Přeskočit na hlavní obsah

Čokoláda

Čokoláda je droga. To ví každý, kdo čtvereček oříškové pochoutky uloupl, do pusy strčil, ňumlal a ňumlal, až doňumlal. V ústech se najednou vytvoří dočasné prázdno, smutno a nudno, s čímž je zapotřebí něco udělat.

Probudí se tudíž k životu ruka šátralka a vydá se na staniolovou pouť. Rochňá se a rochňá, až ulípne další kousíček cukrářského výrobku, a vloží ho do roztoužených úst. Mňam!

Jindy rozumný mozek místo kategorického "ne" hledá výmluvy, jak postupující kalorické šílenství zatrhnout s tím, že se pokusí probudit unavený rozum. Jenže rozum chrápe tvrdě, takže se stává pravidlem, že čerstvě otevřený obal plný sladkého pokušení nevydrží na stole déle než dvacet minut. Plus mínus.

Každý z nás má nějakou podobnou úchylku a svádí často nemilosrdný boj se zdravým rozumem. Můj brácha třeba miluje kečup. Jeho posedlost jde tak daleko, že si ho dopřává i k rajským jablíčkům či k bramborovému salátu, což není příklad hodný následování.

Je předem jasné, že mozek nemá šanci. Má na starosti spoustu tělesných otvorů a různých samostatně se pohybujících údů, a navíc je na celou práci sám. Nemůže prostě uhlídat všechno, kdyby se rozkrájel. Stejně je na tom má žena. Za čokoládu šla by světa kraj - a rozume, ty se kaj!

Třeba zrovna včera k večeru. Měla svátek, a tak jsem přemýšlel, čím bych jí udělal radost. To moudří muži dělávají. Ti nejmoudřejší klidně i dvakrát denně.

Zavrhl jsem přemrzlé květiny z benzínky blízko mého pracoviště, protože kytek máme na zahradě víc než celý obecní hřbitov. Výsledek byl jasný - přinesu domů čokoládu. Pamětliv výše zmíněné úchylky jsem se praštil přes kapsu a pořídil hnedle tři úhledně zabalené krabičky. Oříškovou, mléčnou a cappuccionovou.

Povídám: "Lásko, k tvému svátku nesu ti dáreček." Pokládám čokoládičky na stůl a dodávám: "A nesněz vše najednou, nech si něco na zítra." Hned, jak jsem řečené vypustil z úst, došlo mi, že jsem učinil hrubou manželskou chybu. 

Poněvadž logicky následovala smeč v podobě záludné otázky: "A tobě už se někdy podařilo za večer nevypít všechno pivo, co jsi doma našel?"

Ne.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...