Přeskočit na hlavní obsah

Aquapark

Aquapark v Kravařích je celkem příjemné místo. Kol dokola vše tryská, teče, prská a klokotá. Středa dopoledne patří důchodcům, poněvadž vstupné je poloviční. 

"Jdeme, dědo," řekla žena a já šel, poněvadž na ekonomický argument slyším vždycky. A kromě toho mám nucenou dovolenou.

Celý areál, alespoň co se pánské části týká, je poskládán vcelku logicky, takže jsem cestou ke skříňce zabloudil jenom dvakrát. Poprvé do sprch, podruhé mezi pisoáry. Co jsem spatřil, vám popisovat nebudu, protože i já se musel svléknout. 

Na ruku jsem dostal jakýsi plastový bazmek, který vypadal jako hodinky bez ručiček, za jehož ztrátu hrozila pokuta pět set korun českých a fungoval také jako zámek skříňky na zbytné oblečení. Zimní bundu, ponožky, boty a slipy do bazénu opravdu nepotřebujete. Strávil jsem tři minuty zkoumáním návodu, jak to celé vlastně funguje, ale i přesto jsem byl ve vodě dříve než má žena.

Dravá řeka, dětský bazén, relaxační koutek, útulná jeskyně a dlouhý tobogán - to vše obdržíte za necelou stokorunu na hodinu a půl pro dvě osoby, pokud jste zhruba stejně staří jako hnědé uhlí.

Na samém vrcholu vodního ráje skvěla se vířivka. "Tam je furt plno," podotkla manželka, když uplavala stylem "malá prsa" prvních dvacet pět metrů bazénu, kde se dle cedulek smí jezdit jenom vpravo. Nebyla zde poprvé. Ploval jsem v závěsu za ní a pozoroval vysněnou vířivku. S teplou vodou. Tělo tam střídalo tělo, až najednou...

"Maruško!" Zvolám. "Je volno!"

Byli jsme na místě dříve než důchodce na akci v LIDLu, uvelebili se a nechali svá stárnoucí těla ovívat rozkošnými bublinkami téměř čtyřicet stupňů teplé vody. 

Vtom jsem zahlédl na schodech k vířivce obra Koloděje.

Po schůdcích supěla naším směrem obdoba herečky Musilové-Vébrové. Zepředu Musilová, zezadu Vébrová. Více jak dvě stě kilo živé váhy se rychlostí lokomotivy, které dochází pára, sunulo naším směrem. Slevám se odolat nedá - a tak se tato rozměrná dáma zřejmě rozhodla zpestřit si nudný středeční den. Nejspíš bude také ekonomka.

Manželka vytřeštila oči a já si vzpomněl na svého učitele fyziky.

Otočil jsem se k ženě a pravím: "Mamuš, teď si prakticky vyzkoušíš fyzikální poučku, kterou ses učila na základní škole." 

"Jakou máš na mysli?"

Pokrčil jsem rameny. "Těleso ponořené do kapaliny..."

Šli jsme si zase zaplavat, protože vířivka na suchu je docela nuda. 

Musilová-Vébrová se jenom chápavě usmála.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...