Přeskočit na hlavní obsah

Výlet

"Budou dva dny volna, mohli bychom vyrazit někam na výlet,"
nepřekvapila mě manželka, protože se děsně dlouho těšila na důchod, až bude konečně moci trávit klidné dny plné pohody doma, kde po ní nikdo nechce peníze, takže musí pořád kajsik trajdat*. Naopak. Najdou se dobrodinci, kteří dokonce domů peníze dobrovolně přinášejí a ještě jsou šťastní.

"To bychom mohli," zaprotestoval jsem pouze v duchu. "Ale kam?"

Žena se zadumala. Podobný výraz zná každý ženáč důvěrně. Je plný tajemství, příslibů a často dost nepříjemných překvapení. Alespoň z jeho pohledu, poněvadž nejen práce, ale i zbytečné trajdání po světě vyčerpává - a představa klidného dvoudenního svátku stráveného na pergole v blízkosti domácí wi-fi a sedmého schodu zní jako mnohem lepší nápad.

"Mám to!" Luskla prsty. "Pojedeme se podívat na ten hrad, nebo zámek, kde se točila ta pohádka."

"Skvělá idea," souhlasil jsem nerad a oprašoval své znalosti zeměpisu a filmografie. 

Karlštejn jsem vyloučil, poněvadž tam už jsme byli, a navíc Noc na Karlštejně není pohádka, nýbrž reality show. Ale Křivoklát či Bouzov nejsou zase tak moc z ruky, hlásil se můj zeměpisář ze základní školy. I Rožnov pod Radhoštěm se ocitl ve výběru. Jenže jak cílů přibývalo, tak se i Google se ocitl v koncích, přestože naplánovat trasu pomocí dotazu: "najdi ten hrad, kde se točila ta pohádka", musí být pro sofistikovaný vyhledávač naprostá brnkačka. Nechápu, co v té přeceňované firmě programátoři vlastně dělají, když nedokáží zodpovědět zcela jednoduchou otázku. Myslím, že si své peníze nezaslouží. Zase zbylo vše na mně.

"Kterou pohádku máš na mysli?" Osmělil jsem se nakonec a zeptal se své ženy.

"To právě nevím, ale byla tam princezna a král a všechno... Nevíš, kde mám brýle na čtení?"

"Netuším," přiznal jsem neochotně. "Myslíš tu princeznu, jak její zahradník naučil zpívat květinu a mně se to ještě nepovedlo, ačkoliv tvým liliím zpívám ukolébavky?"

"Ne, ne," zamávala rukama, "to je Pyšná princezna. Ta bydlela na Hluboké, tam už jsme byli."
"A co ta islámská princeznička?" Ptám se a myslím na pivo.
"Šeherezáda?"
"Ne, ta s tím hieroglyfem na čele." Upřesňuji a smiřuji se s pivním odkladem.

"Aha. To bylo v Průhonicích. Ne. Myslím nepříjemně ubrečenou fňuknu. Jak ji hrála ta zpěvačka s umělýma kozama, co zpívala ve filmu, co v něm zpíval ten známej zpěvák a běhali tam takový dva černobílí blázni a furt ho opakujou. Safra, kaj mám ty brýle, abych si všechno mohla vygooglit!" Ztratila  manželka trpělivost, a to ještě nevěděla, že ani Google nic neví. Zadumal jsem se. Převrátil mozek naruby a měl jsem to.

"Šíleně smutná princezna!" Vypadlo ze mě triumfálně a očekával jsem pochvalu.

"Vidíš, jak jsi chytrej, dědo!" Splnila žena mé očekávání, zatímco platební karta se záhadně ztratila. "Tak přesně tam se chci podívat."

Ještě než dořekla, už jsem šmrdlal ukazováčkem po tabletu, abych objevil, že část záběrů jmenovaného filmu se natáčela ve slovenském městě Bojnice. Zjistil jsem vzdálenost, zarezervoval útulný penzionek na jednu noc, naplánoval trasu a spokojen se svým výkonem vyrazil k ledničce otevřít si zasloužené pivo.

Zašátrám do dvířek, vylovím dva poněkud nepatřičné předměty, podávám je manželce a pravím: "Vyrazíme ráno kolem osmé. Tady máš své brýle na čtení a platební kartu."

Černobílé blázny jsme nespatřili.

* Kajsik trajdat v prajzském nářečí odpovídá zhruba větě: Pořád někde courat. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Cizí řeč

Cestování po světě je adrenalinový sport. Především pro člověka neobdařeného jazykovým nadáním. Horko těžko lámu angličtinu odposlouchanou při sledování hollywoodských trháků s českými titulky. Zvládnul jsem hlavně frázi fuck you , ale s ní v cizině moc daleko nedojdete. Naší nejoblíbenější destinací jsou řecké ostrovy. Kouzelné pláže, úchvatná a místy kýčovitá architektura, dechberoucí historie hrdého národa a pohostinní domorodci jsou jednoznačným plusem. Mínusem je pouze jejich květnatá hrdelní řeč, která neznalému nápadně připomíná chronickou krční chorobu. Boj se samotnou řečtinou jsem vzdal kontumačně poté, co jsem se nadrtil pro přežití nejdůležitější fráze: "Mia bira" a "Óchi" . Druhá jmenovaná výrazně šetří turistovu peněženku, protože prosté české "Ne" v Řecku znamená "Ano" . Na Santorini naopak zaperlila má žena, když se ukázalo, že díky globalizaci je možné domluvit se azbukou. Roztomile pošvitořila s ruskou prodavačkou textilního z