Blábolník

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...

Sedíme si na terase svého apartmánu v centru města Kłodzko, když v tom zaslechnu nezaměnitelný hlas googlí navigátorky:  “Cel znajduje się po lewej stronie.”   Sympatický borec s mobilem v ruce pevně objal svou partnerku, pohlédl na ni a se slovy:  “pizza tutaj”  neomylně namířili po schůdcích do dveří našeho dočasného útulku.  Nejspíš stejně jako já důvěřuje moderním výdobytkům digitálního věku, což nebývá někdy nejlepší nápad, jak se ukázalo cestou domů. Ale to je jiný příběh.  Italská pizzerie se nachází hned naproti, jenže po pravé straně. Dohonil jsem fešný pár těsně před vstupem do naší koupelny, vyvedl je ven, ukázal prstem a říkám:  “Pizzerie tutaj.”  Stručně, bo nebyl čas nastartovat další důvtipný produkt lidské mysli, abych zplodil rozvitou větu. Překladač.  Zachmuřil se: “ A piwo nie byłoby?”  Optal se s nadějí v hlase, což mi bylo sympatické. Slečna se trochu zamračila. Nadechoval jsem se k odpovědi, ale předešla mě má žena,...

Mládí jsem prožil v malebném lázeňském městě na soutoku řeky Ohře a říčky Teplé. Ta je opravdu teplá, jak mohou potvrdit lázeňští hosté. A hostky, abych nezapomněl na genderovou rovnoprávnost. Samotné Karlovy Vary v těch těžkých socialistických dobách byly městem hodně šedým a dost ponurým. Kromě Grandhotelu Moskva (dnes Pupp) se zářivě barevná fasáda hledala dost těžko a futuristická lešení s neuměle vyvedeným nápisem "Pozor, padá omítka" byla všudypřítomná. Ostatně - v Praze to, pokud si dobře vzpomínám na svá studentská léta, nebylo o moc lepší. Dnes se díky ekonomické přičinlivosti Kocábem dveřmi vykázaných ruských bohatýrů, kteří se o dvacet let později vrátili oknem s kufry plnými dolarů, staly Karlovy Vary prvním ruským městem v Evropské Unii a září všemi barvami duhy. Vyrůstal jsem ve čtvrti zvané Bohatice, která se vyznačovala především tím, že jsme tam byli všichni chudí. Paradox. Klidná čtvrť na karlovarské periferii byla také místem, kde jsem jako jinoch základní...

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Jaro se blíží mílovými kroky, což je okamžik, kdy náš do té doby ladem ležící skromný skleník ožije, poněvadž bude osazen rozličnými jedlými rostlinami. Zčásti paprikami, o čemž bylo rozhodnuto včera v podvečer, ale především oblíbenými plody, které nesou latinské jméno S OLANUM LYCOPERSICUM.  Nemusíte googlit, pod složitým pojmenováním se skrývá naprosto obyčejné rajče.  Krátký výlet do historie plodu, který bude okupovat náš skleník, nás ale nasměruje k zásadní otázce: Jedná se o zeleninu nebo ovoce? Aha? Botanická definice praví, že Solanum je jedlý dužnatý plod jednoleté rostliny. Vše tedy ukazuje na to, že jde o zeleninu. Jenže prvními pěstiteli byli peruánští indiáni a pěstovali ho jako trvalku - a jako trvalku ji také jako okrasnou rostlinu dovezl do Evropy známý objevitel Kryštof Kolumbus. K nejpodstatnějším vlastnostem ovoce patří skutečnost, že jde o trvalku.  Před definitivním verdiktem dodám pár zajímavostí.  Napadlo vás někdy, co má vůbec rajče společnéh...

Jednou jsem potkal Waldemara Matušku. Stalo se to v Praze 1, kdy jsem se jako student vysoké školy musel povinně hlásit na místním oddělení vojenské správy, abych byl v evidenci a mohl se zbraní v ruce bránit svou socialistickou vlast.  Stál jsem přede dveřmi do místnosti, odkud se najednou ozval rozčilený a nezaměnitelný hlas: „Já se vám na nějaký pitomý vojenský cvičení můžu akorát zvysoka vysrat! Jděte všichni do prdele!“ Otevřely se dveře a z nich vyběhl vousáč, jehož jsem často vídával v Československé televizi. V kanceláři přítomní poručíci vypadali poněkud zaraženě.  Zbytek už je historie. Populární zpěvák opustil vzkvétající socialistickou zemi a skončil ve vyhnanství na zahnívajícím Západě, kde už si nikdy nezahrál padoucha jako ve filmu Limonádový Joe. Také jsem ho už nikdy naživo nespatřil. Ale zážitek to byl. Měl jsem tenkrát chuť udělat totéž, jenomže jsem byl jenom nedospělé ucho studující matematiku a tělocvik na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.  Dal...

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...

Kouření může zabíjet. Kouř obsahuje benzen, nitrosaminy a kyanovodík. Tři jedy. Praví krabička drahých cigaret, ale málokdo tuší, co to ve skutečnosti znamená.  Ministerstvo kouření varuje – zdraví škodí nemocným. Syslím, tedy jsem. Nakupuju – tudíž žiju. Poslední vědecké výzkumy nezvratně dokazují, že jsme všichni importovaní mimozemšťané. Až na ropuchy a sýkorky koňadry. Rychlost světla překoná jenom pomluva a jako taková jednou otevře lidstvu cestu ke hvězdám. I k Betelgeuze, přestože tam nic významného k vidění není.  Jednou se pochlapí i umělá inteligence a ta definitivně pohřbí dnešní nedokonalý počítačový svět postavený na umírajícím dvojkovém schématu. Jednička nebo nula. Nic mezi tím prý není, což je kravina non plus ultra. Reálný svět totiž funguje na soustavě trojkové. Ano. Ne. Nevím. Právě „nevím“ je tou nevyzpytatelnou veličinou, která nás utváří a která způsobila, že jako lidstvo jsme výjimečnou entitou v celém vesmíru. Dvojkově myslet totiž umí každý blbec....

Dnes ráno jsem s údivem zjistil, že lidstvo to fakt nemá jednoduché.  Ukročím trochu stranou. Jistě víte, že planeta jménem Mars je obdařena dvěma satelity. Jeden nese jméno Deimos, což v překladu z řečtiny znamená Hrůza. Ten druhý je Phobos, česky Děs, a vzájemně se doplňují, poněvadž to byli bráchové. Potomci boha války Area.  Což možná znáte z hodin dějepisu, pokud jste dávali při výkladu pozor. Ale vraťme se k druhému jmenovanému. Latinsky se mu říká Fobos a přinesl lidem, jak jsem zmínil v první větě, takzvané fobie. Cituji Wikipedii: „Fobie je úzkostná porucha charakterizovaná chorobným strachem ze situací, lidí či objektů.“ Dnes ráno jsem na kuchyňské lince objevil několik mrtvých kuřat. Respektive jejich pozůstatky ve formě křidýlek a stehýnek. Tím pádem je jasno, co bude na Prajzské při sobotě k obědu. Lze říci, že jako imigrant ze západní výspy našeho státu mám kliku, že má milovaná žena netrpí mageirokofobií , i když je fakt, že občas u vaření nadává. Strach z vařen...

Přicházející stáří lze identifikovat snadno, ale málo se to ví. Ráno se probudíte a vůbec netušíte, co jste měli předešlého dne k obědu.  Naopak si vzpomenete na zážitek, kdy vám bylo pět let, seděli jste v mateřské školce u pobryndaného stolečku pokrytého umakartem, kde vás místní otylá socialistická pečovatelka nutí pít kakao s obrovským škraloupem na vrchu a pozvracíte se dříve, než nápoj ochutnáte. Což jsem si nevymyslel, bo se mi to stalo léta páně roku 1968. Mimochodem. Umakart (psáno i Umacart) vymysleli pardubičtí inženýři už v roce 1943. Jednalo se o zkratku sestávající ze dvou slov: Umělý a Karton . Poblil jsem ho tenkrát celý a nikdy v životě  už kakao se škraloupem či bez něj neochutnal.  Ale vraťme se k tématu. Slovo nostalgie pochází od starých Řeků. Tenhle obdivuhodný národ si všechno, co dnes zažíváme my, prožil už téměř dva tisíce let před naším letopočtem. Význam zmíněného slova se postupem času ovšem poněkud proměnil. Původně se jednalo o stesk po domo...

Prvním stopařem byl dle dochovaných záznamů jakýsi Tickner Edwardes . Psal se rok 1910 a tento průkopník stopu ujel více než dvě stovky mil na různých dopravních prostředcích. Na  kolech, vozech, koních a dokonce i v automobilu, což v té době musel být úžasný zážitek.  Asi vás nepřekvapí, že průkopníkem autostopu se stala Amerika. S rozvojem automobilového průmyslu se stal tento způsob levné dopravy velmi populárním. Lidé tenkrát nehledali jenom způsob, jak se dostat do svého cíle, ale především útěk z nudné reality nebo toužili po dobrodružství. Dvacátá léta vnesla do autostopu nový svěží vítr. Tato praxe si začala razit cestu i do mainstreamových médií se zmínkami v mnoha významných publikacích, jako byl například Saturday Evening Post. Právě v této době se natažený palec stal univerzálním symbolem stopování. V článku uveřejněném v časopise American Magazine v roce 1925 se o stopařích psalo: „ Stojí na okraji cesty a ukazuje palcem směr, kterým chce jet“. Novináři vlastně m...

Začouzený karlovarský noční podnik nesl honosné jméno Olympia. Zvukovou kulisu obstarávala zručná cikánská kapela a vrchní mi říkal "Pán velkomožný" . Snad proto, že jsem byl denním, či spíše nočním hostem. Kromě pondělka, kdy bylo zavřeno. Nebo snad proto, že jsem jako mladý a nepříliš bohatý lázeňský elegán na nějakou tu prohýřenou zlatku nehleděl. Vědom si faktu, že všechno jednou pomine, ošumělé bankovky obzvláště, stal jsem se počátkem devadesátých let minulého století hrdým nástupcem borce Kristiána.  Chodíval jsem po nocích lovit lázeňské turistky, které zbaveny alespoň na pár dnů manželských okovů, hýřily jako zamlada. Doba jim přála, protože zdravotnictví se ještě nenalézalo v krizi. Lázeňský poukaz doporučený ošetřujícím lékařem byl vstupenkou do světa rozverných lidských radostí. Šampaňské, Cinzano za patnáct drobných, taneční parket, poctivá muzika, úslužný personál a zavíračka až kolem páté ranní. Džungle.  A tak jsem jednoho pozdního večera dorazil k mámivě osvě...

Je pravděpodobné, že každý z vás už někdy prožil noc ve znamení divokých snů. Většinou jejich děj nedává smysl a drtivou většinu z nich zapomenete s prvním otevřením levého nebo pravého víčka. Záleží na politických preferencích.  Mně se dnes zdálo o manželství. S mou ženou, aby bylo jasno. Matně si vzpomínám, jak mě milovaná honila tam a zpátky. Bude bouřka, schovej kytky. Už je hezky, vyndej kytky. A zase bouřka. Šup s květinkami do garáže. A pořád dokola. Do zblbnutí. Uštěpačná definice praví, že dlouhodobé soužití dvou osob opačného pohlaví a rozdílného myšlení je omylem evoluce. Fakt, že to funguje, lze připsat tvrdohlavosti lidského mozku, který má tendenci přírodní zákony přeorat k obrazu svému.  Oč přesně ve snu šlo po úspěšném uložení kvetoucích rostlinek, už netuším, ale s otevřením pravého víčka mi jako první vytanul na mysl pojem symbióza. Což je odborný výraz, který jste už možná zaslechli. Třeba ve škole nebo v nějaké zábavné vědomostní soutěži. Pojďme si ho přibl...

Z dob socialismu ve mně zůstala hluboce zakořeněná pravda znějící takto: "Vstupní branou do ordinace jakéhokoliv lékaře je zdravotní sestra. Udělejte dobrý dojem a budete připuštěni prakticky kdykoliv. Chovejte se jako buran a narazíte na neprostupnou Skyllu nebo Charybdu." Tohoto poznatku se držím zuby nehty, takže pokaždé sestřičce nějakou tu drobnost podstrčím. Při častějších návštěvách i pochválím účes, ačkoliv absolutně netuším, jaký měla minule. Zabere to vždycky.  V ordinacích se necítím moc dobře. Myslím, že se podobným pocitům říká odborně "syndrom bílého pláště." Dopředu totiž nikdy netušíte, co vás čeká, což psychickému zdraví moc neprospívá.  Dnešní doktor už byl třetí v pořadí, který dostal za úkol opravit můj pochroumaný loket. Tenhle nebyl žádné ořezávátko. Bez jakéhokoliv umrtvení se na mě vrhnul, povrtal se mi v paži nástrojem nápadně připomínající lopatičku na bábovičky, nařídil sestře, aby mě zafačovala, což se slovy "ubožátko moje" lá...