Přeskočit na hlavní obsah

Vánoce

Letošní rozhodnutí manželky, že chce zrušit Vánoce, mě učinilo šťastným. Ze tří důvodů. 

Z čistě spořivého prajzského pohledu jsem rád, že ušetřím finance, které mohu zbůhdarma utratit v relevantnějším ročním období. Třeba v září na Korfu. Druhý vám neřeknu. Třetím důvodem je fakt, že Štědrý den jako svátek hojnosti mám spojen především s časovou frustrací, nikoliv s radostí. 

Jako adoptovaný synek byl jsem vydán na pospas libovůli svého dědy, kovaného komunisty. Kdo zná tuhle zrůdnou ideologii, chápe. Každému podle jeho schopností. Každému podle jeho potřeb. Ale nikomu to, co doopravdy chce. 

Zamlada jsem byl líný jak březí sviňa, a tak jsem nalézal pod stromečkem zásadně dárky, které dle dědova mínění potřebuji, nikoliv ty, po nichž v dané době doopravdy toužím. Což mělo i své výhody, protože jsem snadněji pochopil principy obecné teorie relativity. Míjeli jsme se s dědečkem, jemuž jsem říkal táto, zhruba o třistašedesátpětdní. Co byste také čekali od člověka, který se řídil heslem, že zítra už znamená včera, takže mu na dnešek nezbyl čas.

V době, kdy jsem pošilhával po stavebnici Merkur, obdržel jsem ohavnou Tatrovku z umělé hmoty. S plastovými kolečky. Při jízdě po dlážděné chodbě vydávala ještě větší randál než ta skutečná, a byla mi také záhy zabavena, přestože jsem se musel přemáhat, abych si s ní hrál. Nechtěl jsem dědovi kazit radost. 

O rok později jsem se konečně dočkal legendární kovové stavebnice, ale to už má duše žádala předplatné Ábíčka, kde vycházely bezvadné kosmické vystřihovánky. To jsem obdržel o dalších vánočních svátcích. Jenže v té chvíli mé srdce tlouklo pro plastikové modely letadýlek z druhé světové války. Bez barviček značky Humbrol to nešlo, a strašně jsem si je přál dostat od Ježíška.

Další rok se v maličké krabičce objevily, ovšem to už má duše pokukovala po kufříkovém psacím stroji, abych mohl psát jinak, než ručně, což mi odmalička zoufale nešlo. A tak to šlo rok za rokem, zimu za zimou. Beze změny.

První rok mé emigrace na Prajzské se konečně časoprostor zapasoval do správné roviny a svět se zjednodušil. Pokaždé jsem s radostným hýkáním odstranil kýčovitý vánoční přebal a objevil ponožky a vodu po holení. Rok za rokem. Zimu za zimou.

Až konečně žena usoudila, že jsem dost starý na překvapení, a vše zmíněné mi v hojném množství pořídila už v říjnu, takže zásob mám dostatek. Štědrý den ztratil svůj primární smysl.  

Malé prázdno ale zůstalo. A tak si na Štědrý večer alespoň představím, jak tlačím plastovou Tatrovku po řecké plážové promenádě a vydávám hlasitě temné "brrrrm, brrrrm", aby turisté měli co sdílet na sociálních sítích.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...