Přeskočit na hlavní obsah

Sklizeň

Dnes jsme ze tří keříků sklidili zhruba polovinu úrody Meruzalky srstky, což vydalo na dvě obrovské misky plné rudých plodů.

Zaměstnal jsem i své dvě vnučky, aby se o prázdninách nenudily. Při česání jsem jim vyprávěl, jak jsem jako jinoch musel opečovávat deset keříků, na nichž se vždy v červenci s železnou pravidelností objevovaly srstnaté plody - a také jak jsem nadával, když jsem po sklizni musel nehty odstraňovat bubáka a stopky, aby babička měla méně práce, až začne vyrábět buchtu nebo kompot.

Předával jsem generační zkušenosti a celou dobu mlel pantem, aby mladé ratolesti nepostřehly, že vlastně v době osobního volna dobrovolně pracují. Nejspíš jsem sklidil úspěch, poněvadž vnučky makaly bez odmlouvání.

Jednalo se zkrátka o prosluněné sobotní dopoledne naplněné radostí ze života. Ale také problémem, co s výjimečnou úrodou budeme dělat.

Manželka dorazila na zahradu, a když spatřila to nadělení, co jsme očesali, jen se zachmuřila a zatvářila se nevyzpytatelně. Jako dlouholetému ženáčovi mi bylo jasné, co jí šrotuje v mozkových závitech. Jednoduchá otázka: "A co já s tím teď jako mám dělat?"

Vzdal jsem souboj argumentů předem a rozhodl se, že vnučky za jejich námahu odměním: "Skočím vám  pro nanuky, chcete?" 

Horlivé přikyvování mladých děvčat a podezíravý pohled ženy, která se už už nadechovala k zásadnímu prohlášení, mě donutil k rychlému úprku do místního obchodu. Za poctivou práci totiž musí následovat poctivá odměna, jinak se jedná o určitou formu otroctví, že? Takže jsem si i já za odměnu koupil dvě piva a povznesen se vrátil zpátky.

"Tak, mamuš, co s tím uděláme?" Zapálil jsem si cigaretu, bo doma ještě smím. Zatím. "Asi kompot, ne?" Navrhl jsem nejméně bolestivé řešení.

Manželka na mě kriticky pohlédla a prohlásila: "Já bych všechny ty angrešty zakázala. Každého jenom otravují."

Tak uvidíme.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...
Okomentovat
Přečíst celé »

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy...
Okomentovat
Přečíst celé »

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval na...
Okomentovat
Přečíst celé »