Přeskočit na hlavní obsah

Oprava střechy

Problém všech knihomolů a vášnivých čtenářů tkví v tom, že zhusta vědí víc, než je žádoucí pro ryze praktický život. Uvedeným postižením často trpí webdesigneři, programátoři nebo ajťáci obecně, poněvadž věčně hnijí u nějakého digitálního klunkeru a nasávají informace.

Často se tak stává, že i velmi vzdělaný jedinec je v místní putyce mezi řemeslně pracujícími dělníky za blbce, protože netuší, kdo právě vyhrál fotbalovou ligu. Nebo pralesní přebor. Prašť jako uhoď.

Naopak přesně ví, co obnáší pojem Ithyphallo­fobie nebo Ergofobie, a rád by si o těchto složitých problémech trápících lidského ducha vášnivě pokecal. Nejde to. První choroba má děsně divný název, a tak i kdyby náhodou spolustolovníci tušili, čím se projevuje, budou navečer řešit spíše problém opačný. Po patnácti točených dvanáctkách proložených borovičkou ani není divu.

Druhý termín by jim mohl být blízký, protože znamená "chorobný strach z práce". Což je nemoc zvláště v Česku hojně rozšířená. Poslední dobou potkávám ergofobiky prakticky na každém rohu.

Čtením a vstřebáváním informací se tak vzdělanec dobrovolně pasuje do role podivína, který řeší věci nadpozemské a zbytečné, zatímco nad sedmi flastry, co místní čutálisti obdrželi od konkurentů ze sousední dědiny, jen flegmaticky mávne rukou.

Tím se vyčlení a obdrží nálepku vybavenou trvanlivým lepidlem. "Ty jsi ňákej chytrej, hele," slýchává tak často, až uvedenému tvrzení začne věřit. Chyba! Jakmile totiž začnete mít pocit, že jste moudrý, chytrý a vzdělaný, všechno víte a všechno znáte, obdržíte od života ťafku. Stejně jako já před nedávnem.

"Táto, pocem!" Volá žena z terasy. "Teče nám do baráku, jdi to spravit," dodává, a já vím, že jsem i se svými vyčtenými znalostmi totálně v řiti. Vylezu na střechu, rozhlížím se jako pako, a jediné, co mě napadá, je Sokratův citát. Vím, že nic nevím. Sečtělost nesečtělost.

Popadl jsem přemoudřelý telefon, vyrobil pár ilustračních fotografií, které díky cloudové technologii byly v kuchyni dříve, než já slezl z výšin, a pokorně se vrátil z nuceného výletu.

Pak se slyším, jak objasňuji manželce, že zřejmě blíže nespecifikovanou štěrbinou došlo k průsaku sloučeniny vodíku a kyslíku do místnosti, a že bude zapotřebí podrobnější rekognoskace škodlivé události, přičemž aktuální fotografická dokumentace je dostupná ve složce PhotoCopy na všech zařízeních včetně chytré televize.

Po zjištění všech parametrů základního problému pak bude zvoleno nejvhodnější a nejméně finančně bolestivé řešení, spočívající ve správně volbě materiálu. A dojde také k nalezení a následnému utěsnění otvoru, který způsobuje oválný mokrý flek na sněhobíle čerstvé malbě.

Vysvětluji a bezmocně krčím rameny. Poškozená okna bych vyřešil restartem, ale na střechu mi trojhmat CTRL-ALT-DELETE nějak nezafungoval.

Manželka vzhlédne od sporáku, obdaří mě kritickým pohledem a povídá: "Ty jsi ňákej chytrej, hele. Prostě zvedni kotvy a mazej do hospody pro pokrývače."

Ještě ve dveřích k mým uším dolétá dodatek: "Jo - a ne abys jim zase vyprávěl o ergofobii!"

P.S. Klunker je prajzský výraz pro elektronické zařízení, které se vyznačuje tím, že svými zbytečnými funkcemi obírá poctivé lidi o čas na smysluplnou činnost.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Záhada

"Muži, pomóc!" Ozvalo se z vedlejší místnosti, kterou nazýváme obývacím pokojem, protože lepší název ještě nikdo nevymyslel. Lehce znechucen jsem ve svém pokojíku pozastavil sledování dalšího dílu sci-fi seriálu a vyrazil zjistit, co zase nefunguje. Podezíral jsem dálkový ovladač televize, s nímž manželka vede dlouhodobou a  vyčerpávající válku. Prozatím prohrává na plné čáře. Také je možné, že přestal šlapat internet, neboť postarší dýchavičný router občas mívá své dny. Stejné jako my muži s Fernetem.  Ve hře ale bylo také hledání brýlí, což mě uklidnilo, poněvadž v tomhle sportu jsem naprostým přeborníkem. Prozatím jsem pokaždé našel všechny - a to i na dost nepravděpodobných místech. Mírně napnut jsem vlezl do obýváku a pokládám otázku: "Copak potřebuješ mamuš?" "Ztratil se mi rukáv!" Aha! Vždycky je něco poprvé. Rukáv byla má životní hledací premiéra. Hlavou mi probleskla hříšná myšlenka, že rukáv se snad ani nedá ztratit, aniž by si člověk nevšiml, ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...