Výlet

"Budou dva dny volna, mohli bychom vyrazit někam na výlet," nepřekvapila mě manželka, protože se děsně dlouho těšila na důchod, až bude konečně moci trávit klidné dny plné pohody doma, kde po ní nikdo nechce peníze, takže musí pořád kajsik trajdat*. Naopak. Najdou se dobrodinci, kteří dokonce domů peníze dobrovolně přinášejí a ještě jsou šťastní.

"To bychom mohli," zaprotestoval jsem pouze v duchu. "Ale kam?"

Žena se zadumala. Podobný výraz zná každý ženáč důvěrně. Je plný tajemství, příslibů a často dost nepříjemných překvapení. Alespoň z jeho pohledu, poněvadž nejen práce, ale i zbytečné trajdání po světě vyčerpává - a představa klidného dvoudenního svátku stráveného na pergole v blízkosti domácí wi-fi a sedmého schodu zní jako mnohem lepší nápad.

"Mám to!" Luskla prsty. "Pojedeme se podívat na ten hrad, nebo zámek, kde se točila ta pohádka."

"Skvělá idea," souhlasil jsem nerad a oprašoval své znalosti zeměpisu a filmografie. 

Karlštejn jsem vyloučil, poněvadž tam už jsme byli, a navíc Noc na Karlštejně není pohádka, nýbrž reality show. Ale Křivoklát či Bouzov nejsou zase tak moc z ruky, hlásil se můj zeměpisář ze základní školy. I Rožnov pod Radhoštěm se ocitl ve výběru. Jenže jak cílů přibývalo, tak se i Google se ocitl v koncích, přestože naplánovat trasu pomocí dotazu: "najdi ten hrad, kde se točila ta pohádka", musí být pro sofistikovaný vyhledávač naprostá brnkačka. Nechápu, co v té přeceňované firmě programátoři vlastně dělají, když nedokáží zodpovědět zcela jednoduchou otázku. Myslím, že si své peníze nezaslouží. Zase zbylo vše na mně.

"Kterou pohádku máš na mysli?" Osmělil jsem se nakonec a zeptal se své ženy.

"To právě nevím, ale byla tam princezna a král a všechno... Nevíš, kde mám brýle na čtení?"

"Netuším," přiznal jsem neochotně. "Myslíš tu princeznu, jak její zahradník naučil zpívat květinu a mně se to ještě nepovedlo, ačkoliv tvým liliím zpívám ukolébavky?"

"Ne, ne," zamávala rukama, "to je Pyšná princezna. Ta bydlela na Hluboké, tam už jsme byli."
"A co ta islámská princeznička?" Ptám se a myslím na pivo.

"Šeherezáda?"

"Ne, ta s tím hieroglyfem na čele." Upřesňuji a smiřuji se s pivním odkladem.

"Aha. To bylo v Průhonicích. Ne. Myslím nepříjemně ubrečenou fňuknu. Jak ji hrála ta zpěvačka s umělýma kozama, co zpívala ve filmu, co v něm zpíval ten známej zpěvák a běhali tam takový dva černobílí blázni a furt ho opakujou. Safra, kaj mám ty brýle, abych si všechno mohla vygooglit!" Ztratila  manželka trpělivost, a to ještě nevěděla, že ani Google nic neví. Zadumal jsem se. Převrátil mozek naruby a měl jsem to.

"Šíleně smutná princezna!" Vypadlo ze mě triumfálně a očekával jsem pochvalu.

"Vidíš, jak jsi chytrej, dědo!" Splnila žena mé očekávání, zatímco platební karta se záhadně ztratila. "Tak přesně tam se chci podívat."

Ještě než dořekla, už jsem šmrdlal ukazováčkem po tabletu, abych objevil, že část záběrů jmenovaného filmu se natáčela ve slovenském městě Bojnice. Zjistil jsem vzdálenost, zarezervoval útulný penzionek na jednu noc, naplánoval trasu a spokojen se svým výkonem vyrazil k ledničce otevřít si zasloužené pivo.

Zašátrám do dvířek, vylovím dva poněkud nepatřičné předměty, podávám je manželce a pravím: "Vyrazíme ráno kolem osmé. Tady máš své brýle na čtení a platební kartu."

Černobílé blázny jsme nespatřili.

* Kajsik trajdat v prajzském nářečí odpovídá zhruba větě: Pořád někde courat.