Přeskočit na hlavní obsah

Oběd

Ve čtvrtek v odpoledních hodinách ke mně přistoupila manželka, objala mě a povídá: „Dědo, dostala jsem obrovskou chuť…“ 

„Na co?“ Vpadnu jí do řeči, poněvadž podobný zážitek dost často předznamenává návštěvu obchodního centra, což je pro muže mé povahy záležitost vysloveně stresující, takže občas bývá vhodné partnera v diskusi diplomaticky přerušit a přeladit na jinou vlnu.

Jistě – možná namítnete, že ve hře mohla být i manželská erotika, ale ta, jak je známo, s přibývajícím věkem ztrácí na důležitosti či naléhavosti. Přesto bych jí dal přednost před pobíháním mezi zaplněnými regály v nějakém předimenzovaném nákupním ráji.

„…na kachnu s knedlíkem a se zelím,“ dodala láskyplně. „Jenže žádnou doma nemáme.“ Zatvářila se smutně a mně začalo kručet v břiše. Dvoubarevné zelí, kulatý prajzský knedlík doplněný o luxusně propečenou drůbež možná nesplňuje michelinské standardy, ale kdo jednou kuchařské umění mé ženy ochutnal, je navždy ztracen.

„V pátek seženu,“ pravil jsem odvážně a daný slib splnil. Dost často na internetu čtu, jak je český národ chudý a musí počítat každou korunu, aby přežil od výplaty k výplatě. Páteční odpoledne v hlučínské provozovně LIDLu ovšem dokazuje pravý opak. Na rozlehlém parkovišti opatřeném závorou prakticky nebylo kde zaparkovat. Mezi regály se pohybovalo tak obrovské množství chudáků s přeplněnými pojízdnými vozíky, až mi našeho národa začalo být líto. 

Nakupování s manželkou je zásadně odlišné od mnou aplikované praxe. Zatímco žena brouzdá rozlehlou nákupní galerií a poctivě prohlíží cenovky, akce a vystavené zboží, aby zjistila, co vlastně potřebuje, světaznalý muž vpadne do obchodu jak panic do nevěstince, rychle si odbude své a maže pryč. 

Přesně to jsem učinil. Dovnitř, za pět minut najít kachnu, ignorovat cenovky, pohádat se lehce se samoobslužnou pokladnou, která odmítla akceptovat věrnostní kartu, a fofrem vyrazit do bezpečí domácnosti. 

Pln radosti, že jsem úkol zvládnul beze ztráty hvězdičky, dorazím domů s dvoukilovým kusem mrtvého masa a očekávám pochvalu. Ta se dostavila vzápětí: „Neříkej mi, kolik to stálo.“ Poděkovala mi manželka a já v tom okamžiku s hrůzou zjistil, že jsem omylem strčil do tašky i účtenku, kterou mi milostivě vyplivla moderní termotiskárna.

„Čtyři stovky???“ Vyděsila se žena. „To já bych v životě nekoupila!“ Což možná vysvětluje, proč máme dost často k jídlu levnou chlebovou polévku. Zachmuřila se a nadechovala se k další kritice.

Hrozící konflikt jsem geniálně uťal hned v zárodku: „Chtěl jsem ti udělat radost a splnit tvé přání. Klidně bych uštval i padesát koní ve svém voze Škoda Fabia, jen abych tu pochutinu sehnal. Tvé štěstí a spokojenost je mi nade vše.“ 

Říkám pravdu a v duchu vím, že spokojen bude i můj trávicí trakt, až se chutná krmě prožene všemi relevantními lidskými útrobami.

Sobotní dopoledne tedy bude plné očekávání. Zatímco já budu uklízet hnusné bílé svinstvo, co přes noc okupovalo náš pozemek, má žena bude šťastně poletovat v kuchyňském koutku a vyrábět čurbes, který také s radostí uklidím. 

Je-li totiž manželka bezvýhradně spokojená, má její muž dostatek času psát blbosti na ty internety.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vyznání

Existence tří vnuček, byť ne tak úplně vlastních, dokazuje, že už jsem starý dědek. Bez debaty, prosím. Letos mi bude šedesát.  Nestrpím ale, aby opotřebované tělo vládlo mé stále dětské duši, poněvadž žiji v jednom z nejlepších dostupných světů. Třeba taková Venuše nebo Callisto jsou děsné peklo. Což ví každý astronom. Oproti tomu je naše česká kotlina už asi tři desetiletí skutečným rájem na zemi. Bohužel některým jejím obyvatelům to zřejmě  nikdo nesdělil. Tohoto faktu jsem si vědom, a tak přestože často vstávám až na třetí pokus, neměnil bych ani omylem.  Bytostně proto nesnáším rozličné škarohlídy, hudraly, pindaly, frflaly, negativisty a pravověrné pesimisty, kteří si ze života vybírají jen to nejhorší, a výhradně ze své vlastní vůle jsou dobrovolně nešťastní. Stresují nejen sami sebe, ale často i nevinné okolí.  Vsadím se, že podobné týpky určitě znáte:  Tráva je málo zelená, nebe věčně zatažené. Pivo moc teplé, nebo příliš studené, ale nikdy ne akorát. Všichni kradou, jen oni n