Přeskočit na hlavní obsah

Střípky z polských lázní

První den po příjezdu jsme proběhli prakticky celé lázeňské městečko s názvem Kudowa-Zdrój. Kromě místního proslulého tržiště, poněvadž je na opačné straně. 

V roce 1477 to byla pouhá vesnička, která se jmenovala Lipolitov. V polovině šestnáctého století ovšem byla přejmenována na Chudoba. Proč, to není jasné ani historikům. Po druhé světové válce, když se na Jaltské konferenci krájelo maso, mělo Československo o lázně samotné a okolní krajinu také zájem, jenže Poláci byli zjevně urputnější. Připadlo tudíž jim - a všechny Němce a Čechy vystěhovali, aby o několik desetiletí později byli rádi, když jim tam turisté z Německa nebo Česka přijedou utratit nějaké peníze. Což jsem udělal.

Když manželku unavily fontánky, parky, cukrárny, lavičky, kovové hudební nástroje a pár architektonických skvostů, vyrazili jsme o noc později vstříc nákupnímu šílenství. Fronta českých aut stála už od Alberta. Ten se nachází asi sedm kilometrů daleko - na předměstí Náchoda. 

Vběhli jsme dovnitř a u jednoho stánku s oblečením mě žena zastavila. "Ježíš, to je krásná zimní bunda," vydechla a vyrazila sprintem se mnou v závěsu. Nevím, zda mě slyšela, když jsem polohlasem mumlal: "Mamuš, já ti ji rád k narozeninám koupím, ale až budeš mluvit s prodavačkou, tvař se, že ji vlastně nechceš. Ušetříme. Tady nemají EET a dá se smlouvat. Takhle jsem ušetřil dvě stovky za boty." Asi neslyšela, protože se nadšeně vrhla k výrobku žluté hořčičné barvy a viditelně se jí rozzářily oči. Trhovkyně se ukázala ženou na svém místě a reagovala promptně: "Proše bardzo, paní, zkuste. Pásek je v kapse." 

I zkoušeli jsme. Čislo 1XL bylo malé. "Nemáte větší? Zkusila bych. Ale nemám teď u sebe peníze," doznala manželka, což byla trestuhodná chyba. Trest přišel vzápětí: "Nemám čas zkúšať," vyrazila vztekle prodavačka, zatvářila se vražedně a hotovila se k odchodu. 

Rozhlédl jsem se po krámku. Nikde ani noha. Jen já, manželka a platební karta VISA, která si zcela slyšitelně oddechla. Jenže na mou ženu si nějaká mrzutá a držkatá Polka nepřijde. "Vzúúúúúúúm, škrk," rozepnula dlouhatánský zip, zatvářila se roztomile, pohlédla na mě a jasným hlasem prohlásila: "Pojď dědo, půjdeme někam jinam, kde na nás mají čas." 

Přesně v tom okamžiku se z nerudné paní stal milius*. Ochotně sundala všechny bundy stejné barvy, které  byly po ruce, dokonce omylem i dvě fialové - až jedna konečně sedla  jak prdel na hrnec. Velikost vám neprozradím, poněvadž nesmím. "Ale my nemáme peníze, jak jsem říkala. Musíme si jet někam vybrat," podotkla žena. "Nemám probléma, jsem tu stále, jen v neděli ne. Naproti je Biedronka, tam sedí kantor." 

Vynechali jsme kantora a jelo se do Náchoda bojovat s českým bankomatem. To je další zajímavý příběh, jenž vám možná dodám příště, ale nakonec dopadl dobře, jak dokazuje přiložená fotografie. 

Pro znalce. Barva žlutá horčičná je podle vzorníku RAL číslo 1021. Přesně.

* Milius je slovo, které lze česky vyjádřit zhruba takto: Podlézavý úlisník, lichometník, či devotní vlezdoprdelka.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv