Přeskočit na hlavní obsah

Počítače

Ťápnul jsem na dotykový displej a přemoudřelý automat mi vytiskl žlutobílý lísteček s číslem 217. Zavěšen u stropu poblikával displej, na němž se skvěla rudá číslice 214, takže jak jsem hbitě pomocí kalkulačky na svém chytrém mobilu značky Ťapťung spočítal, byl jsem čtvrtý v  pořadí.

Nenavštívil jsem letiště ani zubní kliniku, nýbrž katastrální úřad. 

Chvilku jsem se nudil a hledal dostupnou volnou wi-fi, ale nakonec jsem se nerad přepnul na datové připojení, aby mi nic neuniklo na sociálních sítích. 

Po půl hodince brouzdání jsem přišel na řadu. Usadil jsem se do nepříliš pohodlného křesílka a podal dámě na druhé straně elegantního stolu návrh na vklad do katastru. Papírek s číslem 217 jsem odložil do popelníku, v němž nebyl ani jeden špaček, nýbrž jenom další podobné lístečky. Na horní straně skleněné nádobky se skvěl hrdý nápis: "Český Krumlov". Rozhlédl jsem se opatrně kolem dokola. Ne, v pohodě. Pořád jsem v Opavě.

Paní vzala připravené papíry, zaťukala do klávesnice a nic. Další poklepání už bylo důraznější. A zase nic. Pokrčila odevzdaně rameny, nasadila omluvný úsměv číslo čtyři určený pro netrpělivé klienty, a prohlásila: "Od rána nás zlobí počítače. Teď už mi nejde tohle vokýnko ani zavřít." 

Z opačné strany jsem nic neviděl, ale její frustraci jsem chápal. Byl pátek dopoledne, sluníčko svítilo jako prase, venku se lidé procházeli, bloumali, nic nedělali a byli šťastní. A ona musí sedět u žďorbu, který odmítá poslušnost.

"Zase vás zlobí technika, že?" Optal jsem chápavě.

"Od začátku pracovní doby to nějak blbne," souhlasila dáma. "Už jsem čtyřikrát restartovala a nic." Důrazně chňápla po myšce a po tváři se jí rozlil spokojený úsměv. "Už to jde." 

"Ty počítače jsou někdy fakt hrozné," pokračoval jsem v dialogu, abych nebyl za morouse. "Když je člověk potřebuje, věčně se vzpírají nebo nefungují, jak mají." Povídám.

"To máte pravdu, pane!" Na okamžik vzhlédla od monitoru, poté se zasnila a dodala: "Kdysi jsme všechno psali ručně a šlo to také. A rychleji!" 

Doklapala se přes zjevně složité menu v systému, který programoval mimozemšťan, a připojená tiskárna se probudila k životu, aby vyplivla účtenku na dva tisíce korun českých. 

Uhradil jsem poplatek, slušně poděkoval, povstal a na odchodu jsem se pokusil vnést jí trochu naděje do života. 

"Já bych všechny ty kompjůtry někdy nejradši vyhodil z okna!" 

"Vy taky?" Rozzářila se jako červencové sluníčko. "To jsem ráda, že nejsem sama."

Oblékl jsem si bundu a na odchodu dodal: "Ano, já také. Jako první. Jsem totiž ajťák."

Na odpověď už jsem nepočkal.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Cizí řeč

Cestování po světě je adrenalinový sport. Především pro člověka neobdařeného jazykovým nadáním. Horko těžko lámu angličtinu odposlouchanou při sledování hollywoodských trháků s českými titulky. Zvládnul jsem hlavně frázi fuck you , ale s ní v cizině moc daleko nedojdete. Naší nejoblíbenější destinací jsou řecké ostrovy. Kouzelné pláže, úchvatná a místy kýčovitá architektura, dechberoucí historie hrdého národa a pohostinní domorodci jsou jednoznačným plusem. Mínusem je pouze jejich květnatá hrdelní řeč, která neznalému nápadně připomíná chronickou krční chorobu. Boj se samotnou řečtinou jsem vzdal kontumačně poté, co jsem se nadrtil pro přežití nejdůležitější fráze: "Mia bira" a "Óchi" . Druhá jmenovaná výrazně šetří turistovu peněženku, protože prosté české "Ne" v Řecku znamená "Ano" . Na Santorini naopak zaperlila má žena, když se ukázalo, že díky globalizaci je možné domluvit se azbukou. Roztomile pošvitořila s ruskou prodavačkou textilního z