Zaměstnal jsem i své dvě vnučky, aby se o prázdninách nenudily. Při česání jsem jim vyprávěl, jak jsem jako jinoch musel opečovávat deset keříků, na nichž se vždy v červenci s železnou pravidelností objevovaly srstnaté plody - a také jak jsem nadával, když jsem po sklizni musel nehty odstraňovat bubáka a stopky, aby babička měla méně práce, až začne vyrábět buchtu nebo kompot.
Předával jsem generační zkušenosti a celou dobu mlel pantem, aby mladé ratolesti nepostřehly, že vlastně v době osobního volna dobrovolně pracují. Nejspíš jsem sklidil úspěch, poněvadž vnučky makaly bez odmlouvání.
Jednalo se zkrátka o prosluněné sobotní dopoledne naplněné radostí ze života. Ale také problémem, co s výjimečnou úrodou budeme dělat.
Manželka dorazila na zahradu, a když spatřila to nadělení, co jsme očesali, jen se zachmuřila a zatvářila se nevyzpytatelně. Jako dlouholetému ženáčovi mi bylo jasné, co jí šrotuje v mozkových závitech. Jednoduchá otázka: "A co já s tím teď jako mám dělat?"
Vzdal jsem souboj argumentů předem a rozhodl se, že vnučky za jejich námahu odměním: "Skočím vám pro nanuky, chcete?"
Horlivé přikyvování mladých děvčat a podezíravý pohled ženy, která se už už nadechovala k zásadnímu prohlášení, mě donutil k rychlému úprku do místního obchodu. Za poctivou práci totiž musí následovat poctivá odměna, jinak se jedná o určitou formu otroctví, že? Takže jsem si i já za odměnu koupil dvě piva a povznesen se vrátil zpátky.
"Tak, mamuš, co s tím uděláme?" Zapálil jsem si cigaretu, bo doma ještě smím. Zatím. "Asi kompot, ne?" Navrhl jsem nejméně bolestivé řešení.
Manželka na mě kriticky pohlédla a prohlásila: "Já bych všechny ty angrešty zakázala. Každého jenom otravují."
Tak uvidíme.
Komentáře
Okomentovat