Přeskočit na hlavní obsah

Oprava střechy

Problém všech knihomolů a vášnivých čtenářů tkví v tom, že zhusta vědí víc, než je žádoucí pro ryze praktický život. Uvedeným postižením často trpí webdesigneři, programátoři nebo ajťáci obecně, poněvadž věčně hnijí u nějakého digitálního klunkeru a nasávají informace.

Často se tak stává, že i velmi vzdělaný jedinec je v místní putyce mezi řemeslně pracujícími dělníky za blbce, protože netuší, kdo právě vyhrál fotbalovou ligu. Nebo pralesní přebor. Prašť jako uhoď.

Naopak přesně ví, co obnáší pojem Ithyphallo­fobie nebo Ergofobie, a rád by si o těchto složitých problémech trápících lidského ducha vášnivě pokecal. Nejde to. První choroba má děsně divný název, a tak i kdyby náhodou spolustolovníci tušili, čím se projevuje, budou navečer řešit spíše problém opačný. Po patnácti točených dvanáctkách proložených borovičkou ani není divu.

Druhý termín by jim mohl být blízký, protože znamená "chorobný strach z práce". Což je nemoc zvláště v Česku hojně rozšířená. Poslední dobou potkávám ergofobiky prakticky na každém rohu.

Čtením a vstřebáváním informací se tak vzdělanec dobrovolně pasuje do role podivína, který řeší věci nadpozemské a zbytečné, zatímco nad sedmi flastry, co místní čutálisti obdrželi od konkurentů ze sousední dědiny, jen flegmaticky mávne rukou.

Tím se vyčlení a obdrží nálepku vybavenou trvanlivým lepidlem. "Ty jsi ňákej chytrej, hele," slýchává tak často, až uvedenému tvrzení začne věřit. Chyba! Jakmile totiž začnete mít pocit, že jste moudrý, chytrý a vzdělaný, všechno víte a všechno znáte, obdržíte od života ťafku. Stejně jako já před nedávnem.

"Táto, pocem!" Volá žena z terasy. "Teče nám do baráku, jdi to spravit," dodává, a já vím, že jsem i se svými vyčtenými znalostmi totálně v řiti. Vylezu na střechu, rozhlížím se jako pako, a jediné, co mě napadá, je Sokratův citát. Vím, že nic nevím. Sečtělost nesečtělost.

Popadl jsem přemoudřelý telefon, vyrobil pár ilustračních fotografií, které díky cloudové technologii byly v kuchyni dříve, než já slezl z výšin, a pokorně se vrátil z nuceného výletu.

Pak se slyším, jak objasňuji manželce, že zřejmě blíže nespecifikovanou štěrbinou došlo k průsaku sloučeniny vodíku a kyslíku do místnosti, a že bude zapotřebí podrobnější rekognoskace škodlivé události, přičemž aktuální fotografická dokumentace je dostupná ve složce PhotoCopy na všech zařízeních včetně chytré televize.

Po zjištění všech parametrů základního problému pak bude zvoleno nejvhodnější a nejméně finančně bolestivé řešení, spočívající ve správně volbě materiálu. A dojde také k nalezení a následnému utěsnění otvoru, který způsobuje oválný mokrý flek na sněhobíle čerstvé malbě.

Vysvětluji a bezmocně krčím rameny. Poškozená okna bych vyřešil restartem, ale na střechu mi trojhmat CTRL-ALT-DELETE nějak nezafungoval.

Manželka vzhlédne od sporáku, obdaří mě kritickým pohledem a povídá: "Ty jsi ňákej chytrej, hele. Prostě zvedni kotvy a mazej do hospody pro pokrývače."

Ještě ve dveřích k mým uším dolétá dodatek: "Jo - a ne abys jim zase vyprávěl o ergofobii!"

P.S. Klunker je prajzský výraz pro elektronické zařízení, které se vyznačuje tím, že svými zbytečnými funkcemi obírá poctivé lidi o čas na smysluplnou činnost.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Cizí řeč

Cestování po světě je adrenalinový sport. Především pro člověka neobdařeného jazykovým nadáním. Horko těžko lámu angličtinu odposlouchanou při sledování hollywoodských trháků s českými titulky. Zvládnul jsem hlavně frázi fuck you , ale s ní v cizině moc daleko nedojdete. Naší nejoblíbenější destinací jsou řecké ostrovy. Kouzelné pláže, úchvatná a místy kýčovitá architektura, dechberoucí historie hrdého národa a pohostinní domorodci jsou jednoznačným plusem. Mínusem je pouze jejich květnatá hrdelní řeč, která neznalému nápadně připomíná chronickou krční chorobu. Boj se samotnou řečtinou jsem vzdal kontumačně poté, co jsem se nadrtil pro přežití nejdůležitější fráze: "Mia bira" a "Óchi" . Druhá jmenovaná výrazně šetří turistovu peněženku, protože prosté české "Ne" v Řecku znamená "Ano" . Na Santorini naopak zaperlila má žena, když se ukázalo, že díky globalizaci je možné domluvit se azbukou. Roztomile pošvitořila s ruskou prodavačkou textilního z