Přeskočit na hlavní obsah

Manželská konverzace

Jedna z činností, která drží šťastné manželství pohromadě, je takzvaná ÚNKR. Úvodní nudná konverzační rutina. Nasazuje se v okamžiku návratu jednoho z partnerů ze světa nebo z práce, a funguje následovně.

Dorazím z rachoty, radostně zahlaholím pozdrav, vrznu mé ženě lebedící si v důchodu tlamanec (letmý manželský polibek) a zdvořile se optám: "Jak ses měla, mamuš?"
"Dobře," ona na to, "a ty?"
"Fajn," zalžu, a jdeme si každý po svém. 

Ona zaboří nos do Facebooku, já pysk do piva.

Největší průšvih vypukne, začne-li dotázaná osoba sáhodlouze vysvětlovat, jak celý den stál za starou belu. Protějšek je totiž ještě lehce duchem mimo, a tak neocení informaci, že pes zase netrefil toaletu a pochcal koberec. Nebo že tchýňa je od rána mrzutá a frflá jako politik v opozici. A podobně.

Stejně tak bych manželku otrávil, kdybych jí dopodrobna popisoval aktualizaci sousedova notebooku.

Instalace Outlooku je poměrně jednoduchá záležitost, ale i tak je lepší práci svěřit profíkům. Což jsem v očích domorodců já. Bo dělám ty weby, přeci, tak počítačům rozumím, ni?

Položím lehce ošumělý laptop na stůl, zmáčknu startovací tlačítko a - bakelitový zmetek hned po startu zdechne. Dobře. Klid. Připojím napájecí šňůru, usoudiv, že umřela baterie. Znovu chňápnu po čudlíku - a nic. Ticho. Žádná LEDka nezabliká. Na stole se mi válí elektronická mrtvola a mně se orosí čelo.

Přichází na řadu digitální vivisekce. Malým křížovým šroubovákem zbavím asi milion miniaturních šroubků pohodlného úložiště a zkoumám, kde může být zrada. Vyndám a zase zpátky zasunu, co vyndat a zasunout lze. Vrátit zpět šlo méně věcí, než jsem vykuchal, ale to je v mém řemesle normální.

Nic. Začínám podezírat výrobce, že je přístroj vybaven kurvítkem. Pokrčím rameny, vrátím šroubečky do tepla domova, a sděluji sousedovi, že notebook odešel do křemíkového nebe. Nebyl šťastný. Já také ne, poněvadž Prajzáci neradi platí za práci obecně, za nepovedenou pak už vůbec ne.

V zoufalství ještě volám kamarádovi, který provozuje počítačový servis. Jeho rady jsou jistě dobře míněné, ale ta znějící "vyměň základní desku" mi moc nepomohla, přestože obvykle s sebou dvě až tři náhradní nosívám. Znechucen pokládám telefon a dumám, co teď.

Pohled padl na prodlužovačku, vybavenou kromě několika zásuvek i ohyzdným červeným vypínačem. Zkusmo jsem do ni kopnul, LEDky zablikaly - a můj život byl zachráněn! Instalace programu trvala méně než tři minuty a pár dalších zabralo odstranění asi stovky kousků všelijaké virové havěti. Rutina.

Tohle vše jsem měl na jazyku, když se mě žena v rámci ÚNKR zeptala, jak jsem se měl v práci. Řekl jsem jen: "Fajn" a šel si po svém.

Svěřil jsem se raději sociální síti na internetu. Manželka si tak celou story může přečíst, až bude mít chuť a náladu. Potom se mě zeptá: "Poslyš, muži, k čemu je vlastně dobrá ta základní deska?"

A máme několik večerů o čem hovořit!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...