Přeskočit na hlavní obsah

Aquapark

Aquapark v Kravařích je celkem příjemné místo. Kol dokola vše tryská, teče, prská a klokotá. Středa dopoledne patří důchodcům, poněvadž vstupné je poloviční. 

"Jdeme, dědo," řekla žena a já šel, poněvadž na ekonomický argument slyším vždycky. A kromě toho mám nucenou dovolenou.

Celý areál, alespoň co se pánské části týká, je poskládán vcelku logicky, takže jsem cestou ke skříňce zabloudil jenom dvakrát. Poprvé do sprch, podruhé mezi pisoáry. Co jsem spatřil, vám popisovat nebudu, protože i já se musel svléknout. 

Na ruku jsem dostal jakýsi plastový bazmek, který vypadal jako hodinky bez ručiček, za jehož ztrátu hrozila pokuta pět set korun českých a fungoval také jako zámek skříňky na zbytné oblečení. Zimní bundu, ponožky, boty a slipy do bazénu opravdu nepotřebujete. Strávil jsem tři minuty zkoumáním návodu, jak to celé vlastně funguje, ale i přesto jsem byl ve vodě dříve než má žena.

Dravá řeka, dětský bazén, relaxační koutek, útulná jeskyně a dlouhý tobogán - to vše obdržíte za necelou stokorunu na hodinu a půl pro dvě osoby, pokud jste zhruba stejně staří jako hnědé uhlí.

Na samém vrcholu vodního ráje skvěla se vířivka. "Tam je furt plno," podotkla manželka, když uplavala stylem "malá prsa" prvních dvacet pět metrů bazénu, kde se dle cedulek smí jezdit jenom vpravo. Nebyla zde poprvé. Ploval jsem v závěsu za ní a pozoroval vysněnou vířivku. S teplou vodou. Tělo tam střídalo tělo, až najednou...

"Maruško!" Zvolám. "Je volno!"

Byli jsme na místě dříve než důchodce na akci v LIDLu, uvelebili se a nechali svá stárnoucí těla ovívat rozkošnými bublinkami téměř čtyřicet stupňů teplé vody. 

Vtom jsem zahlédl na schodech k vířivce obra Koloděje.

Po schůdcích supěla naším směrem obdoba herečky Musilové-Vébrové. Zepředu Musilová, zezadu Vébrová. Více jak dvě stě kilo živé váhy se rychlostí lokomotivy, které dochází pára, sunulo naším směrem. Slevám se odolat nedá - a tak se tato rozměrná dáma zřejmě rozhodla zpestřit si nudný středeční den. Nejspíš bude také ekonomka.

Manželka vytřeštila oči a já si vzpomněl na svého učitele fyziky.

Otočil jsem se k ženě a pravím: "Mamuš, teď si prakticky vyzkoušíš fyzikální poučku, kterou ses učila na základní škole." 

"Jakou máš na mysli?"

Pokrčil jsem rameny. "Těleso ponořené do kapaliny..."

Šli jsme si zase zaplavat, protože vířivka na suchu je docela nuda. 

Musilová-Vébrová se jenom chápavě usmála.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...
Okomentovat
Přečíst celé »

Záhada

"Muži, pomóc!" Ozvalo se z vedlejší místnosti, kterou nazýváme obývacím pokojem, protože lepší název ještě nikdo nevymyslel. Lehce znechucen jsem ve svém pokojíku pozastavil sledování dalšího dílu sci-fi seriálu a vyrazil zjistit, co zase nefunguje. Podezíral jsem dálkový ovladač televize, s nímž manželka vede dlouhodobou a  vyčerpávající válku. Prozatím prohrává na plné čáře. Také je možné, že přestal šlapat internet, neboť postarší dýchavičný router občas mívá své dny. Stejné jako my muži s Fernetem.  Ve hře ale bylo také hledání brýlí, což mě uklidnilo, poněvadž v tomhle sportu jsem naprostým přeborníkem. Prozatím jsem pokaždé našel všechny - a to i na dost nepravděpodobných místech. Mírně napnut jsem vlezl do obýváku a pokládám otázku: "Copak potřebuješ mamuš?" "Ztratil se mi rukáv!" Aha! Vždycky je něco poprvé. Rukáv byla má životní hledací premiéra. Hlavou mi probleskla hříšná myšlenka, že rukáv se snad ani nedá ztratit, aniž by si člověk nevšiml, ...
Okomentovat
Přečíst celé »

Proč jsem antikomunista

Mládí jsem prožil v malebném lázeňském městě na soutoku řeky Ohře a říčky Teplé. Ta je opravdu teplá, jak mohou potvrdit lázeňští hosté. A hostky, abych nezapomněl na genderovou rovnoprávnost. Samotné Karlovy Vary v těch těžkých socialistických dobách byly městem hodně šedým a dost ponurým. Kromě Grandhotelu Moskva (dnes Pupp) se zářivě barevná fasáda hledala dost těžko a futuristická lešení s neuměle vyvedeným nápisem "Pozor, padá omítka" byla všudypřítomná. Ostatně - v Praze to, pokud si dobře vzpomínám na svá studentská léta, nebylo o moc lepší. Dnes se díky ekonomické přičinlivosti Kocábem dveřmi vykázaných ruských bohatýrů, kteří se o dvacet let později vrátili oknem s kufry plnými dolarů, staly Karlovy Vary prvním ruským městem v Evropské Unii a září všemi barvami duhy. Vyrůstal jsem ve čtvrti zvané Bohatice, která se vyznačovala především tím, že jsme tam byli všichni chudí. Paradox. Klidná čtvrť na karlovarské periferii byla také místem, kde jsem jako jinoch základní...
1 komentář
Přečíst celé »