Přeskočit na hlavní obsah

Výlet

"Budou dva dny volna, mohli bychom vyrazit někam na výlet,"
nepřekvapila mě manželka, protože se děsně dlouho těšila na důchod, až bude konečně moci trávit klidné dny plné pohody doma, kde po ní nikdo nechce peníze, takže musí pořád kajsik trajdat*. Naopak. Najdou se dobrodinci, kteří dokonce domů peníze dobrovolně přinášejí a ještě jsou šťastní.

"To bychom mohli," zaprotestoval jsem pouze v duchu. "Ale kam?"

Žena se zadumala. Podobný výraz zná každý ženáč důvěrně. Je plný tajemství, příslibů a často dost nepříjemných překvapení. Alespoň z jeho pohledu, poněvadž nejen práce, ale i zbytečné trajdání po světě vyčerpává - a představa klidného dvoudenního svátku stráveného na pergole v blízkosti domácí wi-fi a sedmého schodu zní jako mnohem lepší nápad.

"Mám to!" Luskla prsty. "Pojedeme se podívat na ten hrad, nebo zámek, kde se točila ta pohádka."

"Skvělá idea," souhlasil jsem nerad a oprašoval své znalosti zeměpisu a filmografie. 

Karlštejn jsem vyloučil, poněvadž tam už jsme byli, a navíc Noc na Karlštejně není pohádka, nýbrž reality show. Ale Křivoklát či Bouzov nejsou zase tak moc z ruky, hlásil se můj zeměpisář ze základní školy. I Rožnov pod Radhoštěm se ocitl ve výběru. Jenže jak cílů přibývalo, tak se i Google se ocitl v koncích, přestože naplánovat trasu pomocí dotazu: "najdi ten hrad, kde se točila ta pohádka", musí být pro sofistikovaný vyhledávač naprostá brnkačka. Nechápu, co v té přeceňované firmě programátoři vlastně dělají, když nedokáží zodpovědět zcela jednoduchou otázku. Myslím, že si své peníze nezaslouží. Zase zbylo vše na mně.

"Kterou pohádku máš na mysli?" Osmělil jsem se nakonec a zeptal se své ženy.

"To právě nevím, ale byla tam princezna a král a všechno... Nevíš, kde mám brýle na čtení?"

"Netuším," přiznal jsem neochotně. "Myslíš tu princeznu, jak její zahradník naučil zpívat květinu a mně se to ještě nepovedlo, ačkoliv tvým liliím zpívám ukolébavky?"

"Ne, ne," zamávala rukama, "to je Pyšná princezna. Ta bydlela na Hluboké, tam už jsme byli."
"A co ta islámská princeznička?" Ptám se a myslím na pivo.
"Šeherezáda?"
"Ne, ta s tím hieroglyfem na čele." Upřesňuji a smiřuji se s pivním odkladem.

"Aha. To bylo v Průhonicích. Ne. Myslím nepříjemně ubrečenou fňuknu. Jak ji hrála ta zpěvačka s umělýma kozama, co zpívala ve filmu, co v něm zpíval ten známej zpěvák a běhali tam takový dva černobílí blázni a furt ho opakujou. Safra, kaj mám ty brýle, abych si všechno mohla vygooglit!" Ztratila  manželka trpělivost, a to ještě nevěděla, že ani Google nic neví. Zadumal jsem se. Převrátil mozek naruby a měl jsem to.

"Šíleně smutná princezna!" Vypadlo ze mě triumfálně a očekával jsem pochvalu.

"Vidíš, jak jsi chytrej, dědo!" Splnila žena mé očekávání, zatímco platební karta se záhadně ztratila. "Tak přesně tam se chci podívat."

Ještě než dořekla, už jsem šmrdlal ukazováčkem po tabletu, abych objevil, že část záběrů jmenovaného filmu se natáčela ve slovenském městě Bojnice. Zjistil jsem vzdálenost, zarezervoval útulný penzionek na jednu noc, naplánoval trasu a spokojen se svým výkonem vyrazil k ledničce otevřít si zasloužené pivo.

Zašátrám do dvířek, vylovím dva poněkud nepatřičné předměty, podávám je manželce a pravím: "Vyrazíme ráno kolem osmé. Tady máš své brýle na čtení a platební kartu."

Černobílé blázny jsme nespatřili.

* Kajsik trajdat v prajzském nářečí odpovídá zhruba větě: Pořád někde courat. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...