Přeskočit na hlavní obsah

Střípky z polských lázní

První den po příjezdu jsme proběhli prakticky celé lázeňské městečko s názvem Kudowa-Zdrój. Kromě místního proslulého tržiště, poněvadž je na opačné straně. 

V roce 1477 to byla pouhá vesnička, která se jmenovala Lipolitov. V polovině šestnáctého století ovšem byla přejmenována na Chudoba. Proč, to není jasné ani historikům. Po druhé světové válce, když se na Jaltské konferenci krájelo maso, mělo Československo o lázně samotné a okolní krajinu také zájem, jenže Poláci byli zjevně urputnější. Připadlo tudíž jim - a všechny Němce a Čechy vystěhovali, aby o několik desetiletí později byli rádi, když jim tam turisté z Německa nebo Česka přijedou utratit nějaké peníze. Což jsem udělal.

Když manželku unavily fontánky, parky, cukrárny, lavičky, kovové hudební nástroje a pár architektonických skvostů, vyrazili jsme o noc později vstříc nákupnímu šílenství. Fronta českých aut stála už od Alberta. Ten se nachází asi sedm kilometrů daleko - na předměstí Náchoda. 

Vběhli jsme dovnitř a u jednoho stánku s oblečením mě žena zastavila. "Ježíš, to je krásná zimní bunda," vydechla a vyrazila sprintem se mnou v závěsu. Nevím, zda mě slyšela, když jsem polohlasem mumlal: "Mamuš, já ti ji rád k narozeninám koupím, ale až budeš mluvit s prodavačkou, tvař se, že ji vlastně nechceš. Ušetříme. Tady nemají EET a dá se smlouvat. Takhle jsem ušetřil dvě stovky za boty." Asi neslyšela, protože se nadšeně vrhla k výrobku žluté hořčičné barvy a viditelně se jí rozzářily oči. Trhovkyně se ukázala ženou na svém místě a reagovala promptně: "Proše bardzo, paní, zkuste. Pásek je v kapse." 

I zkoušeli jsme. Čislo 1XL bylo malé. "Nemáte větší? Zkusila bych. Ale nemám teď u sebe peníze," doznala manželka, což byla trestuhodná chyba. Trest přišel vzápětí: "Nemám čas zkúšať," vyrazila vztekle prodavačka, zatvářila se vražedně a hotovila se k odchodu. 

Rozhlédl jsem se po krámku. Nikde ani noha. Jen já, manželka a platební karta VISA, která si zcela slyšitelně oddechla. Jenže na mou ženu si nějaká mrzutá a držkatá Polka nepřijde. "Vzúúúúúúúm, škrk," rozepnula dlouhatánský zip, zatvářila se roztomile, pohlédla na mě a jasným hlasem prohlásila: "Pojď dědo, půjdeme někam jinam, kde na nás mají čas." 

Přesně v tom okamžiku se z nerudné paní stal milius*. Ochotně sundala všechny bundy stejné barvy, které  byly po ruce, dokonce omylem i dvě fialové - až jedna konečně sedla  jak prdel na hrnec. Velikost vám neprozradím, poněvadž nesmím. "Ale my nemáme peníze, jak jsem říkala. Musíme si jet někam vybrat," podotkla žena. "Nemám probléma, jsem tu stále, jen v neděli ne. Naproti je Biedronka, tam sedí kantor." 

Vynechali jsme kantora a jelo se do Náchoda bojovat s českým bankomatem. To je další zajímavý příběh, jenž vám možná dodám příště, ale nakonec dopadl dobře, jak dokazuje přiložená fotografie. 

Pro znalce. Barva žlutá horčičná je podle vzorníku RAL číslo 1021. Přesně.

* Milius je slovo, které lze česky vyjádřit zhruba takto: Podlézavý úlisník, lichometník, či devotní vlezdoprdelka.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...