Přeskočit na hlavní obsah

Oprava střechy

Problém všech knihomolů a vášnivých čtenářů tkví v tom, že zhusta vědí víc, než je žádoucí pro ryze praktický život. Uvedeným postižením často trpí webdesigneři, programátoři nebo ajťáci obecně, poněvadž věčně hnijí u nějakého digitálního klunkeru a nasávají informace.

Často se tak stává, že i velmi vzdělaný jedinec je v místní putyce mezi řemeslně pracujícími dělníky za blbce, protože netuší, kdo právě vyhrál fotbalovou ligu. Nebo pralesní přebor. Prašť jako uhoď.

Naopak přesně ví, co obnáší pojem Ithyphallo­fobie nebo Ergofobie, a rád by si o těchto složitých problémech trápících lidského ducha vášnivě pokecal. Nejde to. První choroba má děsně divný název, a tak i kdyby náhodou spolustolovníci tušili, čím se projevuje, budou navečer řešit spíše problém opačný. Po patnácti točených dvanáctkách proložených borovičkou ani není divu.

Druhý termín by jim mohl být blízký, protože znamená "chorobný strach z práce". Což je nemoc zvláště v Česku hojně rozšířená. Poslední dobou potkávám ergofobiky prakticky na každém rohu.

Čtením a vstřebáváním informací se tak vzdělanec dobrovolně pasuje do role podivína, který řeší věci nadpozemské a zbytečné, zatímco nad sedmi flastry, co místní čutálisti obdrželi od konkurentů ze sousední dědiny, jen flegmaticky mávne rukou.

Tím se vyčlení a obdrží nálepku vybavenou trvanlivým lepidlem. "Ty jsi ňákej chytrej, hele," slýchává tak často, až uvedenému tvrzení začne věřit. Chyba! Jakmile totiž začnete mít pocit, že jste moudrý, chytrý a vzdělaný, všechno víte a všechno znáte, obdržíte od života ťafku. Stejně jako já před nedávnem.

"Táto, pocem!" Volá žena z terasy. "Teče nám do baráku, jdi to spravit," dodává, a já vím, že jsem i se svými vyčtenými znalostmi totálně v řiti. Vylezu na střechu, rozhlížím se jako pako, a jediné, co mě napadá, je Sokratův citát. Vím, že nic nevím. Sečtělost nesečtělost.

Popadl jsem přemoudřelý telefon, vyrobil pár ilustračních fotografií, které díky cloudové technologii byly v kuchyni dříve, než já slezl z výšin, a pokorně se vrátil z nuceného výletu.

Pak se slyším, jak objasňuji manželce, že zřejmě blíže nespecifikovanou štěrbinou došlo k průsaku sloučeniny vodíku a kyslíku do místnosti, a že bude zapotřebí podrobnější rekognoskace škodlivé události, přičemž aktuální fotografická dokumentace je dostupná ve složce PhotoCopy na všech zařízeních včetně chytré televize.

Po zjištění všech parametrů základního problému pak bude zvoleno nejvhodnější a nejméně finančně bolestivé řešení, spočívající ve správně volbě materiálu. A dojde také k nalezení a následnému utěsnění otvoru, který způsobuje oválný mokrý flek na sněhobíle čerstvé malbě.

Vysvětluji a bezmocně krčím rameny. Poškozená okna bych vyřešil restartem, ale na střechu mi trojhmat CTRL-ALT-DELETE nějak nezafungoval.

Manželka vzhlédne od sporáku, obdaří mě kritickým pohledem a povídá: "Ty jsi ňákej chytrej, hele. Prostě zvedni kotvy a mazej do hospody pro pokrývače."

Ještě ve dveřích k mým uším dolétá dodatek: "Jo - a ne abys jim zase vyprávěl o ergofobii!"

P.S. Klunker je prajzský výraz pro elektronické zařízení, které se vyznačuje tím, že svými zbytečnými funkcemi obírá poctivé lidi o čas na smysluplnou činnost.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...