V roce 1477 to byla pouhá vesnička, která se jmenovala Lipolitov. V polovině šestnáctého století ovšem byla přejmenována na Chudoba. Proč, to není jasné ani historikům. Po druhé světové válce, když se na Jaltské konferenci krájelo maso, mělo Československo o lázně samotné a okolní krajinu také zájem, jenže Poláci byli zjevně urputnější. Připadlo tudíž jim - a všechny Němce a Čechy vystěhovali, aby o několik desetiletí později byli rádi, když jim tam turisté z Německa nebo Česka přijedou utratit nějaké peníze. Což jsem udělal.
Když manželku unavily fontánky, parky, cukrárny, lavičky, kovové hudební nástroje a pár architektonických skvostů, vyrazili jsme o noc později vstříc nákupnímu šílenství. Fronta českých aut stála už od Alberta. Ten se nachází asi sedm kilometrů daleko - na předměstí Náchoda.
Vběhli jsme dovnitř a u jednoho stánku s oblečením mě žena zastavila. "Ježíš, to je krásná zimní bunda," vydechla a vyrazila sprintem se mnou v závěsu. Nevím, zda mě slyšela, když jsem polohlasem mumlal: "Mamuš, já ti ji rád k narozeninám koupím, ale až budeš mluvit s prodavačkou, tvař se, že ji vlastně nechceš. Ušetříme. Tady nemají EET a dá se smlouvat. Takhle jsem ušetřil dvě stovky za boty." Asi neslyšela, protože se nadšeně vrhla k výrobku žluté hořčičné barvy a viditelně se jí rozzářily oči. Trhovkyně se ukázala ženou na svém místě a reagovala promptně: "Proše bardzo, paní, zkuste. Pásek je v kapse."
I zkoušeli jsme. Čislo 1XL bylo malé. "Nemáte větší? Zkusila bych. Ale nemám teď u sebe peníze," doznala manželka, což byla trestuhodná chyba. Trest přišel vzápětí: "Nemám čas zkúšať," vyrazila vztekle prodavačka, zatvářila se vražedně a hotovila se k odchodu.
Rozhlédl jsem se po krámku. Nikde ani noha. Jen já, manželka a platební karta VISA, která si zcela slyšitelně oddechla. Jenže na mou ženu si nějaká mrzutá a držkatá Polka nepřijde. "Vzúúúúúúúm, škrk," rozepnula dlouhatánský zip, zatvářila se roztomile, pohlédla na mě a jasným hlasem prohlásila: "Pojď dědo, půjdeme někam jinam, kde na nás mají čas."
Přesně v tom okamžiku se z nerudné paní stal milius*. Ochotně sundala všechny bundy stejné barvy, které byly po ruce, dokonce omylem i dvě fialové - až jedna konečně sedla jak prdel na hrnec. Velikost vám neprozradím, poněvadž nesmím. "Ale my nemáme peníze, jak jsem říkala. Musíme si jet někam vybrat," podotkla žena. "Nemám probléma, jsem tu stále, jen v neděli ne. Naproti je Biedronka, tam sedí kantor."
Vynechali jsme kantora a jelo se do Náchoda bojovat s českým bankomatem. To je další zajímavý příběh, jenž vám možná dodám příště, ale nakonec dopadl dobře, jak dokazuje přiložená fotografie.
Pro znalce. Barva žlutá horčičná je podle vzorníku RAL číslo 1021. Přesně.
* Milius je slovo, které lze česky vyjádřit zhruba takto: Podlézavý úlisník, lichometník, či devotní vlezdoprdelka.
Komentáře
Okomentovat