Přeskočit na hlavní obsah

Sekačka

Sečení trávníku může být pro někoho koníček. Pro jiného dřina. Já to mám tak půl napůl dle momentální dispozice.

Říká se také, že vypěstovat skutečně kvalitní travní porost zabere průměrnému člověku plus mínus třista let. Tolik času nemám, a tak jsme v našem hospodářství odkázáni na dva kostitřasy původem z Mountfieldu.

Dnešní pokus umravnit přírodu tak, aby pochopila, že nechceme brouzdat vzrostlou džunglí plnou pampelišek, šťovíků, bodláků a zatoulané řepky, dopadl k naprosté spokojenosti. Pokud jste optimisti.

Pojezdový systém moderních strojů na sečení trávy totiž nelze nazvat jinak, než pomstou inženýrů prostým sedlákům. Funguje skvěle na rovince nebo z kopce. Můj první pokus nahodit ho i směrem do svahu skončil sebevraždou nějakého prokletého lanka, a tak jsem zbytek pozemku odtlačil pěkně ručně.

Naštěstí, nebo bohužel, máme ještě druhý stroj se stejným rodným listem. Má nižší pojezd a hodí se tedy na kultivaci předzahrádky, která je z ulice viditelná, a tudíž kritizovatelná. Tenhle zmetek je ale nejspíš členem Sekačkového odborového svazu, poněvadž po zhruba patnácti minutách práce zdechne a vy musíte půl hodinky počkat, než půjde znovu nastartovat. Já bych všechny odbory zakázal.

Nakonec jsem celé martýrium zvládl a zalitoval v duchu, že jsem si pořídil tak obrovskou zahradu. 

Unaven, zpocen, uondán a plný pupínků od kopřiv jsem dorazil za manželkou a vítězoslavně povídám: "Tak, mamuš, hotovo. Víkend budeme mít tichý a vzít si v pátek dovolenou se ukázalo jako dobrý nápad."

Žena si mě změřila zkoumavým pohledem, zaznamenala můj strhaný obličej, načež mi jednou nevinnou lží vlila naději do žil: "Ty jsi tak šikovnej, taťko, ještě že tě mám." Otočila se a odešla dovařit skvělý kuřecí vývar.

Spokojen sám se sebou spěchám do koupelny, abych ze sebe smyl prach, pyl a pot, když v tom ke mně dolehne manželčin dovětek: "Ale nemusel jsi u toho dělat takový kravál. Kdo to má furt poslouchat?"

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...