Přeskočit na hlavní obsah

Sklizeň

Dnes jsme ze tří keříků sklidili zhruba polovinu úrody Meruzalky srstky, což vydalo na dvě obrovské misky plné rudých plodů.

Zaměstnal jsem i své dvě vnučky, aby se o prázdninách nenudily. Při česání jsem jim vyprávěl, jak jsem jako jinoch musel opečovávat deset keříků, na nichž se vždy v červenci s železnou pravidelností objevovaly srstnaté plody - a také jak jsem nadával, když jsem po sklizni musel nehty odstraňovat bubáka a stopky, aby babička měla méně práce, až začne vyrábět buchtu nebo kompot.

Předával jsem generační zkušenosti a celou dobu mlel pantem, aby mladé ratolesti nepostřehly, že vlastně v době osobního volna dobrovolně pracují. Nejspíš jsem sklidil úspěch, poněvadž vnučky makaly bez odmlouvání.

Jednalo se zkrátka o prosluněné sobotní dopoledne naplněné radostí ze života. Ale také problémem, co s výjimečnou úrodou budeme dělat.

Manželka dorazila na zahradu, a když spatřila to nadělení, co jsme očesali, jen se zachmuřila a zatvářila se nevyzpytatelně. Jako dlouholetému ženáčovi mi bylo jasné, co jí šrotuje v mozkových závitech. Jednoduchá otázka: "A co já s tím teď jako mám dělat?"

Vzdal jsem souboj argumentů předem a rozhodl se, že vnučky za jejich námahu odměním: "Skočím vám  pro nanuky, chcete?" 

Horlivé přikyvování mladých děvčat a podezíravý pohled ženy, která se už už nadechovala k zásadnímu prohlášení, mě donutil k rychlému úprku do místního obchodu. Za poctivou práci totiž musí následovat poctivá odměna, jinak se jedná o určitou formu otroctví, že? Takže jsem si i já za odměnu koupil dvě piva a povznesen se vrátil zpátky.

"Tak, mamuš, co s tím uděláme?" Zapálil jsem si cigaretu, bo doma ještě smím. Zatím. "Asi kompot, ne?" Navrhl jsem nejméně bolestivé řešení.

Manželka na mě kriticky pohlédla a prohlásila: "Já bych všechny ty angrešty zakázala. Každého jenom otravují."

Tak uvidíme.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...