Přeskočit na hlavní obsah

Výlet

"Budou dva dny volna, mohli bychom vyrazit někam na výlet,"
nepřekvapila mě manželka, protože se děsně dlouho těšila na důchod, až bude konečně moci trávit klidné dny plné pohody doma, kde po ní nikdo nechce peníze, takže musí pořád kajsik trajdat*. Naopak. Najdou se dobrodinci, kteří dokonce domů peníze dobrovolně přinášejí a ještě jsou šťastní.

"To bychom mohli," zaprotestoval jsem pouze v duchu. "Ale kam?"

Žena se zadumala. Podobný výraz zná každý ženáč důvěrně. Je plný tajemství, příslibů a často dost nepříjemných překvapení. Alespoň z jeho pohledu, poněvadž nejen práce, ale i zbytečné trajdání po světě vyčerpává - a představa klidného dvoudenního svátku stráveného na pergole v blízkosti domácí wi-fi a sedmého schodu zní jako mnohem lepší nápad.

"Mám to!" Luskla prsty. "Pojedeme se podívat na ten hrad, nebo zámek, kde se točila ta pohádka."

"Skvělá idea," souhlasil jsem nerad a oprašoval své znalosti zeměpisu a filmografie. 

Karlštejn jsem vyloučil, poněvadž tam už jsme byli, a navíc Noc na Karlštejně není pohádka, nýbrž reality show. Ale Křivoklát či Bouzov nejsou zase tak moc z ruky, hlásil se můj zeměpisář ze základní školy. I Rožnov pod Radhoštěm se ocitl ve výběru. Jenže jak cílů přibývalo, tak se i Google se ocitl v koncích, přestože naplánovat trasu pomocí dotazu: "najdi ten hrad, kde se točila ta pohádka", musí být pro sofistikovaný vyhledávač naprostá brnkačka. Nechápu, co v té přeceňované firmě programátoři vlastně dělají, když nedokáží zodpovědět zcela jednoduchou otázku. Myslím, že si své peníze nezaslouží. Zase zbylo vše na mně.

"Kterou pohádku máš na mysli?" Osmělil jsem se nakonec a zeptal se své ženy.

"To právě nevím, ale byla tam princezna a král a všechno... Nevíš, kde mám brýle na čtení?"

"Netuším," přiznal jsem neochotně. "Myslíš tu princeznu, jak její zahradník naučil zpívat květinu a mně se to ještě nepovedlo, ačkoliv tvým liliím zpívám ukolébavky?"

"Ne, ne," zamávala rukama, "to je Pyšná princezna. Ta bydlela na Hluboké, tam už jsme byli."
"A co ta islámská princeznička?" Ptám se a myslím na pivo.
"Šeherezáda?"
"Ne, ta s tím hieroglyfem na čele." Upřesňuji a smiřuji se s pivním odkladem.

"Aha. To bylo v Průhonicích. Ne. Myslím nepříjemně ubrečenou fňuknu. Jak ji hrála ta zpěvačka s umělýma kozama, co zpívala ve filmu, co v něm zpíval ten známej zpěvák a běhali tam takový dva černobílí blázni a furt ho opakujou. Safra, kaj mám ty brýle, abych si všechno mohla vygooglit!" Ztratila  manželka trpělivost, a to ještě nevěděla, že ani Google nic neví. Zadumal jsem se. Převrátil mozek naruby a měl jsem to.

"Šíleně smutná princezna!" Vypadlo ze mě triumfálně a očekával jsem pochvalu.

"Vidíš, jak jsi chytrej, dědo!" Splnila žena mé očekávání, zatímco platební karta se záhadně ztratila. "Tak přesně tam se chci podívat."

Ještě než dořekla, už jsem šmrdlal ukazováčkem po tabletu, abych objevil, že část záběrů jmenovaného filmu se natáčela ve slovenském městě Bojnice. Zjistil jsem vzdálenost, zarezervoval útulný penzionek na jednu noc, naplánoval trasu a spokojen se svým výkonem vyrazil k ledničce otevřít si zasloužené pivo.

Zašátrám do dvířek, vylovím dva poněkud nepatřičné předměty, podávám je manželce a pravím: "Vyrazíme ráno kolem osmé. Tady máš své brýle na čtení a platební kartu."

Černobílé blázny jsme nespatřili.

* Kajsik trajdat v prajzském nářečí odpovídá zhruba větě: Pořád někde courat. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...