Přeskočit na hlavní obsah

Počítače

Ťápnul jsem na dotykový displej a přemoudřelý automat mi vytiskl žlutobílý lísteček s číslem 217. Zavěšen u stropu poblikával displej, na němž se skvěla rudá číslice 214, takže jak jsem hbitě pomocí kalkulačky na svém chytrém mobilu značky Ťapťung spočítal, byl jsem čtvrtý v  pořadí.

Nenavštívil jsem letiště ani zubní kliniku, nýbrž katastrální úřad. 

Chvilku jsem se nudil a hledal dostupnou volnou wi-fi, ale nakonec jsem se nerad přepnul na datové připojení, aby mi nic neuniklo na sociálních sítích. 

Po půl hodince brouzdání jsem přišel na řadu. Usadil jsem se do nepříliš pohodlného křesílka a podal dámě na druhé straně elegantního stolu návrh na vklad do katastru. Papírek s číslem 217 jsem odložil do popelníku, v němž nebyl ani jeden špaček, nýbrž jenom další podobné lístečky. Na horní straně skleněné nádobky se skvěl hrdý nápis: "Český Krumlov". Rozhlédl jsem se opatrně kolem dokola. Ne, v pohodě. Pořád jsem v Opavě.

Paní vzala připravené papíry, zaťukala do klávesnice a nic. Další poklepání už bylo důraznější. A zase nic. Pokrčila odevzdaně rameny, nasadila omluvný úsměv číslo čtyři určený pro netrpělivé klienty, a prohlásila: "Od rána nás zlobí počítače. Teď už mi nejde tohle vokýnko ani zavřít." 

Z opačné strany jsem nic neviděl, ale její frustraci jsem chápal. Byl pátek dopoledne, sluníčko svítilo jako prase, venku se lidé procházeli, bloumali, nic nedělali a byli šťastní. A ona musí sedět u žďorbu, který odmítá poslušnost.

"Zase vás zlobí technika, že?" Optal jsem chápavě.

"Od začátku pracovní doby to nějak blbne," souhlasila dáma. "Už jsem čtyřikrát restartovala a nic." Důrazně chňápla po myšce a po tváři se jí rozlil spokojený úsměv. "Už to jde." 

"Ty počítače jsou někdy fakt hrozné," pokračoval jsem v dialogu, abych nebyl za morouse. "Když je člověk potřebuje, věčně se vzpírají nebo nefungují, jak mají." Povídám.

"To máte pravdu, pane!" Na okamžik vzhlédla od monitoru, poté se zasnila a dodala: "Kdysi jsme všechno psali ručně a šlo to také. A rychleji!" 

Doklapala se přes zjevně složité menu v systému, který programoval mimozemšťan, a připojená tiskárna se probudila k životu, aby vyplivla účtenku na dva tisíce korun českých. 

Uhradil jsem poplatek, slušně poděkoval, povstal a na odchodu jsem se pokusil vnést jí trochu naděje do života. 

"Já bych všechny ty kompjůtry někdy nejradši vyhodil z okna!" 

"Vy taky?" Rozzářila se jako červencové sluníčko. "To jsem ráda, že nejsem sama."

Oblékl jsem si bundu a na odchodu dodal: "Ano, já také. Jako první. Jsem totiž ajťák."

Na odpověď už jsem nepočkal.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Proč jsem antikomunista

Mládí jsem prožil v malebném lázeňském městě na soutoku řeky Ohře a říčky Teplé. Ta je opravdu teplá, jak mohou potvrdit lázeňští hosté. A hostky, abych nezapomněl na genderovou rovnoprávnost. Samotné Karlovy Vary v těch těžkých socialistických dobách byly městem hodně šedým a dost ponurým. Kromě Grandhotelu Moskva (dnes Pupp) se zářivě barevná fasáda hledala dost těžko a futuristická lešení s neuměle vyvedeným nápisem "Pozor, padá omítka" byla všudypřítomná. Ostatně - v Praze to, pokud si dobře vzpomínám na svá studentská léta, nebylo o moc lepší. Dnes se díky ekonomické přičinlivosti Kocábem dveřmi vykázaných ruských bohatýrů, kteří se o dvacet let později vrátili oknem s kufry plnými dolarů, staly Karlovy Vary prvním ruským městem v Evropské Unii a září všemi barvami duhy. Vyrůstal jsem ve čtvrti zvané Bohatice, která se vyznačovala především tím, že jsme tam byli všichni chudí. Paradox. Klidná čtvrť na karlovarské periferii byla také místem, kde jsem jako jinoch základní...