Přeskočit na hlavní obsah

Vánoce

Letošní rozhodnutí manželky, že chce zrušit Vánoce, mě učinilo šťastným. Ze tří důvodů. 

Z čistě spořivého prajzského pohledu jsem rád, že ušetřím finance, které mohu zbůhdarma utratit v relevantnějším ročním období. Třeba v září na Korfu. Druhý vám neřeknu. Třetím důvodem je fakt, že Štědrý den jako svátek hojnosti mám spojen především s časovou frustrací, nikoliv s radostí. 

Jako adoptovaný synek byl jsem vydán na pospas libovůli svého dědy, kovaného komunisty. Kdo zná tuhle zrůdnou ideologii, chápe. Každému podle jeho schopností. Každému podle jeho potřeb. Ale nikomu to, co doopravdy chce. 

Zamlada jsem byl líný jak březí sviňa, a tak jsem nalézal pod stromečkem zásadně dárky, které dle dědova mínění potřebuji, nikoliv ty, po nichž v dané době doopravdy toužím. Což mělo i své výhody, protože jsem snadněji pochopil principy obecné teorie relativity. Míjeli jsme se s dědečkem, jemuž jsem říkal táto, zhruba o třistašedesátpětdní. Co byste také čekali od člověka, který se řídil heslem, že zítra už znamená včera, takže mu na dnešek nezbyl čas.

V době, kdy jsem pošilhával po stavebnici Merkur, obdržel jsem ohavnou Tatrovku z umělé hmoty. S plastovými kolečky. Při jízdě po dlážděné chodbě vydávala ještě větší randál než ta skutečná, a byla mi také záhy zabavena, přestože jsem se musel přemáhat, abych si s ní hrál. Nechtěl jsem dědovi kazit radost. 

O rok později jsem se konečně dočkal legendární kovové stavebnice, ale to už má duše žádala předplatné Ábíčka, kde vycházely bezvadné kosmické vystřihovánky. To jsem obdržel o dalších vánočních svátcích. Jenže v té chvíli mé srdce tlouklo pro plastikové modely letadýlek z druhé světové války. Bez barviček značky Humbrol to nešlo, a strašně jsem si je přál dostat od Ježíška.

Další rok se v maličké krabičce objevily, ovšem to už má duše pokukovala po kufříkovém psacím stroji, abych mohl psát jinak, než ručně, což mi odmalička zoufale nešlo. A tak to šlo rok za rokem, zimu za zimou. Beze změny.

První rok mé emigrace na Prajzské se konečně časoprostor zapasoval do správné roviny a svět se zjednodušil. Pokaždé jsem s radostným hýkáním odstranil kýčovitý vánoční přebal a objevil ponožky a vodu po holení. Rok za rokem. Zimu za zimou.

Až konečně žena usoudila, že jsem dost starý na překvapení, a vše zmíněné mi v hojném množství pořídila už v říjnu, takže zásob mám dostatek. Štědrý den ztratil svůj primární smysl.  

Malé prázdno ale zůstalo. A tak si na Štědrý večer alespoň představím, jak tlačím plastovou Tatrovku po řecké plážové promenádě a vydávám hlasitě temné "brrrrm, brrrrm", aby turisté měli co sdílet na sociálních sítích.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...