Přeskočit na hlavní obsah

Cesta

Následující moudro vzniklo právě dnes, nebo někdy jindy, na procházce s mou ženou, která na podvečerním výšlapu trvala, i když jí muselo být jasné, že bez LCD displeje budu ztracen a přemístěn do nedigitální a prapodivné reality se mnou nebude žádná rozumná řeč. 

Navíc mě vytrhla od sledování revidenta Hadimršky, který je dodnes mým vzorem. 

Ale k věci. Máme v naší malé obci minimálně jednu cestu, která nikam nevede. Slepou cestu. Možná nějakou podobnou také znáte. 

Žiju na polském pohraničí už šestnáct let, ale dodnes jsem netušil, že konec světa je právě zde. Asfaltová cesta u nás totiž končí tam, kde by za normálních okolností měla začínat. Jenže její stavitelé se zjevně nemohli dohodnout, kde je začátek a kde konec, a tak cesta ve skutečnosti končí uprostřed. Představte si to.

Já si si ale konec cesty uprostřed představit nedokázal, a tak jsem prostě šel. Ruku v ruce s dámou svého srdce jsem šlapal a významně mlčel. I manželka byla potichu, což bylo neobvyklé. Neptal jsem se proč, poněvadž by mi mohla odpovědět, a tím by kouzlo oboustranně vítaného ticha a vzájemného porozumění navždy pohřbila. Tak jsme drželi pysk oba.

A šli. Já šlapal. Žena šlapala. Nuda také šlapala. Sníh žádný, spíš bahno. Nebylo vidět nic, co by kulturně zvídavou duši obohatilo. Zvěř žádná. Ptáci drželi zobáky na uzdě. Automobil nikde v dohledu a lidský element seděl nejspíš na řiti v obýváku a sledoval Hadimršku. Cesta samotná byla nuda a šeď. A vůbec. 42.

V tom najednou. Světélko. Záblesk. Mihotání. Uprostřed blátivé pustiny. Jeníček a Mařenka. Ekologicky nudné světlo. Pak garáž. Venku umístěný stolek. Usměvavý muž. S plnovousem. Ale hlavně: s lahví pravé domácí moravské slivovice v ruce. 

Stál tam v přítmí jako příslib nových dobrých časů. Viděl nás, jak se potácíme bahnitou a nikam nevedoucí cestou. Neptal se ale, proč tam jsme. Nepátral po důvodech. Bylo mu jedno, že jsme uprostřed nicoty. Jenom se prostě usmál a řekl: "Rád vás vidím. Tož dáme si po kalíšku, ni?" 

Tož jsme si dali po kalíšku a šli.

A slíbené moudro? Zde je:

Je úplně jedno, odkud cesta vede a kam a jestli vůbec někam vede. Důležité je, koho na ní potkáte a zda má po ruce slivovici. 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...
Okomentovat
Přečíst celé »

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy...
Okomentovat
Přečíst celé »

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval na...
Okomentovat
Přečíst celé »