Přeskočit na hlavní obsah

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte.

Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku. 

Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy. 

Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte. Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto, což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus. Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený". Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne.

Tak tohle už víte.

Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče jí pořídili vzletné jméno: Polyxena z Lobkovic. Tato dáma ke konci 16. století vydala kuchařskou knihou, v níž se české slovo piškot objevilo poprvé. 

Polyxena pocházela z Pernštejna, ale tam moc dlouho nevydržela. Vdala se dvakrát, takže během svého života obdařila svou láskou dva manžely. Viléma z Rožmberka a Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. Nezdá se to, ale Zdeněk Vojtěch Popel byl doopravdy jenom jeden. 

A ještě jednu věc nevíte. 

Drtivá většina pejsků, psisek, čoklů, hafanů, čubiček, vořechů a jiných čtyřnohých nejlepších přátel člověka by za piškot šla světa kraj, ačkoliv o Polyxeně nic netuší. Trvalo mi pár let, než jsem objevil prostý fakt, že pes, který miluje piškoty, neštěká a nedělá kravál, když míjím jeho království. 

Někdy mu stačilo tento výdobytek paní Polyxeny jenom ukázat či slíbit, a v tu chvíli jsem se z nepřítele za plotem stal nejlepším kámošem na světě.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy...

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval na...