Přeskočit na hlavní obsah

Oprava střechy

Problém všech knihomolů a vášnivých čtenářů tkví v tom, že zhusta vědí víc, než je žádoucí pro ryze praktický život. Uvedeným postižením často trpí webdesigneři, programátoři nebo ajťáci obecně, poněvadž věčně hnijí u nějakého digitálního klunkeru a nasávají informace.

Často se tak stává, že i velmi vzdělaný jedinec je v místní putyce mezi řemeslně pracujícími dělníky za blbce, protože netuší, kdo právě vyhrál fotbalovou ligu. Nebo pralesní přebor. Prašť jako uhoď.

Naopak přesně ví, co obnáší pojem Ithyphallo­fobie nebo Ergofobie, a rád by si o těchto složitých problémech trápících lidského ducha vášnivě pokecal. Nejde to. První choroba má děsně divný název, a tak i kdyby náhodou spolustolovníci tušili, čím se projevuje, budou navečer řešit spíše problém opačný. Po patnácti točených dvanáctkách proložených borovičkou ani není divu.

Druhý termín by jim mohl být blízký, protože znamená "chorobný strach z práce". Což je nemoc zvláště v Česku hojně rozšířená. Poslední dobou potkávám ergofobiky prakticky na každém rohu.

Čtením a vstřebáváním informací se tak vzdělanec dobrovolně pasuje do role podivína, který řeší věci nadpozemské a zbytečné, zatímco nad sedmi flastry, co místní čutálisti obdrželi od konkurentů ze sousední dědiny, jen flegmaticky mávne rukou.

Tím se vyčlení a obdrží nálepku vybavenou trvanlivým lepidlem. "Ty jsi ňákej chytrej, hele," slýchává tak často, až uvedenému tvrzení začne věřit. Chyba! Jakmile totiž začnete mít pocit, že jste moudrý, chytrý a vzdělaný, všechno víte a všechno znáte, obdržíte od života ťafku. Stejně jako já před nedávnem.

"Táto, pocem!" Volá žena z terasy. "Teče nám do baráku, jdi to spravit," dodává, a já vím, že jsem i se svými vyčtenými znalostmi totálně v řiti. Vylezu na střechu, rozhlížím se jako pako, a jediné, co mě napadá, je Sokratův citát. Vím, že nic nevím. Sečtělost nesečtělost.

Popadl jsem přemoudřelý telefon, vyrobil pár ilustračních fotografií, které díky cloudové technologii byly v kuchyni dříve, než já slezl z výšin, a pokorně se vrátil z nuceného výletu.

Pak se slyším, jak objasňuji manželce, že zřejmě blíže nespecifikovanou štěrbinou došlo k průsaku sloučeniny vodíku a kyslíku do místnosti, a že bude zapotřebí podrobnější rekognoskace škodlivé události, přičemž aktuální fotografická dokumentace je dostupná ve složce PhotoCopy na všech zařízeních včetně chytré televize.

Po zjištění všech parametrů základního problému pak bude zvoleno nejvhodnější a nejméně finančně bolestivé řešení, spočívající ve správně volbě materiálu. A dojde také k nalezení a následnému utěsnění otvoru, který způsobuje oválný mokrý flek na sněhobíle čerstvé malbě.

Vysvětluji a bezmocně krčím rameny. Poškozená okna bych vyřešil restartem, ale na střechu mi trojhmat CTRL-ALT-DELETE nějak nezafungoval.

Manželka vzhlédne od sporáku, obdaří mě kritickým pohledem a povídá: "Ty jsi ňákej chytrej, hele. Prostě zvedni kotvy a mazej do hospody pro pokrývače."

Ještě ve dveřích k mým uším dolétá dodatek: "Jo - a ne abys jim zase vyprávěl o ergofobii!"

P.S. Klunker je prajzský výraz pro elektronické zařízení, které se vyznačuje tím, že svými zbytečnými funkcemi obírá poctivé lidi o čas na smysluplnou činnost.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Střípek z historie

Jednou jsem potkal Waldemara Matušku. Stalo se to v Praze 1, kdy jsem se jako student vysoké školy musel povinně hlásit na místním oddělení vojenské správy, abych byl v evidenci a mohl se zbraní v ruce bránit svou socialistickou vlast.  Stál jsem přede dveřmi do místnosti, odkud se najednou ozval rozčilený a nezaměnitelný hlas: „Já se vám na nějaký pitomý vojenský cvičení můžu akorát zvysoka vysrat! Jděte všichni do prdele!“ Otevřely se dveře a z nich vyběhl vousáč, jehož jsem často vídával v Československé televizi. V kanceláři přítomní poručíci vypadali poněkud zaraženě.  Zbytek už je historie. Populární zpěvák opustil vzkvétající socialistickou zemi a skončil ve vyhnanství na zahnívajícím Západě, kde už si nikdy nezahrál padoucha jako ve filmu Limonádový Joe. Také jsem ho už nikdy naživo nespatřil. Ale zážitek to byl. Měl jsem tenkrát chuť udělat totéž, jenomže jsem byl jenom nedospělé ucho studující matematiku a tělocvik na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.  Dal...