotky i jakési písemné pořadníky.  Jo. Sex je náš.  Když už jste ale objevili jednu slušnou, ochotnou, a nebojím se říci, normální děvu, riskovali jste, že dostanete přes držku.  Což se mi pochopitelně stalo. Na jed

Prezident

Přiložená fotografie zachycuje roztomilého tříletého chlapečka v roce 1966 na Matějské pouti v Sedleci u Karlových Varů.  Pokud vám někoho připomíná, nejspíš se nemýlíte. Fešák jsem dodnes. Objevil jsem ji ve svém archívu v nočním stolku hledaje maturitní vysvědčení, abych dokázal své nejstarší vnučce, že jsem na něm fakticky měl pět jedniček.  A přitom mě napadlo spočítat, kolik už jsem přežil prezidentů. Zatím šest. Představím vám krátce první tři.  Můj první prezident, kterého si moc nepamatuji, nesl jméno Antonín Novotný. Mezi lidmi měl přezdívku „der schöne Toni“ . Když se totiž jako host zúčastnil zasedání Valného shromáždění OSN, byl údajně zvolen nejkrásnějším státníkem, který tenkrát na jednání byl.  Laťka se zjevně nacházela dost nízko.  Na pomyslný národní trůn se dostal poměrně jednoduše. Po smrti předchozího šéfa federálního státu Antonína Zápotockého sám mocný Chruščov sdělil československé delegaci, že nástupcem Zápotockého bude Antonín Novotný a hotovka. Čímž bylo vymal

ORL

„A dědo, to je ušní doktor?“ Nejstarší vnučka položila otázku, když má žena ve formě babičky zmizela ve dveřích ordinace. „Mno,“ podrbal jsem se na temeni, „on je to také krční a nosní lékař. Zkrátka ORL.“ Hbitě jsem vyrazil bezpečnou a dobře vyslovitelnou zkratku a považoval téma za uzavřené. Kromě toho se někam zatoulala vnučka mladší, takže jsem trochu znervózněl. Objevil jsem ji záhy pod malým stolečkem pro děti, kde si hrála na veverku.  Nebylo k dispozici hlídání, tak jsme dvě ratolesti na nutné vyšetření museli vzít s sebou, což předpokládalo, že se ze srandovního dědy proměním ve tvora vážného a spolehlivého, jak požadovala manželka těsně před tím, než definitivně zmizela v útrobách ambulance.  „Dávej na ně pozor!!!“ Řekla výhružně a myslela to vážně, což dokládají tři vykřičníky. „Dědo, co znamená ORL?“ Otázka přijít musela, takže v okamžiku, kdy byla položena, už jsem v duchu sumíroval správnou odpověď. Jenže pokud si vzpomínám, tak tenhle jazykolam se mi podařilo zatím

Labyrint

Předoperační vyšetření mé ženy, jehož jsem byl účastníkem, představovalo spíše náročný turistický výšlap než návštěvu zdravotnického zařízení. Fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě mi navíc připomněla staré řecké mýty, které jsem od malička hltal a miloval. Jistě znáte pověst o Mínotaurovi, což byla bestie s lidským tělem a býčí hlavou. Pokud ne, následuje krátké vysvětlení. Podle legendy fešandu Pásifaé, manželku krétského krále Mínóa, svedl bílý býk. Otázky fyziologické povahy, prosím, ponechme stranou. Při představě, jak celý styk reálně fungoval, jsem se trochu zapotil, takže nad tím nedumejte ani vy. Důležité je, že po čase porodila zrůdného syna – člověka s lidským tělem a býčí hlavou. Nazvali jej Mínotauros. Král si nechal od proslulého athénského stavitele a sochaře Daidala vybudovat spletitý labyrint, do kterého pak nevlastního krvelačného syna uvěznil. Mimochodem Daidalos byl možná bezvadný architekt, ale na výchovu byl zřejmě levý jako šavle, protože jeho vlastní synáček jméne

Narozeninový dárek

Ještě dříve než se dostanu k vysvětlení, co vidíte na přiložené fotografii, povím vám krátký příběh o tom, co znamená slovo draisina , a k čemu nás tento objev dovedl.  Žil byl kdysi v Bádensku lesník, čili hajný, jménem Karl Friedrich Christian Ludwig svobodný pán Drais von Sauerbronn , česky také Karel Bedřich Ludvík Kristian Drais , což i tak bylo moc dlouhé, takže se mu říkalo familiárně Karl von Drais .  Honit jeleny a jezevce po lesích ho brzy přestalo bavit, a tak se pasoval do role vynálezce. Dnes bohužel zapomenutého, přestože důsledky jeho činnosti můžeme vidět kolem sebe na každém rohu.  Kdekoliv, dokonce i v naší malé dědině. Psal se rok 1817, když zmíněný Drais osedlal svůj fungl nový a nikým ještě neviděný výrobek, načež cestu tam a zpět mezi Mannheimem a Schwetzingenem, čítající sedm kilometrů, absolvoval za necelou hodinu, přičemž nešel pěšky! To jsou věci, že? Přísně vzato ovšem předchozí sdělení není úplně přesné.  Karl von Drais totiž vymyslel aparát, který je považo