Zákony Vesmíru jsou neúprosné a oblafnout je nelze. Jak říká staré přísloví - pozdě Bacha honit, když máte Mozarta. Nevím jak u vás, ale v naší domácnosti je to s nápady fifty-fifty. Půlku těch skvělých přináším já, zbytek manželka. O průser se jedná pokaždé.
Poněvadž s dobrými nápady se to má tak, že o pár časových jednotek později se vinou dilatace časoprostorového kontinua a reverzní podstaty kvantových částic přemění dobrý nápad ve špatný. Vždycky. Ve spolupráci s prajzskou národní vlastností udělat všechno hned jde o smrtící kombinaci.
Jsem naturalizovaný Prajzák, ale stále ve mně dřímají zbytky nonšalantního přístupu k práci a povinnostem, jak jsem se to naučil na západní výspě našeho státu. V Karlových Varech.
Karlovaráci jsou, alespoň dle mého názoru, o krok dále v evoluční linii. Drží se totiž hesla, které mám hluboce vryté ve své DNA: "Cokoliv můžeš udělat dnes, můžeš stejně dobře udělat i zítra, načež zjistíš pozítří, že už to nemá cenu a včera bylo pozdě, takže je lepší nedělat nic."
Na Prajzské bohužel funguje vše obráceně, a tak místní obyvatelé vyznávají opačný axiom: "Cokoliv můžeš udělat zítra, udělej raději dnes, aby tě včera sousedi nepomluvili."
Čímž se lišíme, poněvadž Západočeši tím pádem nemají problém s dobrými nápady. Ani se špatnými. Nemají totiž žádné, a zbývá jim tudíž dostatek času si vše v klidu u piva promyslet do zítřka, což často změní nejen názor, ale i nutnost cokoliv udělat, protože buď nezbytnou práci učiní někdo jiný, nebo se ukáže, že už v okamžiku zrodu nápadu byla naprosto zbytečná.
Dám příklad.
Dobrým nápadem jsme vyřešili chřadnoucí pletivový plot, který vyžadoval buď finančně náročnou výměnu, nebo pracovně stejně vyčerpávající rekonstrukci. I pravil jsem asi před deseti lety: "Zasadíme túje, Maruško. Necháme je vyrůst, jednou za čas ostříháme a nemusíme nic natírat. Nezreziví. Nerozpadnou se. Budeme mít krásný živý plot. A ty rostlinky jsou nádherné a stále zelené." Nečekal jsem na odpověď a objednal u kamaráda asi stovku nedomrlých stromečků.
Přesně v okamžiku, kdy bylo nutné vyrobit díry, zasypat hnojivem, umatlat hlínu kolem dokola a to celé stoosmdesátkrát, poněvadž kámoš byl frajer a dal mi bonus, jsem objevil vesmírný zákon zmíněný v úvodu. Ty mrchy totiž rostou do výšin jako sebevědomí úspěšné pornoherečky. Do nebes.
"A nebude to u nás doma vypadat jako na hřbitově?" Vyjádřila manželka své pochyby.
"Možná, ale aspoň si zvykneš." Odvětil jsem rozšafně. "Oba tam jednou skončíme a nic nás tím pádem nepřekvapí. Kdybych náhodou skončil dole, budeš mít ke komunikaci se mnou k dispozici počítač a já iPad. Ha, ha, ha."
Předevčírem jsem ale s hrůzou zjistil, že nám ty mršky poněkud přerostly a potřebují přistřihnout křidýlka. "Někdy příští týden to zrobím," pravím, načež zafungoval prajzský zákon.
"Zrob to hned a nedělej Zagorku," zavelela žena a odebrala se ke sporáku. To je zařízení, které miluji ze všeho nejvíc, protože z něj nepadají dobré nápady, nýbrž skvělé pochutiny.
Po deseti metrech nehorázné fušky s těžkými elektrickými nůžkami z Mountfieldu jsem se omluvil rezavějícímu plotu a s láskou zavzpomínal na štětku a syntetickou barvu. Natírání je relax, říká má žena. Zatímco zbavit se přerostlých kusů zelených trifidů je absolutní teror, který jsem si způsobil já sám svým dobrým nápadem. Přiznat jsem to ale nemohl, a tak jsem vyrazil.
Po téměř dvou stech metrech úmorného boje s přírodou jsem vzdal zápas kontumačně, omluvil se Vesmíru a dopřál si spravovačku ve formě poctivého hovězího vývaru, nad nímž by i Pohlreich zbledl závistí. Když jsem vylizoval talíř a sbíral poslední zbytky domácích nudlí, ohřívala právě manželka houskový knedlík a dokončovala svíčkovou omáčku.
Posbírala z kuchyňské linky špinavé nádobí, cestou k myčce se ke mně otočila a prohlásila: "Polívka byla skvělá, že? Hele, než bude druhý chod, mám jeden fakt dobrý nápad..."
Před koncem věty jsem zbaběle utekl, zavřel se ve svém pokojíku a celý den zůstal o hladu.
Komentáře
Okomentovat