Blábolník

První den po příjezdu jsme proběhli prakticky celé lázeňské městečko s názvem Kudowa-Zdrój . Kromě místního proslulého tržiště, poněvadž je na opačné straně.  V roce 1477 to byla pouhá vesnička, která se jmenovala Lipolitov. V polovině šestnáctého století ovšem byla přejmenována na Chudoba. Proč, to není jasné ani historikům. Po druhé světové válce, když se na Jaltské konferenci krájelo maso, mělo Československo o lázně samotné a okolní krajinu také zájem, jenže Poláci byli zjevně urputnější. Připadlo tudíž jim - a všechny Němce a Čechy vystěhovali, aby o několik desetiletí později byli rádi, když jim tam turisté z Německa nebo Česka přijedou utratit nějaké peníze. Což jsem udělal. Když manželku unavily fontánky, parky, cukrárny, lavičky, kovové hudební nástroje a pár architektonických skvostů, vyrazili jsme o noc později vstříc nákupnímu šílenství. Fronta českých aut stála už od Alberta. Ten se nachází asi sedm kilometrů daleko - na předměstí Náchoda.  Vběhli jsme dovnitř a u jednoho

Ťápnul jsem na dotykový displej a přemoudřelý automat mi vytiskl žlutobílý lísteček s číslem 217. Zavěšen u stropu poblikával displej, na němž se skvěla rudá číslice 214, takže jak jsem hbitě pomocí kalkulačky na svém chytrém mobilu značky Ťapťung  spočítal, byl jsem čtvrtý v  pořadí. Nenavštívil jsem letiště ani zubní kliniku, nýbrž katastrální úřad.  Chvilku jsem se nudil a hledal dostupnou volnou wi-fi, ale nakonec jsem se nerad přepnul na datové připojení, aby mi nic neuniklo na sociálních sítích.  Po půl hodince brouzdání jsem přišel na řadu. Usadil jsem se do nepříliš pohodlného křesílka a podal dámě na druhé straně elegantního stolu návrh na vklad do katastru. Papírek s číslem 217 jsem odložil do popelníku, v němž nebyl ani jeden špaček, nýbrž jenom další podobné lístečky. Na horní straně skleněné nádobky se skvěl hrdý nápis: "Český Krumlov" . Rozhlédl jsem se opatrně kolem dokola. Ne, v pohodě. Pořád jsem v Opavě. Paní vzala připravené papíry, zaťukala do klávesnice a

Aquapark v Kravařích je celkem příjemné místo. Kol dokola vše tryská, teče, prská a klokotá. Středa dopoledne patří důchodcům, poněvadž vstupné je poloviční.  "Jdeme, dědo," řekla žena a já šel, poněvadž na ekonomický argument slyším vždycky. A kromě toho mám nucenou dovolenou. Celý areál, alespoň co se pánské části týká, je poskládán vcelku logicky, takže jsem cestou ke skříňce zabloudil jenom dvakrát. Poprvé do sprch, podruhé mezi pisoáry. Co jsem spatřil, vám popisovat nebudu, protože i já se musel svléknout.  Na ruku jsem dostal jakýsi plastový bazmek, který vypadal jako hodinky bez ručiček, za jehož ztrátu hrozila pokuta pět set korun českých a fungoval také jako zámek skříňky na zbytné oblečení. Zimní bundu, ponožky, boty a slipy do bazénu opravdu nepotřebujete. Strávil jsem tři minuty zkoumáním návodu, jak to celé vlastně funguje, ale i přesto jsem byl ve vodě dříve než má žena. Dravá řeka, dětský bazén, relaxační koutek, útulná jeskyně a dlouhý tobogán - to vše obdrž