Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte.

Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku. 

Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy. 

Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte. Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto, což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus. Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený". Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne.

Tak tohle už víte.

Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče jí pořídili vzletné jméno: Polyxena z Lobkovic. Tato dáma ke konci 16. století vydala kuchařskou knihou, v níž se české slovo piškot objevilo poprvé. 

Polyxena pocházela z Pernštejna, ale tam moc dlouho nevydržela. Vdala se dvakrát, takže během svého života obdařila svou láskou dva manžely. Viléma z Rožmberka a Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. Nezdá se to, ale Zdeněk Vojtěch Popel byl doopravdy jenom jeden. 

A ještě jednu věc nevíte. 

Drtivá většina pejsků, psisek, čoklů, hafanů, čubiček, vořechů a jiných čtyřnohých nejlepších přátel člověka by za piškot šla světa kraj, ačkoliv o Polyxeně nic netuší. Trvalo mi pár let, než jsem objevil prostý fakt, že pes, který miluje piškoty, neštěká a nedělá kravál, když míjím jeho království. 

Někdy mu stačilo tento výdobytek paní Polyxeny jenom ukázat či slíbit, a v tu chvíli jsem se z nepřítele za plotem stal nejlepším kámošem na světě.