Z čistě spořivého prajzského pohledu jsem rád, že ušetřím finance, které mohu zbůhdarma utratit v relevantnějším ročním období. Třeba v září na Korfu. Druhý vám neřeknu. Třetím důvodem je fakt, že Štědrý den jako svátek hojnosti mám spojen především s časovou frustrací, nikoliv s radostí.
Jako adoptovaný synek byl jsem vydán na pospas libovůli svého dědy, kovaného komunisty. Kdo zná tuhle zrůdnou ideologii, chápe. Každému podle jeho schopností. Každému podle jeho potřeb. Ale nikomu to, co doopravdy chce.
Zamlada jsem byl líný jak březí sviňa, a tak jsem nalézal pod stromečkem zásadně dárky, které dle dědova mínění potřebuji, nikoliv ty, po nichž v dané době doopravdy toužím. Což mělo i své výhody, protože jsem snadněji pochopil principy obecné teorie relativity. Míjeli jsme se s dědečkem, jemuž jsem říkal táto, zhruba o třistašedesátpětdní. Co byste také čekali od člověka, který se řídil heslem, že zítra už znamená včera, takže mu na dnešek nezbyl čas.
V době, kdy jsem pošilhával po stavebnici Merkur, obdržel jsem ohavnou Tatrovku z umělé hmoty. S plastovými kolečky. Při jízdě po dlážděné chodbě vydávala ještě větší randál než ta skutečná, a byla mi také záhy zabavena, přestože jsem se musel přemáhat, abych si s ní hrál. Nechtěl jsem dědovi kazit radost.
O rok později jsem se konečně dočkal legendární kovové stavebnice, ale to už má duše žádala předplatné Ábíčka, kde vycházely bezvadné kosmické vystřihovánky. To jsem obdržel o dalších vánočních svátcích. Jenže v té chvíli mé srdce tlouklo pro plastikové modely letadýlek z druhé světové války. Bez barviček značky Humbrol to nešlo, a strašně jsem si je přál dostat od Ježíška.
Další rok se v maličké krabičce objevily, ovšem to už má duše pokukovala po kufříkovém psacím stroji, abych mohl psát jinak, než ručně, což mi odmalička zoufale nešlo. A tak to šlo rok za rokem, zimu za zimou. Beze změny.
První rok mé emigrace na Prajzské se konečně časoprostor zapasoval do správné roviny a svět se zjednodušil. Pokaždé jsem s radostným hýkáním odstranil kýčovitý vánoční přebal a objevil ponožky a vodu po holení. Rok za rokem. Zimu za zimou.
Až konečně žena usoudila, že jsem dost starý na překvapení, a vše zmíněné mi v hojném množství pořídila už v říjnu, takže zásob mám dostatek. Štědrý den ztratil svůj primární smysl.
Malé prázdno ale zůstalo. A tak si na Štědrý večer alespoň představím, jak tlačím plastovou Tatrovku po řecké plážové promenádě a vydávám hlasitě temné "brrrrm, brrrrm", aby turisté měli co sdílet na sociálních sítích.
Komentáře
Okomentovat