Chleba

"Kup cestou domů z práce krájený kmínový chléb" je zdánlivě jednoduchý manželský povel, který lze zvládnout bez zbytečného stresu rychlou návštěvou samoobsluhy. Přijdu, dám do košíku, zaplatím, odcházím. Myslíte si. 

Mýlíte se.

Existuje na Prajzské dědina s názvem Píšť, která se pyšní největšími slunečními hodinami v Evropě a faktem, že jsem na místní radnici vstoupil do stavu manželského. V ní u hlavní cesty sídlí domácí soukromá pekárna spojená s obchodem.

Vede ji nějaký Zlotý, což není divné, poněvadž v Píšti se tak jmenuje každý druhý. Jejich ženy jsou Zloté, ale u kasy se zlotými neplatí, protože máme české koruny. Naopak v blízkém Polsku, kde je zlotý oficiální oběživo, se platí korunami. Měnový mišmaš, ale funguje spolehlivě, když umíte z hlavy násobit.

V Píšti jsem tedy zabrzdil, vlezl do krámku, bafnul plastový košík a vyrazil k zákoutí s čerstvým pečivem. Přesně v té chvíli jsem pochopil, že věci jednoduché jsou dávnou minulostí.

Za socialismu by se při troše štěstí v regálu povaloval jeden hodně unavený a přitvrdlý bochník - a nic víc. Vezmu, jdu, vysvětlím, že byl poslední, nakrájím doma, dám králíkům, bo žrať se to nedá, pohoda. V košatém konzumním kapitalismu nikoliv. Široká a nepřeberná nabídka je sabotáží na spotřebiteli, protože ho nutí přemýšlet. Račte prominout - kdo něco podobného dneska dělá?

Protože na první pohled kmínový chleba nepoznám, a čuchat ke zboží se nesmí, procházím eurocedulky nepříliš dobře typograficky vyvedené. Kurzíva na druhý řádek prostě nepatří a rozpal je taky špatně. Grafik je lama. Vidím jasně, ale to už je profesionální deformace.

Čtu: maďarský chléb, cibulový chléb, párty chléb, Obrusníkův chléb, tvrdý chléb, v závorce - pro králíky, a tak dále. Všechny druhy už si nepamatuji. Kmínový chleba se vyskytoval též. Křupavý, voňavý, ještě teplý, jenže nekrájený. Požadované zboží zřejmě bylo vykoupeno. Průšvih.

Co dál? Startuje mužský mozek a provádí nezbytnou přednákupní rozhodovací analýzu. Excel mi na tabletu nefunguje, tak musím zapojit i doposud tiše odpočívající a málokdy využívané synapse.

Mám za úkol přinést krájený kmínový chléb. Není. Nepřinesu-li ale žádný, bude manželské dusno. Dovalím-li domů nekrájený, moc to nevylepším, protože rozkaz zněl jasně. Krájený! Bezradně čučím do regálu a pozoruji nakupující dámy, jak hbitě poletují a mají dokonale jasno. Lituji, že nejsem baba, a lovím na webu informaci, na kolik přijde změna pohlaví a zda se týká i mozkového vybavení.

Restartuji se do módu logického myšlení, jak jsem zvyklý z práce u počítače. Definuji: Furt je lepší donést domů alespoň něco, než vůbec nic. Protože něco lze později kreativně okecat, zatímco nic není, a nikdy nebude, k ničemu. Pokrčím odevzdaně rameny, bafnu nekrájený bochník a razím k pokladně.

Přede mnou jde na řadu místní dáma, nejspíš také Zlotá, s naprosto stejným kusem tovaru, jaký se krčí v mém nákupním koši. A ptá se usměvavé pokladní: "Mohla byste mi, prosím, ten chléb nakrájet?"

Slečna od kasy provedla žádané a mně spadl kámen ze srdce. Zařekl jsem se, že už nikdy nebudu přemýšlet jako muž, ale inspiruji se jednoduchým a pochopitelným ženským myšlením. Čímž se mi výrazně ulevilo, protože něco podobného už radil neznámý čínský myslitel, který byl zjevně žena.

Když nevím, tak se zeptám. Optám-li se blbě, budu za hlupáka jenom chvíli. Neudělám-li to vůbec, budu jím celý život.

Odvážně tedy přistoupím k pokladně, nasadím široký úsměv, a ještě mírně zmaten z předchozích složitých úvah pokládám zásadní otázku: „Prosím vás, je tohle chleba?“