Počítače

Ťápnul jsem na dotykový displej a přemoudřelý automat mi vytiskl žlutobílý lísteček s číslem 217. Zavěšen u stropu poblikával displej, na němž se skvěla rudá číslice 214, takže jak jsem hbitě pomocí kalkulačky na svém chytrém mobilu značky Ťapťung spočítal, byl jsem čtvrtý v  pořadí.

Nenavštívil jsem letiště ani zubní kliniku, nýbrž katastrální úřad. 

Chvilku jsem se nudil a hledal dostupnou volnou wi-fi, ale nakonec jsem se nerad přepnul na datové připojení, aby mi nic neuniklo na sociálních sítích. 

Po půl hodince brouzdání jsem přišel na řadu. Usadil jsem se do nepříliš pohodlného křesílka a podal dámě na druhé straně elegantního stolu návrh na vklad do katastru. Papírek s číslem 217 jsem odložil do popelníku, v němž nebyl ani jeden špaček, nýbrž jenom další podobné lístečky. Na horní straně skleněné nádobky se skvěl hrdý nápis: "Český Krumlov". Rozhlédl jsem se opatrně kolem dokola. Ne, v pohodě. Pořád jsem v Opavě.

Paní vzala připravené papíry, zaťukala do klávesnice a nic. Další poklepání už bylo důraznější. A zase nic. Pokrčila odevzdaně rameny, nasadila omluvný úsměv číslo čtyři určený pro netrpělivé klienty, a prohlásila: "Od rána nás zlobí počítače. Teď už mi nejde tohle vokýnko ani zavřít." 

Z opačné strany jsem nic neviděl, ale její frustraci jsem chápal. Byl pátek dopoledne, sluníčko svítilo jako prase, venku se lidé procházeli, bloumali, nic nedělali a byli šťastní. A ona musí sedět u žďorbu, který odmítá poslušnost.

"Zase vás zlobí technika, že?" Optal jsem chápavě.

"Od začátku pracovní doby to nějak blbne," souhlasila dáma. "Už jsem čtyřikrát restartovala a nic." Důrazně chňápla po myšce a po tváři se jí rozlil spokojený úsměv. "Už to jde." 

"Ty počítače jsou někdy fakt hrozné," pokračoval jsem v dialogu, abych nebyl za morouse. "Když je člověk potřebuje, věčně se vzpírají nebo nefungují, jak mají." Povídám.

"To máte pravdu, pane!" Na okamžik vzhlédla od monitoru, poté se zasnila a dodala: "Kdysi jsme všechno psali ručně a šlo to také. A rychleji!" 

Doklapala se přes zjevně složité menu v systému, který programoval mimozemšťan, a připojená tiskárna se probudila k životu, aby vyplivla účtenku na dva tisíce korun českých. 

Uhradil jsem poplatek, slušně poděkoval, povstal a na odchodu jsem se pokusil vnést jí trochu naděje do života. 

"Já bych všechny ty kompjůtry někdy nejradši vyhodil z okna!" 

"Vy taky?" Rozzářila se jako červencové sluníčko. "To jsem ráda, že nejsem sama."

Oblékl jsem si bundu a na odchodu dodal: "Ano, já také. Jako první. Jsem totiž ajťák."

Na odpověď už jsem nepočkal.