Přeskočit na hlavní obsah

Aquapark

Aquapark v Kravařích je celkem příjemné místo. Kol dokola vše tryská, teče, prská a klokotá. Středa dopoledne patří důchodcům, poněvadž vstupné je poloviční. 

"Jdeme, dědo," řekla žena a já šel, poněvadž na ekonomický argument slyším vždycky. A kromě toho mám nucenou dovolenou.

Celý areál, alespoň co se pánské části týká, je poskládán vcelku logicky, takže jsem cestou ke skříňce zabloudil jenom dvakrát. Poprvé do sprch, podruhé mezi pisoáry. Co jsem spatřil, vám popisovat nebudu, protože i já se musel svléknout. 

Na ruku jsem dostal jakýsi plastový bazmek, který vypadal jako hodinky bez ručiček, za jehož ztrátu hrozila pokuta pět set korun českých a fungoval také jako zámek skříňky na zbytné oblečení. Zimní bundu, ponožky, boty a slipy do bazénu opravdu nepotřebujete. Strávil jsem tři minuty zkoumáním návodu, jak to celé vlastně funguje, ale i přesto jsem byl ve vodě dříve než má žena.

Dravá řeka, dětský bazén, relaxační koutek, útulná jeskyně a dlouhý tobogán - to vše obdržíte za necelou stokorunu na hodinu a půl pro dvě osoby, pokud jste zhruba stejně staří jako hnědé uhlí.

Na samém vrcholu vodního ráje skvěla se vířivka. "Tam je furt plno," podotkla manželka, když uplavala stylem "malá prsa" prvních dvacet pět metrů bazénu, kde se dle cedulek smí jezdit jenom vpravo. Nebyla zde poprvé. Ploval jsem v závěsu za ní a pozoroval vysněnou vířivku. S teplou vodou. Tělo tam střídalo tělo, až najednou...

"Maruško!" Zvolám. "Je volno!"

Byli jsme na místě dříve než důchodce na akci v LIDLu, uvelebili se a nechali svá stárnoucí těla ovívat rozkošnými bublinkami téměř čtyřicet stupňů teplé vody. 

Vtom jsem zahlédl na schodech k vířivce obra Koloděje.

Po schůdcích supěla naším směrem obdoba herečky Musilové-Vébrové. Zepředu Musilová, zezadu Vébrová. Více jak dvě stě kilo živé váhy se rychlostí lokomotivy, které dochází pára, sunulo naším směrem. Slevám se odolat nedá - a tak se tato rozměrná dáma zřejmě rozhodla zpestřit si nudný středeční den. Nejspíš bude také ekonomka.

Manželka vytřeštila oči a já si vzpomněl na svého učitele fyziky.

Otočil jsem se k ženě a pravím: "Mamuš, teď si prakticky vyzkoušíš fyzikální poučku, kterou ses učila na základní škole." 

"Jakou máš na mysli?"

Pokrčil jsem rameny. "Těleso ponořené do kapaliny..."

Šli jsme si zase zaplavat, protože vířivka na suchu je docela nuda. 

Musilová-Vébrová se jenom chápavě usmála.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv