Blábolník

"Budou dva dny volna, mohli bychom vyrazit někam na výlet," nepřekvapila mě manželka, protože se děsně dlouho těšila na důchod, až bude konečně moci trávit klidné dny plné pohody doma, kde po ní nikdo nechce peníze, takže musí pořád kajsik trajdat* . Naopak. Najdou se dobrodinci, kteří dokonce domů peníze dobrovolně přinášejí a ještě jsou šťastní. "To bychom mohli," zaprotestoval jsem pouze v duchu. "Ale kam?" Žena se zadumala. Podobný výraz zná každý ženáč důvěrně. Je plný tajemství, příslibů a často dost nepříjemných překvapení. Alespoň z jeho pohledu, poněvadž nejen práce, ale i zbytečné trajdání po světě vyčerpává - a představa klidného dvoudenního svátku stráveného na pergole v blízkosti domácí wi-fi a sedmého schodu zní jako mnohem lepší nápad . "Mám to!" Luskla prsty. "Pojedeme se podívat na ten hrad, nebo zámek, kde se točila ta pohádka." "Skvělá idea," souhlasil jsem nerad a oprašoval své znalosti zeměpisu a filmo

Způsob, jak přesvědčit šetřivého Prajzáka, aby dobrovolně a rád připustil rekonstrukci kuchyňského koutu, pojala manželka po svém. Záludně psychologicky. Na přímo by přesvědčování měla hodně těžké, protože nová ložnice dost pošramotila aktiva na běžném účtu, a to ještě není ani vyrobená. Zmíněná metoda spočívá ve zvýšené frekvenci vulgárního výraziva linoucího se z vývařovny především v okamžicích, kdy interaktivně odpočívám na gauči s dálkovým televizním ovladačem.  Nejdřív se ozve dlouhotrvající "cvak, cvak, cvak, cvak..." , jak se dámská obsluha pokouší pomocí elektrického zapalování donutit plynový sporák k činnosti. Bezvýsledně. Ostatně koupit inženýrskou zhůvěřilost, kterou nelze zapálit obyčejnou zápalkou, považuji za své největší osobní selhání. Sám s ním vedu tichou technologickou válku, protože ten zmetek je vybaven digitálními hodinami a budíkem, který mívá tendence aktivovat se sám, především pak kolem třetí hodiny ranní.  Na minutku se rozhostí ticho, přerušené j

Konec dnešního příběhu pro ty, co neradi čtou: Zátka udělala plup , mladé černovlasé slečně v miniaturních šatičkách se rozšířily oči a vděčně pronesla vďaka . Cítil jsem se jako pravý muž, který má u sebe nůž, i když ho jsem neměl. Prostředek dnešního statusu pro trpělivější: Přešlapuji na Olomoucké ulici v Opavě u vchodu do budovy, kde jsem několik let pracoval jako ředitel správy nemovitostí. Z baru naproti, kam jsme si občas odskočili na pivo, je dnes kavárna a cukrárna. Kancelář, v níž jsem vlastnoručně natíral pult a kde jsme se dohadovali s nájemci obecních nemovitostí, že ten jejich hajzlík ještě fakt pár roků musí vydržet, protože nejsou peníze, dnes funguje jako sexuologická ambulance. To hodně vysvětluje. Výlet do minulosti dokáže nastartovat nostalgické přesvědčení, že tenkrát bylo líp, což není pravda, ale mohla by být. Začátek příběhu pro vášnivé čtenáře: Svěřil jsem manželku do péče vyhlášené lékařky, kterou mi doporučil kolega zachraňující životy prostřednictvím žlutých

Každý dobrý nápad se člověku dříve či později vymstí. Zákony Vesmíru jsou neúprosné a oblafnout je nelze. Jak říká staré přísloví - pozdě Bacha honit, když máte Mozarta. Nevím jak u vás, ale v naší domácnosti je to s nápady fifty-fifty. Půlku těch skvělých přináším já, zbytek manželka. O průser se jedná pokaždé. Poněvadž s dobrými nápady se to má tak, že o pár časových jednotek později se vinou dilatace  časoprostorového kontinua a reverzní podstaty kvantových částic přemění dobrý nápad ve špatný. Vždycky. Ve spolupráci s prajzskou národní vlastností udělat všechno hned jde o smrtící kombinaci. Jsem naturalizovaný Prajzák, ale stále ve mně dřímají zbytky nonšalantního přístupu k práci a povinnostem, jak jsem se to naučil na západní výspě našeho státu. V Karlových Varech. Karlovaráci jsou, alespoň dle mého názoru, o krok dále v evoluční linii. Drží se totiž hesla, které mám hluboce vryté ve své DNA: "Cokoliv můžeš udělat dnes, můžeš stejně dobře udělat i zítra, načež zjistíš pozítř

Zachmuřené a deštivé sobotní ráno připomnělo veškerému člověčenstvu, že podzim je za dveřmi. Ze sousedovic vzrostlého stromu opadávají ořechy, a kdyby dokázaly myslet, proklely by Newtona a jeho gravitační zákon do sedmého kolena. Z mého pohledu je gravitace prima pomocnice, poněvadž vše, co spadne na náš pozemek, mohu sebrat a zpracovat, i když mi to tak úplně nepatří. Ale sousedka je v pohodě a nic nehrotí. Kromě toho jsem si před měsícem ořechovou službu předplatil tím, že jsem jí zcela zdarma dodal skvělé švestky, které už stejně nikdo nechtěl. Služba na oplátku se tomu říká. A tak se toulám po zahradě, sbírám červavá jablka, pozoruji, jak se těžké mraky pod svým náporem pomalu hroutí a sluneční paprsky se nesměle hlásí o slovo. Cítím se dobře a spokojen s dopoledním programem. Na rozdíl od televize ho sice nemohu vypnout, když se mi nelíbí, ale aspoň mě příroda neoblažuje stupidními reklamami. "Sviňo jedna!" Ozve se náhle vzteklý hlas, který poznávám. Utíkám na místo či

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy

„Zatracená prodlužovačka, zase jsem o ní zakopla!“ Vynořila se z hlubin naší obstarožní koupelny hlasitá stížnost, kterou jsem vám pro jistotu přeložil do spisovného jazyka prostého vulgarit. Svou ženu jsem chápal. Tahle místnost, bez níž se žádná domácnost neobejde, vznikla v době, kdy automatická pračka bylo neznámé slovní spojení a sci-fi. Což kromě jiného znamená, že všechny potřebné technologické opičárny, jako kupříkladu zásuvka, přívod vody a odpad, jsou na hony vzdáleny prostoru, kam lze objemné zařízení bezpečně postavit. Ke slovu tak přišla improvizace. Bojovali jsme s nutností natahovat prodlužovací kabel spoustu let. Jeden jsem rozšlápl, druhý zajiskřil a vyhodil pojistky v celém domě. A tak podobně. Občas se někomu přihodilo, že zapomněl výpustní hadici umístit do vany, takže první odpouštění vody skončilo obdobou biblické potopy. Ano, vždy to byla má chyba a nepozornost, i když jsem ani doma nebyl, jak už to tak v manželství chodí. Až mě jednoho dne osvítila myšlenka. „Po

Zubařů je kritický nedostatek. Především na vesnicích tohle záslužné řemeslo vymírá. Staří odcházejí do důchodu a mladí se na venkov nehrnou. Tuhle bolestnou zkušenost učinila má žena, jejíž dvorní zubařka v nedaleké dědině před pár lety šlehla s povoláním a prý se teď plaví někde po Karibiku, aby si alespoň trochu spravila pochroumaná záda a bolavé nohy. A užila si důchod. Chápu ji. Být zubařem je totiž poslání, nikoliv zaměstnání. Nevděčné a dost sadistické. Obdivuji každého, kdo se téhle profese drží. I přestože, jak jsem zaslechl jednou v čekárně, se tomu mému přezdívá Korunkář .  Jeho bratr totiž provozuje laboratoř zaměřenou na výrobu zubních náhrad. Umí i můstky, takže já osobně jsem vlastníkem už dvou výdobytků moderní zubařské techniky. Důležitá informace, pokud to nevíte - umělý zub se nemůže zkazit! Ale platební karty neberou a čtyři můstky stačí, drahoušku. Ženu bohužel potrápila osmička vlevo nahoře. Navíc těsně před víkendem. Na pohotovosti se zaučují mladí dentisté, aby

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale

Dnes jsme ze tří keříků sklidili zhruba polovinu úrody Meruzalky srstky, což vydalo na dvě obrovské misky plné rudých plodů. Zaměstnal jsem i své dvě vnučky, aby se o prázdninách nenudily. Při česání jsem jim vyprávěl, jak jsem jako jinoch musel opečovávat deset keříků, na nichž se vždy v červenci s železnou pravidelností objevovaly srstnaté plody - a také jak jsem nadával, když jsem po sklizni musel nehty odstraňovat bubáka a stopky, aby babička měla méně práce, až začne vyrábět buchtu nebo kompot. Předával jsem generační zkušenosti a celou dobu mlel pantem, aby mladé ratolesti nepostřehly, že vlastně v době osobního volna dobrovolně pracují. Nejspíš jsem sklidil úspěch, poněvadž vnučky makaly bez odmlouvání. Jednalo se zkrátka o prosluněné sobotní dopoledne naplněné radostí ze života. Ale také problémem, co s výjimečnou úrodou budeme dělat. Manželka dorazila na zahradu, a když spatřila to nadělení, co jsme očesali, jen se zachmuřila a zatvářila se nevyzpytatelně. Jako dlouholetému ž

"Vyhodím ten klunker* z okna!" vyrazila manželka naštvaně a zašmrdlala myškou, jejíž trhavé pohyby po obrazovce nápadně připomínaly okamžik, kdy jsem poprvé po mnoha letech nasedl na bicykl, abych udělal něco pro své zdraví. Také to šlo ztuha. Letitý přenosný počítač zaprotestoval formou zvýšení otáček větráku a mně začínalo být jasné, že obstarožní stroj značky Toshiba se hodlá nadobro odebrat do křemíkového nebe. Kurvítko zjevně zafungovalo a já byl postaven před těžký úkol. Pořídit nový notebook. Poněkud frustrovaně jsem zavzpomínal na staré časy, kdy třeba nákup televize představoval velmi jednoduché rozhodování. V obchodě s honosným názvem Elektro se vyskytovaly pouze dva typy: barevná nebo černobílá. Přičemž těch druhých bylo řádově víc a nikoliv pod pultem. V Potravinách se při troše štěstí dal nalézt chleba pocházející z minulého týdne, nebo několik gumových a druhou světovou válku pamatujících rohlíků s neevropským zakřivením. Život býval zázračně jednoduchý. Buď rád

Sečení trávníku může být pro někoho koníček. Pro jiného dřina. Já to mám tak půl napůl dle momentální dispozice. Říká se také, že vypěstovat skutečně kvalitní travní porost zabere průměrnému člověku plus mínus třista let. Tolik času nemám, a tak jsme v našem hospodářství odkázáni na dva kostitřasy původem z Mountfieldu. Dnešní pokus umravnit přírodu tak, aby pochopila, že nechceme brouzdat vzrostlou džunglí plnou pampelišek, šťovíků, bodláků a zatoulané řepky, dopadl k naprosté spokojenosti. Pokud jste optimisti. Pojezdový systém moderních strojů na sečení trávy totiž nelze nazvat jinak, než pomstou inženýrů prostým sedlákům. Funguje skvěle na rovince nebo z kopce. Můj první pokus nahodit ho i směrem do svahu skončil sebevraždou nějakého prokletého lanka, a tak jsem zbytek pozemku odtlačil pěkně ručně. Naštěstí, nebo bohužel, máme ještě druhý stroj se stejným rodným listem. Má nižší pojezd a hodí se tedy na kultivaci předzahrádky, která je z ulice viditelná, a tudíž kritizovatelná. Ten

"Muži, pojď za mnou na pergolu!"   Zavelela manželka a já samozřejmě poslechl. Odeslal jsem ještě jeden moudrý komentář v diskusním vláknu na Facebooku a vyrazil ze své pracovny zvané Orlí hnízdo. Je-li dlouholetý ženáč takto vyrušen, pokaždé se mu vkrade na mysl myšlenka, že vznikl nějaký problém. Vídáme se totiž už třicet let každý den, takže představa, že mě žena prostě chce jenom spatřit, aby se mohla pokochat mou krásou a neodolatelností, je snem z říše fantazie. Popadl jsem zbytek piva, usadil se do křesýlka a očekával informace, co vše musím ještě udělat, aby manželka byla šťastná. O její štěstí se starám denně, ale možná to není příliš patrné. Žena na mě pohlédla, típnula cigaretu, usrkla chladné kávy a prohlásila: "Musím zhubnout. Takhle nemůžu do Chorvatska na pláž!" Potřásla faldíky a zatvářila se smutně. "Nevejdu se ani do plavek, ani do krásných šatiček, co čekají ve skříni." Dodala a očekávala smysluplnou radu, bo na internetu jsem často za

Prázdniny jsou doba, kdy se na zahradě a v okolí domu kumulují vnučky. Mám jenom tři, ale dnes po návratu domů jsem jich objevil sedm porůznu poletujících. Nebo třicet. Těžko říct. Tak rychlý počtář jako ony běžkyně nejsem. O chvíli později jsem identifikoval tu největší a zjistil, že se jedná o mou ženu. Zahlásil jsem příchod a zeptal se, jak dlouho ještě budou předškolní a školní instituce mimo provoz - a proč tu máme nadbytek dětí. Manželka jen povzdychla: "Od sousedů." A vrhla se do zavařování fazolek, které jsem včera ze zahrádky očesal. Pochopil jsem napoprvé. Ještě dlouho. Včera jsem měl dovolenou, protože se ohlásil řemeslník, co si troufl vyměnit nám plynový kotel. Jako bonus jsem obdržel na hlídání hlučínskou vnučku, poněvadž manželka musela k zubaři a vychovatelky z mateřské školky mají dovolenou. Dostal jsem i podrobný návod k použití, jenže ten moc nefungoval. "Dědo, obleč mi kalhotky!" Odhodila tablet a vstala z gauče. Zkusil jsem to, ale trefil se a

"Muži, pomóc!" Ozvalo se z vedlejší místnosti, kterou nazýváme obývacím pokojem, protože lepší název ještě nikdo nevymyslel. Lehce znechucen jsem ve svém pokojíku pozastavil sledování dalšího dílu sci-fi seriálu a vyrazil zjistit, co zase nefunguje. Podezíral jsem dálkový ovladač televize, s nímž manželka vede dlouhodobou a  vyčerpávající válku. Prozatím prohrává na plné čáře. Také je možné, že přestal šlapat internet, neboť postarší dýchavičný router občas mívá své dny. Stejné jako my muži s Fernetem.  Ve hře ale bylo také hledání brýlí, což mě uklidnilo, poněvadž v tomhle sportu jsem naprostým přeborníkem. Prozatím jsem pokaždé našel všechny - a to i na dost nepravděpodobných místech. Mírně napnut jsem vlezl do obýváku a pokládám otázku: "Copak potřebuješ mamuš?" "Ztratil se mi rukáv!" Aha! Vždycky je něco poprvé. Rukáv byla má životní hledací premiéra. Hlavou mi probleskla hříšná myšlenka, že rukáv se snad ani nedá ztratit, aniž by si člověk nevšiml,

"Kup cestou domů z práce krájený kmínový chléb" je zdánlivě jednoduchý manželský povel, který lze zvládnout bez zbytečného stresu rychlou návštěvou samoobsluhy. Přijdu, dám do košíku, zaplatím, odcházím. Myslíte si.  Mýlíte se. Existuje na Prajzské dědina s názvem Píšť, která se pyšní největšími slunečními hodinami v Evropě a faktem, že jsem na místní radnici vstoupil do stavu manželského. V ní u hlavní cesty sídlí domácí soukromá pekárna spojená s obchodem. Vede ji nějaký Zlotý, což není divné, poněvadž v Píšti se tak jmenuje každý druhý. Jejich ženy jsou Zloté, ale u kasy se zlotými neplatí, protože máme české koruny. Naopak v blízkém Polsku, kde je zlotý oficiální oběživo, se platí korunami. Měnový mišmaš, ale funguje spolehlivě, když umíte z hlavy násobit. V Píšti jsem tedy zabrzdil, vlezl do krámku, bafnul plastový košík a vyrazil k zákoutí s čerstvým pečivem. Přesně v té chvíli jsem pochopil, že věci jednoduché jsou dávnou minu

Manželka o mně a psovi tvrdí, že jsme opačníci. Něco pravdy na této teorii bude, přestože ani jeden z nás nemá indiánské předky. Alespoň pokud je mi známo. Opačnictví jako podivuhodný způsob života dovedli k dokonalosti Šajeni - kmen obývající kdysi rozsáhlou oblast u Velkých kanadských jezer. Chtěl-li opačník vyjádřit souhlas, odpovídal: "Ne." Když mu někdo poradil jet na koni, šel samozřejmě pěšky. Pokud jste ho chtěli vykázat z místnosti, požádali jste ho, aby přišel blíž. A naopak. Zimu trávil v kraťasech, léto v roláku. Jedl, když neměl hlad, a spal, když ostatní bděli. Vzato kolem a kolem šlo tedy o první historický prototyp dnes běžného moderního manžela. Opačníka naživo jste mohli spatřit ve filmu Malý velký muž s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli. Dilema, po kom je pes, který sežere všechno ostatní, jen ne stravu nachystanou ve vlastní misce, je tímto rozřešeno. Špatné návyky odkoukal od vlastního pána, protože panička funguje časoprostorově přirozenějším způsobem.

Čokoláda je droga. To ví každý, kdo čtvereček oříškové pochoutky uloupl, do pusy strčil, ňumlal a ňumlal, až doňumlal. V ústech se najednou vytvoří dočasné prázdno, smutno a nudno, s čímž je zapotřebí něco udělat. Probudí se tudíž k životu ruka šátralka a vydá se na staniolovou pouť. Rochňá se a rochňá, až ulípne další kousíček cukrářského výrobku, a vloží ho do roztoužených úst. Mňam! Jindy rozumný mozek místo kategorického "ne" hledá výmluvy, jak postupující kalorické šílenství zatrhnout s tím, že se pokusí probudit unavený rozum. Jenže rozum chrápe tvrdě, takže se stává pravidlem, že čerstvě otevřený obal plný sladkého pokušení nevydrží na stole déle než dvacet minut. Plus mínus. Každý z nás má nějakou podobnou úchylku a svádí často nemilosrdný boj se zdravým rozumem. Můj brácha třeba miluje kečup. Jeho posedlost jde tak daleko, že si ho dopřává i k rajským jablíčkům či k bramborovému salátu, což není příklad hodný následování. Je předem jasné, že mozek nemá šanci. Má na

Přestože vtíravé reklamy plné šťastných lidiček tvrdí opak, nakupování je pro běžného jedince mužského pohlaví neuvěřitelně stresující záležitostí. Když manželka rozhodne o nutnosti doplnit zásoby, je vymalováno. Námitky se nepřipouští. Stejně jako včera. V balíčku hodnověrných výmluv, proč nemohu vyrazit do předvánočního konzumního shonu, mi zbyla jediná. Prakticky poslední, protože stovky dalších jsem už s mizivou účinností vyzkoušel. Se zoufalou nadějí jsem rachiticky zakašlal, abych odkázal na svůj zanícený krk, který ze mne udělal ještě většího nemluvu, než doopravdy jsem. "Srabe," prohlásila žena, "podívej, jaký knedlík mám v krku já!" Rozkašlala se jako finalista soutěže o nejlepší tuberkulózový chrchlanec, otevřela dveře ledničky a povídá: "Vidíš? Prázdný prostor!" Přesně o tomhle zpívala kapela Pink Floyd, vzpomněl jsem si. " Musíme ho naplnit," dodala manželka rezolutně, čímž byly stanoveny mantinely a jelo se. Do Hlučína. Do LIDLu.

Víkendové ranní rituály jsou tradičním základním kamenem zdí držících pohromadě domácí pohodu. Všechny činnosti plynou v poloautomatickém režimu. Zatímco mysl ještě odpočívá, tělo vykonává navyklé úkony. Vyčurat. Klofáky vycídit. Pozdravit cizího chlapa za zrcadlem. Přesvědčit psa, že se ještě ven nejde. Hřeben. Učísnout šedivé háro. Vysvětlit neodbytnému psisku, že doma je také fajn. Jít ven podat seno králíkům a cestou vyhodit kocoura z chodby na čerstvý vzduch. Vrátit se a znovu vyexpedovat kocoura, který se dovnitř dostal neznámo jak. Taktně opět naznačit psovi, že se doopravdy na procházku nejde. Vzít kafe a mlíko a jít si ho do pracovny zvané Orlí hnízdo uvařit. Sjet sociální sítě. Tak. Kafe se našlo. Ještě mlíko. Aha. Kde je, safra, mlíko? Nevím, jak u vás, ale v naší nepříliš rozměrné kuchyni existují věci, které trpí chronickým teleportačním syndromem. Málokdy je najdete na místě, kam jste je původně odložili. Největším tyranem ze všech je lednička italského původu. Nenápadně

Vzápětí poté, co jsem podruhé v životě vstoupil v Hlučíně do zastrčené prodejny krmiv pro všelijakou domácí havěť, nasadila postarší dáma za pultem široký úsměv a přivítala mě jako starého známého: "Ááááá, náš pan horolezec. Tak co to bude tentokrát? Jako obvykle?" Přikývl jsem a o pár minut později potěšen, že už jsem štamgastem, odjížděl i s požadovaným zbožím. Nejsem horolezec, nýbrž ajťák. Náš přátelský obchodní vztah vznikl asi před čtvrt rokem kombinací dvou na první pohled nezávislých faktorů.  Prvním z nich byla nadměrná sexuální čipernost sousedovic králičího samce, který obskočil všechno, co v našem útulku pro ušaté hlodavce našel, včetně tří homosexuálních jedinců. S tím související populační exploze zapříčinila nedostatek žrádla, a bylo tudíž nutné doplnit zásoby. Druhým faktorem se stala skutečnost, že s postupujícím věkem začínám být, jak občas bez postranních úmyslů podotýká má žena, starý sklerotický chuj. Za což nemohu já, nýbrž biologické zákonitosti ovliv

Jedna z činností, která drží šťastné manželství pohromadě, je takzvaná ÚNKR . Úvodní nudná konverzační rutina. Nasazuje se v okamžiku návratu jednoho z partnerů ze světa nebo z práce, a funguje následovně. Dorazím z rachoty, radostně zahlaholím pozdrav, vrznu mé ženě lebedící si v důchodu tlamanec (letmý manželský polibek) a zdvořile se optám: "Jak ses měla, mamuš?" "Dobře," ona na to, "a ty?" "Fajn," zalžu, a jdeme si každý po svém.  Ona zaboří nos do Facebooku, já pysk do piva. Největší průšvih vypukne, začne-li dotázaná osoba sáhodlouze vysvětlovat, jak celý den stál za starou belu. Protějšek je totiž ještě lehce duchem mimo, a tak neocení informaci, že pes zase netrefil toaletu a pochcal koberec. Nebo že tchýňa je od rána mrzutá a frflá jako politik v opozici. A podobně. Stejně tak bych manželku otrávil, kdybych jí dopodrobna popisoval aktualizaci sousedova notebooku. Instalace Outlooku je poměrně jednoduchá záležitost, ale i tak je lepš

Nejsem talent na jazyky.  S prajzským nářečím bojuji dodnes. Řecky jsem se s obtížemi naučil jen pár k životu nezbytných slov, jako je pivo, cigarety, popelník, chleba či strouhanka. Anglicky raději jenom čtu. Konečně mi došlo, proč jsem takové dřevo. Jsem totiž bezdětný a jako takový ochuzen o takzvanou batolecí lingvistickou fázi. Chybí mi zkrátka jednoduché základy, bez nichž se člověk polyglotem nestane, kdyby se rozkrájel. Ledaže by celý život mlčel, což je způsob komunikace, který funguje napříč všemi světovými jazyky, ale bohužel se toho moc nedozvíte. Jednou jsem udiveně pozoroval manželku, jak s mou nevlastní pětiměsíční vnučkou naprosto plynule konverzuje. A co víc - vzájemně si rozuměly.  Vnučka vyvalila oči, vypoulila rtíky a důrazně pronesla: "Chjúúúúmf, uéééé, uáááá, ňíííííp." Nato žena: "Atiťá utěťála?", což je výraz v prajzsko-českém slovníku neexistující.   Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: "Blééééééf."   Unikl vzduch a miminko se p

Kdesi jsem se dočetl, že česká mluvnice je zpoloviny tvořena slovy přejatými z cizích jazyků. Při pročítání některých firemních webových prezentací mívám často pocit, že jde o číslo hrubě podhodnocené. Nejspíš na tom ale moc nezáleží. Svět se mění před očima. A čeština je jako houba, která do sebe horem dolem nasává cizokrajné termity , aby je po svém přechroustala, a poté je mírně zdeformované vyplivla ven jako autoritami uznávané spisovné výrazy. Jazyky, které se globálnímu lingvistickému hodokvasu odmítly přizpůsobit, už existují jen v učebnicích. Jsou mrtvé. Stejně jako lidé, kteří jimi mluvili. Přesto by si česky hovořící tvor měl dávat majzla, co vypouští z úst. Rozhodne-li se ještě nezdomácnělé, či vysloveně odborné slovo použít, měl by vždy vědět, o čem hovoří, aby nebyl za blbce. Nebo za povýšeného intelektuála. Těžko říct, co je horší. Svého času jsem se živil jako pouliční prodejce podivuhodných květin, které k životu nepotřebují hlínu ani kořeny. Říká se jim epifyty a prakt

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na