Přeskočit na hlavní obsah

Střípky z polských lázní

První den po příjezdu jsme proběhli prakticky celé lázeňské městečko s názvem Kudowa-Zdrój. Kromě místního proslulého tržiště, poněvadž je na opačné straně. 

V roce 1477 to byla pouhá vesnička, která se jmenovala Lipolitov. V polovině šestnáctého století ovšem byla přejmenována na Chudoba. Proč, to není jasné ani historikům. Po druhé světové válce, když se na Jaltské konferenci krájelo maso, mělo Československo o lázně samotné a okolní krajinu také zájem, jenže Poláci byli zjevně urputnější. Připadlo tudíž jim - a všechny Němce a Čechy vystěhovali, aby o několik desetiletí později byli rádi, když jim tam turisté z Německa nebo Česka přijedou utratit nějaké peníze. Což jsem udělal.

Když manželku unavily fontánky, parky, cukrárny, lavičky, kovové hudební nástroje a pár architektonických skvostů, vyrazili jsme o noc později vstříc nákupnímu šílenství. Fronta českých aut stála už od Alberta. Ten se nachází asi sedm kilometrů daleko - na předměstí Náchoda. 

Vběhli jsme dovnitř a u jednoho stánku s oblečením mě žena zastavila. "Ježíš, to je krásná zimní bunda," vydechla a vyrazila sprintem se mnou v závěsu. Nevím, zda mě slyšela, když jsem polohlasem mumlal: "Mamuš, já ti ji rád k narozeninám koupím, ale až budeš mluvit s prodavačkou, tvař se, že ji vlastně nechceš. Ušetříme. Tady nemají EET a dá se smlouvat. Takhle jsem ušetřil dvě stovky za boty." Asi neslyšela, protože se nadšeně vrhla k výrobku žluté hořčičné barvy a viditelně se jí rozzářily oči. Trhovkyně se ukázala ženou na svém místě a reagovala promptně: "Proše bardzo, paní, zkuste. Pásek je v kapse." 

I zkoušeli jsme. Čislo 1XL bylo malé. "Nemáte větší? Zkusila bych. Ale nemám teď u sebe peníze," doznala manželka, což byla trestuhodná chyba. Trest přišel vzápětí: "Nemám čas zkúšať," vyrazila vztekle prodavačka, zatvářila se vražedně a hotovila se k odchodu. 

Rozhlédl jsem se po krámku. Nikde ani noha. Jen já, manželka a platební karta VISA, která si zcela slyšitelně oddechla. Jenže na mou ženu si nějaká mrzutá a držkatá Polka nepřijde. "Vzúúúúúúúm, škrk," rozepnula dlouhatánský zip, zatvářila se roztomile, pohlédla na mě a jasným hlasem prohlásila: "Pojď dědo, půjdeme někam jinam, kde na nás mají čas." 

Přesně v tom okamžiku se z nerudné paní stal milius*. Ochotně sundala všechny bundy stejné barvy, které  byly po ruce, dokonce omylem i dvě fialové - až jedna konečně sedla  jak prdel na hrnec. Velikost vám neprozradím, poněvadž nesmím. "Ale my nemáme peníze, jak jsem říkala. Musíme si jet někam vybrat," podotkla žena. "Nemám probléma, jsem tu stále, jen v neděli ne. Naproti je Biedronka, tam sedí kantor." 

Vynechali jsme kantora a jelo se do Náchoda bojovat s českým bankomatem. To je další zajímavý příběh, jenž vám možná dodám příště, ale nakonec dopadl dobře, jak dokazuje přiložená fotografie. 

Pro znalce. Barva žlutá horčičná je podle vzorníku RAL číslo 1021. Přesně.

* Milius je slovo, které lze česky vyjádřit zhruba takto: Podlézavý úlisník, lichometník, či devotní vlezdoprdelka.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Záhada

"Muži, pomóc!" Ozvalo se z vedlejší místnosti, kterou nazýváme obývacím pokojem, protože lepší název ještě nikdo nevymyslel. Lehce znechucen jsem ve svém pokojíku pozastavil sledování dalšího dílu sci-fi seriálu a vyrazil zjistit, co zase nefunguje. Podezíral jsem dálkový ovladač televize, s nímž manželka vede dlouhodobou a  vyčerpávající válku. Prozatím prohrává na plné čáře. Také je možné, že přestal šlapat internet, neboť postarší dýchavičný router občas mívá své dny. Stejné jako my muži s Fernetem.  Ve hře ale bylo také hledání brýlí, což mě uklidnilo, poněvadž v tomhle sportu jsem naprostým přeborníkem. Prozatím jsem pokaždé našel všechny - a to i na dost nepravděpodobných místech. Mírně napnut jsem vlezl do obýváku a pokládám otázku: "Copak potřebuješ mamuš?" "Ztratil se mi rukáv!" Aha! Vždycky je něco poprvé. Rukáv byla má životní hledací premiéra. Hlavou mi probleskla hříšná myšlenka, že rukáv se snad ani nedá ztratit, aniž by si člověk nevšiml, ...

Proč jsem antikomunista

Mládí jsem prožil v malebném lázeňském městě na soutoku řeky Ohře a říčky Teplé. Ta je opravdu teplá, jak mohou potvrdit lázeňští hosté. A hostky, abych nezapomněl na genderovou rovnoprávnost. Samotné Karlovy Vary v těch těžkých socialistických dobách byly městem hodně šedým a dost ponurým. Kromě Grandhotelu Moskva (dnes Pupp) se zářivě barevná fasáda hledala dost těžko a futuristická lešení s neuměle vyvedeným nápisem "Pozor, padá omítka" byla všudypřítomná. Ostatně - v Praze to, pokud si dobře vzpomínám na svá studentská léta, nebylo o moc lepší. Dnes se díky ekonomické přičinlivosti Kocábem dveřmi vykázaných ruských bohatýrů, kteří se o dvacet let později vrátili oknem s kufry plnými dolarů, staly Karlovy Vary prvním ruským městem v Evropské Unii a září všemi barvami duhy. Vyrůstal jsem ve čtvrti zvané Bohatice, která se vyznačovala především tím, že jsme tam byli všichni chudí. Paradox. Klidná čtvrť na karlovarské periferii byla také místem, kde jsem jako jinoch základní...