Bidet

„Zatracená prodlužovačka, zase jsem o ní zakopla!“ Vynořila se z hlubin naší obstarožní koupelny hlasitá stížnost, kterou jsem vám pro jistotu přeložil do spisovného jazyka prostého vulgarit.

Svou ženu jsem chápal. Tahle místnost, bez níž se žádná domácnost neobejde, vznikla v době, kdy automatická pračka bylo neznámé slovní spojení a sci-fi. Což kromě jiného znamená, že všechny potřebné technologické opičárny, jako kupříkladu zásuvka, přívod vody a odpad, jsou na hony vzdáleny prostoru, kam lze objemné zařízení bezpečně postavit. Ke slovu tak přišla improvizace.

Bojovali jsme s nutností natahovat prodlužovací kabel spoustu let. Jeden jsem rozšlápl, druhý zajiskřil a vyhodil pojistky v celém domě. A tak podobně. Občas se někomu přihodilo, že zapomněl výpustní hadici umístit do vany, takže první odpouštění vody skončilo obdobou biblické potopy. Ano, vždy to byla má chyba a nepozornost, i když jsem ani doma nebyl, jak už to tak v manželství chodí.

Až mě jednoho dne osvítila myšlenka.

„Poslyš, mamuš, co kdybychom tady z levé strany, kde všechno podstatné je, odstranili bidet? Získáme dost místa, zásuvku, přívod vody a odpadní rouru. A přesuneme tam pračku?“ Byla to skvělá mozková sazenička, která se o několik dní později v cílovém místě ujala a rozkvetla.

Asi dva měsíce nám trvalo najít instalatéra, který potřebný úkon provede, protože sám jsem si na podobné dobrodružství netroufl. Potvrdila se tak i Einsteinova teorie relativity. Najít řemeslníka trvá asi stokrát delší dobu než operace samotná. Jistě znáte. Za hodinku bylo hotovo a kupodivu i vcelku levně.

Odvláčel jsem nepotřebný bidet ven pod šopu, kde tiše počká, až dorazí kontejner od společnosti, která se chlubí sloganem, že „pořádek dělá přátele“, popřál jsem mu klidné odpočinutí a hotovil se k odchodu.

V té chvíli se mi připletla do cesty nejmladší vnučka a prohlásila: „Ahoj, dědo!“ Simonka se jmenuje. Je roztomilá, paličatá a držkatá, poněvadž už umí napočítat do stovky, takže má pocit, že je nejchytřejší na světě. To přejde letos v září ve druhé třídě.

Pohlédla na vysloužilé sanitární zařízení, pak na mě, zkusmo do poctivého porcelánu strčila nohou a odmlčela se. Poté se ke mně otočila, typicky ženským způsobem si prohrábla dlouhé blonďaté vlasy, zachmuřila se, a po déle trvající pauze položila zásadní otázku: „Dědo, a kde si teď bude babička mýt prdel?“

O řešení tohoto problému vás budu včas informovat.