Blábolník

Následující moudro vzniklo právě dnes, nebo někdy jindy, na procházce s mou ženou, která na podvečerním výšlapu trvala, i když jí muselo být jasné, že bez LCD displeje budu ztracen a přemístěn do nedigitální a prapodivné reality se mnou nebude žádná rozumná řeč.  Navíc mě vytrhla od sledování revidenta Hadimršky, který je dodnes mým vzorem.  Ale k věci. Máme v naší malé obci minimálně jednu cestu, která nikam nevede. Slepou cestu. Možná nějakou podobnou také znáte.  Žiju na polském pohraničí už šestnáct let, ale dodnes jsem netušil, že konec světa je právě zde. Asfaltová cesta u nás totiž končí tam, kde by za normálních okolností měla začínat. Jenže její stavitelé se zjevně nemohli dohodnout, kde je začátek a kde konec, a tak cesta ve skutečnosti končí uprostřed. Představte si to. Já si si ale konec cesty uprostřed představit nedokázal, a tak jsem prostě šel. Ruku v ruce s dámou svého srdce jsem šlapal a významně mlčel. I manželka byla potichu, což bylo neobvyklé. Neptal jsem se proč,

Letošní rozhodnutí manželky, že chce zrušit Vánoce, mě učinilo šťastným. Ze tří důvodů.  Z čistě spořivého prajzského pohledu jsem rád, že ušetřím finance, které mohu zbůhdarma utratit v relevantnějším ročním období. Třeba v září na Korfu. Druhý vám neřeknu. Třetím důvodem je fakt, že Štědrý den jako svátek hojnosti mám spojen především s časovou frustrací, nikoliv s radostí.  Jako adoptovaný synek byl jsem vydán na pospas libovůli svého dědy, kovaného komunisty. Kdo zná tuhle zrůdnou ideologii, chápe. Každému podle jeho schopností. Každému podle jeho potřeb. Ale nikomu to, co doopravdy chce.  Zamlada jsem byl líný jak březí sviňa, a tak jsem nalézal pod stromečkem zásadně dárky, které dle dědova mínění potřebuji, nikoliv ty, po nichž v dané době doopravdy toužím. Což mělo i své výhody, protože jsem snadněji pochopil principy obecné teorie relativity. Míjeli jsme se s dědečkem, jemuž jsem říkal táto, zhruba o třistašedesátpětdní. Co byste také čekali od člověka, který se řídil heslem,