Přeskočit na hlavní obsah

Bidet

„Zatracená prodlužovačka, zase jsem o ní zakopla!“ Vynořila se z hlubin naší obstarožní koupelny hlasitá stížnost, kterou jsem vám pro jistotu přeložil do spisovného jazyka prostého vulgarit.

Svou ženu jsem chápal. Tahle místnost, bez níž se žádná domácnost neobejde, vznikla v době, kdy automatická pračka bylo neznámé slovní spojení a sci-fi. Což kromě jiného znamená, že všechny potřebné technologické opičárny, jako kupříkladu zásuvka, přívod vody a odpad, jsou na hony vzdáleny prostoru, kam lze objemné zařízení bezpečně postavit. Ke slovu tak přišla improvizace.

Bojovali jsme s nutností natahovat prodlužovací kabel spoustu let. Jeden jsem rozšlápl, druhý zajiskřil a vyhodil pojistky v celém domě. A tak podobně. Občas se někomu přihodilo, že zapomněl výpustní hadici umístit do vany, takže první odpouštění vody skončilo obdobou biblické potopy. Ano, vždy to byla má chyba a nepozornost, i když jsem ani doma nebyl, jak už to tak v manželství chodí.

Až mě jednoho dne osvítila myšlenka.

„Poslyš, mamuš, co kdybychom tady z levé strany, kde všechno podstatné je, odstranili bidet? Získáme dost místa, zásuvku, přívod vody a odpadní rouru. A přesuneme tam pračku?“ Byla to skvělá mozková sazenička, která se o několik dní později v cílovém místě ujala a rozkvetla.

Asi dva měsíce nám trvalo najít instalatéra, který potřebný úkon provede, protože sám jsem si na podobné dobrodružství netroufl. Potvrdila se tak i Einsteinova teorie relativity. Najít řemeslníka trvá asi stokrát delší dobu než operace samotná. Jistě znáte. Za hodinku bylo hotovo a kupodivu i vcelku levně.

Odvláčel jsem nepotřebný bidet ven pod šopu, kde tiše počká, až dorazí kontejner od společnosti, která se chlubí sloganem, že „pořádek dělá přátele“, popřál jsem mu klidné odpočinutí a hotovil se k odchodu.

V té chvíli se mi připletla do cesty nejmladší vnučka a prohlásila: „Ahoj, dědo!“ Simonka se jmenuje. Je roztomilá, paličatá a držkatá, poněvadž už umí napočítat do stovky, takže má pocit, že je nejchytřejší na světě. To přejde letos v září ve druhé třídě.

Pohlédla na vysloužilé sanitární zařízení, pak na mě, zkusmo do poctivého porcelánu strčila nohou a odmlčela se. Poté se ke mně otočila, typicky ženským způsobem si prohrábla dlouhé blonďaté vlasy, zachmuřila se, a po déle trvající pauze položila zásadní otázku: „Dědo, a kde si teď bude babička mýt prdel?“

O řešení tohoto problému vás budu včas informovat.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...