Přeskočit na hlavní obsah

Čokoláda

Čokoláda je droga. To ví každý, kdo čtvereček oříškové pochoutky uloupl, do pusy strčil, ňumlal a ňumlal, až doňumlal. V ústech se najednou vytvoří dočasné prázdno, smutno a nudno, s čímž je zapotřebí něco udělat.

Probudí se tudíž k životu ruka šátralka a vydá se na staniolovou pouť. Rochňá se a rochňá, až ulípne další kousíček cukrářského výrobku, a vloží ho do roztoužených úst. Mňam!

Jindy rozumný mozek místo kategorického "ne" hledá výmluvy, jak postupující kalorické šílenství zatrhnout s tím, že se pokusí probudit unavený rozum. Jenže rozum chrápe tvrdě, takže se stává pravidlem, že čerstvě otevřený obal plný sladkého pokušení nevydrží na stole déle než dvacet minut. Plus mínus.

Každý z nás má nějakou podobnou úchylku a svádí často nemilosrdný boj se zdravým rozumem. Můj brácha třeba miluje kečup. Jeho posedlost jde tak daleko, že si ho dopřává i k rajským jablíčkům či k bramborovému salátu, což není příklad hodný následování.

Je předem jasné, že mozek nemá šanci. Má na starosti spoustu tělesných otvorů a různých samostatně se pohybujících údů, a navíc je na celou práci sám. Nemůže prostě uhlídat všechno, kdyby se rozkrájel. Stejně je na tom má žena. Za čokoládu šla by světa kraj - a rozume, ty se kaj!

Třeba zrovna včera k večeru. Měla svátek, a tak jsem přemýšlel, čím bych jí udělal radost. To moudří muži dělávají. Ti nejmoudřejší klidně i dvakrát denně.

Zavrhl jsem přemrzlé květiny z benzínky blízko mého pracoviště, protože kytek máme na zahradě víc než celý obecní hřbitov. Výsledek byl jasný - přinesu domů čokoládu. Pamětliv výše zmíněné úchylky jsem se praštil přes kapsu a pořídil hnedle tři úhledně zabalené krabičky. Oříškovou, mléčnou a cappuccionovou.

Povídám: "Lásko, k tvému svátku nesu ti dáreček." Pokládám čokoládičky na stůl a dodávám: "A nesněz vše najednou, nech si něco na zítra." Hned, jak jsem řečené vypustil z úst, došlo mi, že jsem učinil hrubou manželskou chybu. 

Poněvadž logicky následovala smeč v podobě záludné otázky: "A tobě už se někdy podařilo za večer nevypít všechno pivo, co jsi doma našel?"

Ne.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...