Oběd

Ve čtvrtek v odpoledních hodinách ke mně přistoupila manželka, objala mě a povídá: „Dědo, dostala jsem obrovskou chuť…“ 

„Na co?“ Vpadnu jí do řeči, poněvadž podobný zážitek dost často předznamenává návštěvu obchodního centra, což je pro muže mé povahy záležitost vysloveně stresující, takže občas bývá vhodné partnera v diskusi diplomaticky přerušit a přeladit na jinou vlnu.

Jistě – možná namítnete, že ve hře mohla být i manželská erotika, ale ta, jak je známo, s přibývajícím věkem ztrácí na důležitosti či naléhavosti. Přesto bych jí dal přednost před pobíháním mezi zaplněnými regály v nějakém předimenzovaném nákupním ráji.

„…na kachnu s knedlíkem a se zelím,“ dodala láskyplně. „Jenže žádnou doma nemáme.“ Zatvářila se smutně a mně začalo kručet v břiše. Dvoubarevné zelí, kulatý prajzský knedlík doplněný o luxusně propečenou drůbež možná nesplňuje michelinské standardy, ale kdo jednou kuchařské umění mé ženy ochutnal, je navždy ztracen.

„V pátek seženu,“ pravil jsem odvážně a daný slib splnil. Dost často na internetu čtu, jak je český národ chudý a musí počítat každou korunu, aby přežil od výplaty k výplatě. Páteční odpoledne v hlučínské provozovně LIDLu ovšem dokazuje pravý opak. Na rozlehlém parkovišti opatřeném závorou prakticky nebylo kde zaparkovat. Mezi regály se pohybovalo tak obrovské množství chudáků s přeplněnými pojízdnými vozíky, až mi našeho národa začalo být líto. 

Nakupování s manželkou je zásadně odlišné od mnou aplikované praxe. Zatímco žena brouzdá rozlehlou nákupní galerií a poctivě prohlíží cenovky, akce a vystavené zboží, aby zjistila, co vlastně potřebuje, světaznalý muž vpadne do obchodu jak panic do nevěstince, rychle si odbude své a maže pryč. 

Přesně to jsem učinil. Dovnitř, za pět minut najít kachnu, ignorovat cenovky, pohádat se lehce se samoobslužnou pokladnou, která odmítla akceptovat věrnostní kartu, a fofrem vyrazit do bezpečí domácnosti. 

Pln radosti, že jsem úkol zvládnul beze ztráty hvězdičky, dorazím domů s dvoukilovým kusem mrtvého masa a očekávám pochvalu. Ta se dostavila vzápětí: „Neříkej mi, kolik to stálo.“ Poděkovala mi manželka a já v tom okamžiku s hrůzou zjistil, že jsem omylem strčil do tašky i účtenku, kterou mi milostivě vyplivla moderní termotiskárna.

„Čtyři stovky???“ Vyděsila se žena. „To já bych v životě nekoupila!“ Což možná vysvětluje, proč máme dost často k jídlu levnou chlebovou polévku. Zachmuřila se a nadechovala se k další kritice.

Hrozící konflikt jsem geniálně uťal hned v zárodku: „Chtěl jsem ti udělat radost a splnit tvé přání. Klidně bych uštval i padesát koní ve svém voze Škoda Fabia, jen abych tu pochutinu sehnal. Tvé štěstí a spokojenost je mi nade vše.“ 

Říkám pravdu a v duchu vím, že spokojen bude i můj trávicí trakt, až se chutná krmě prožene všemi relevantními lidskými útrobami.

Sobotní dopoledne tedy bude plné očekávání. Zatímco já budu uklízet hnusné bílé svinstvo, co přes noc okupovalo náš pozemek, má žena bude šťastně poletovat v kuchyňském koutku a vyrábět čurbes, který také s radostí uklidím. 

Je-li totiž manželka bezvýhradně spokojená, má její muž dostatek času psát blbosti na ty internety.