Manželská konverzace

Jedna z činností, která drží šťastné manželství pohromadě, je takzvaná ÚNKR. Úvodní nudná konverzační rutina. Nasazuje se v okamžiku návratu jednoho z partnerů ze světa nebo z práce, a funguje následovně.

Dorazím z rachoty, radostně zahlaholím pozdrav, vrznu mé ženě lebedící si v důchodu tlamanec (letmý manželský polibek) a zdvořile se optám: "Jak ses měla, mamuš?"
"Dobře," ona na to, "a ty?"
"Fajn," zalžu, a jdeme si každý po svém. 

Ona zaboří nos do Facebooku, já pysk do piva.

Největší průšvih vypukne, začne-li dotázaná osoba sáhodlouze vysvětlovat, jak celý den stál za starou belu. Protějšek je totiž ještě lehce duchem mimo, a tak neocení informaci, že pes zase netrefil toaletu a pochcal koberec. Nebo že tchýňa je od rána mrzutá a frflá jako politik v opozici. A podobně.

Stejně tak bych manželku otrávil, kdybych jí dopodrobna popisoval aktualizaci sousedova notebooku.

Instalace Outlooku je poměrně jednoduchá záležitost, ale i tak je lepší práci svěřit profíkům. Což jsem v očích domorodců já. Bo dělám ty weby, přeci, tak počítačům rozumím, ni?

Položím lehce ošumělý laptop na stůl, zmáčknu startovací tlačítko a - bakelitový zmetek hned po startu zdechne. Dobře. Klid. Připojím napájecí šňůru, usoudiv, že umřela baterie. Znovu chňápnu po čudlíku - a nic. Ticho. Žádná LEDka nezabliká. Na stole se mi válí elektronická mrtvola a mně se orosí čelo.

Přichází na řadu digitální vivisekce. Malým křížovým šroubovákem zbavím asi milion miniaturních šroubků pohodlného úložiště a zkoumám, kde může být zrada. Vyndám a zase zpátky zasunu, co vyndat a zasunout lze. Vrátit zpět šlo méně věcí, než jsem vykuchal, ale to je v mém řemesle normální.

Nic. Začínám podezírat výrobce, že je přístroj vybaven kurvítkem. Pokrčím rameny, vrátím šroubečky do tepla domova, a sděluji sousedovi, že notebook odešel do křemíkového nebe. Nebyl šťastný. Já také ne, poněvadž Prajzáci neradi platí za práci obecně, za nepovedenou pak už vůbec ne.

V zoufalství ještě volám kamarádovi, který provozuje počítačový servis. Jeho rady jsou jistě dobře míněné, ale ta znějící "vyměň základní desku" mi moc nepomohla, přestože obvykle s sebou dvě až tři náhradní nosívám. Znechucen pokládám telefon a dumám, co teď.

Pohled padl na prodlužovačku, vybavenou kromě několika zásuvek i ohyzdným červeným vypínačem. Zkusmo jsem do ni kopnul, LEDky zablikaly - a můj život byl zachráněn! Instalace programu trvala méně než tři minuty a pár dalších zabralo odstranění asi stovky kousků všelijaké virové havěti. Rutina.

Tohle vše jsem měl na jazyku, když se mě žena v rámci ÚNKR zeptala, jak jsem se měl v práci. Řekl jsem jen: "Fajn" a šel si po svém.

Svěřil jsem se raději sociální síti na internetu. Manželka si tak celou story může přečíst, až bude mít chuť a náladu. Potom se mě zeptá: "Poslyš, muži, k čemu je vlastně dobrá ta základní deska?"

A máme několik večerů o čem hovořit!