Přeskočit na hlavní obsah

Cesta

Následující moudro vzniklo právě dnes, nebo někdy jindy, na procházce s mou ženou, která na podvečerním výšlapu trvala, i když jí muselo být jasné, že bez LCD displeje budu ztracen a přemístěn do nedigitální a prapodivné reality se mnou nebude žádná rozumná řeč. 

Navíc mě vytrhla od sledování revidenta Hadimršky, který je dodnes mým vzorem. 

Ale k věci. Máme v naší malé obci minimálně jednu cestu, která nikam nevede. Slepou cestu. Možná nějakou podobnou také znáte. 

Žiju na polském pohraničí už šestnáct let, ale dodnes jsem netušil, že konec světa je právě zde. Asfaltová cesta u nás totiž končí tam, kde by za normálních okolností měla začínat. Jenže její stavitelé se zjevně nemohli dohodnout, kde je začátek a kde konec, a tak cesta ve skutečnosti končí uprostřed. Představte si to.

Já si si ale konec cesty uprostřed představit nedokázal, a tak jsem prostě šel. Ruku v ruce s dámou svého srdce jsem šlapal a významně mlčel. I manželka byla potichu, což bylo neobvyklé. Neptal jsem se proč, poněvadž by mi mohla odpovědět, a tím by kouzlo oboustranně vítaného ticha a vzájemného porozumění navždy pohřbila. Tak jsme drželi pysk oba.

A šli. Já šlapal. Žena šlapala. Nuda také šlapala. Sníh žádný, spíš bahno. Nebylo vidět nic, co by kulturně zvídavou duši obohatilo. Zvěř žádná. Ptáci drželi zobáky na uzdě. Automobil nikde v dohledu a lidský element seděl nejspíš na řiti v obýváku a sledoval Hadimršku. Cesta samotná byla nuda a šeď. A vůbec. 42.

V tom najednou. Světélko. Záblesk. Mihotání. Uprostřed blátivé pustiny. Jeníček a Mařenka. Ekologicky nudné světlo. Pak garáž. Venku umístěný stolek. Usměvavý muž. S plnovousem. Ale hlavně: s lahví pravé domácí moravské slivovice v ruce. 

Stál tam v přítmí jako příslib nových dobrých časů. Viděl nás, jak se potácíme bahnitou a nikam nevedoucí cestou. Neptal se ale, proč tam jsme. Nepátral po důvodech. Bylo mu jedno, že jsme uprostřed nicoty. Jenom se prostě usmál a řekl: "Rád vás vidím. Tož dáme si po kalíšku, ni?" 

Tož jsme si dali po kalíšku a šli.

A slíbené moudro? Zde je:

Je úplně jedno, odkud cesta vede a kam a jestli vůbec někam vede. Důležité je, koho na ní potkáte a zda má po ruce slivovici. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Cizí řeč

Cestování po světě je adrenalinový sport. Především pro člověka neobdařeného jazykovým nadáním. Horko těžko lámu angličtinu odposlouchanou při sledování hollywoodských trháků s českými titulky. Zvládnul jsem hlavně frázi fuck you , ale s ní v cizině moc daleko nedojdete. Naší nejoblíbenější destinací jsou řecké ostrovy. Kouzelné pláže, úchvatná a místy kýčovitá architektura, dechberoucí historie hrdého národa a pohostinní domorodci jsou jednoznačným plusem. Mínusem je pouze jejich květnatá hrdelní řeč, která neznalému nápadně připomíná chronickou krční chorobu. Boj se samotnou řečtinou jsem vzdal kontumačně poté, co jsem se nadrtil pro přežití nejdůležitější fráze: "Mia bira" a "Óchi" . Druhá jmenovaná výrazně šetří turistovu peněženku, protože prosté české "Ne" v Řecku znamená "Ano" . Na Santorini naopak zaperlila má žena, když se ukázalo, že díky globalizaci je možné domluvit se azbukou. Roztomile pošvitořila s ruskou prodavačkou textilního z