Sekačka

Sečení trávníku může být pro někoho koníček. Pro jiného dřina. Já to mám tak půl napůl dle momentální dispozice.

Říká se také, že vypěstovat skutečně kvalitní travní porost zabere průměrnému člověku plus mínus třista let. Tolik času nemám, a tak jsme v našem hospodářství odkázáni na dva kostitřasy původem z Mountfieldu.

Dnešní pokus umravnit přírodu tak, aby pochopila, že nechceme brouzdat vzrostlou džunglí plnou pampelišek, šťovíků, bodláků a zatoulané řepky, dopadl k naprosté spokojenosti. Pokud jste optimisti.

Pojezdový systém moderních strojů na sečení trávy totiž nelze nazvat jinak, než pomstou inženýrů prostým sedlákům. Funguje skvěle na rovince nebo z kopce. Můj první pokus nahodit ho i směrem do svahu skončil sebevraždou nějakého prokletého lanka, a tak jsem zbytek pozemku odtlačil pěkně ručně.

Naštěstí, nebo bohužel, máme ještě druhý stroj se stejným rodným listem. Má nižší pojezd a hodí se tedy na kultivaci předzahrádky, která je z ulice viditelná, a tudíž kritizovatelná. Tenhle zmetek je ale nejspíš členem Sekačkového odborového svazu, poněvadž po zhruba patnácti minutách práce zdechne a vy musíte půl hodinky počkat, než půjde znovu nastartovat. Já bych všechny odbory zakázal.

Nakonec jsem celé martýrium zvládl a zalitoval v duchu, že jsem si pořídil tak obrovskou zahradu. 

Unaven, zpocen, uondán a plný pupínků od kopřiv jsem dorazil za manželkou a vítězoslavně povídám: "Tak, mamuš, hotovo. Víkend budeme mít tichý a vzít si v pátek dovolenou se ukázalo jako dobrý nápad."

Žena si mě změřila zkoumavým pohledem, zaznamenala můj strhaný obličej, načež mi jednou nevinnou lží vlila naději do žil: "Ty jsi tak šikovnej, taťko, ještě že tě mám." Otočila se a odešla dovařit skvělý kuřecí vývar.

Spokojen sám se sebou spěchám do koupelny, abych ze sebe smyl prach, pyl a pot, když v tom ke mně dolehne manželčin dovětek: "Ale nemusel jsi u toho dělat takový kravál. Kdo to má furt poslouchat?"