Přeskočit na hlavní obsah

Sklizeň

Dnes jsme ze tří keříků sklidili zhruba polovinu úrody Meruzalky srstky, což vydalo na dvě obrovské misky plné rudých plodů.

Zaměstnal jsem i své dvě vnučky, aby se o prázdninách nenudily. Při česání jsem jim vyprávěl, jak jsem jako jinoch musel opečovávat deset keříků, na nichž se vždy v červenci s železnou pravidelností objevovaly srstnaté plody - a také jak jsem nadával, když jsem po sklizni musel nehty odstraňovat bubáka a stopky, aby babička měla méně práce, až začne vyrábět buchtu nebo kompot.

Předával jsem generační zkušenosti a celou dobu mlel pantem, aby mladé ratolesti nepostřehly, že vlastně v době osobního volna dobrovolně pracují. Nejspíš jsem sklidil úspěch, poněvadž vnučky makaly bez odmlouvání.

Jednalo se zkrátka o prosluněné sobotní dopoledne naplněné radostí ze života. Ale také problémem, co s výjimečnou úrodou budeme dělat.

Manželka dorazila na zahradu, a když spatřila to nadělení, co jsme očesali, jen se zachmuřila a zatvářila se nevyzpytatelně. Jako dlouholetému ženáčovi mi bylo jasné, co jí šrotuje v mozkových závitech. Jednoduchá otázka: "A co já s tím teď jako mám dělat?"

Vzdal jsem souboj argumentů předem a rozhodl se, že vnučky za jejich námahu odměním: "Skočím vám  pro nanuky, chcete?" 

Horlivé přikyvování mladých děvčat a podezíravý pohled ženy, která se už už nadechovala k zásadnímu prohlášení, mě donutil k rychlému úprku do místního obchodu. Za poctivou práci totiž musí následovat poctivá odměna, jinak se jedná o určitou formu otroctví, že? Takže jsem si i já za odměnu koupil dvě piva a povznesen se vrátil zpátky.

"Tak, mamuš, co s tím uděláme?" Zapálil jsem si cigaretu, bo doma ještě smím. Zatím. "Asi kompot, ne?" Navrhl jsem nejméně bolestivé řešení.

Manželka na mě kriticky pohlédla a prohlásila: "Já bych všechny ty angrešty zakázala. Každého jenom otravují."

Tak uvidíme.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Střípek z historie

Jednou jsem potkal Waldemara Matušku. Stalo se to v Praze 1, kdy jsem se jako student vysoké školy musel povinně hlásit na místním oddělení vojenské správy, abych byl v evidenci a mohl se zbraní v ruce bránit svou socialistickou vlast.  Stál jsem přede dveřmi do místnosti, odkud se najednou ozval rozčilený a nezaměnitelný hlas: „Já se vám na nějaký pitomý vojenský cvičení můžu akorát zvysoka vysrat! Jděte všichni do prdele!“ Otevřely se dveře a z nich vyběhl vousáč, jehož jsem často vídával v Československé televizi. V kanceláři přítomní poručíci vypadali poněkud zaraženě.  Zbytek už je historie. Populární zpěvák opustil vzkvétající socialistickou zemi a skončil ve vyhnanství na zahnívajícím Západě, kde už si nikdy nezahrál padoucha jako ve filmu Limonádový Joe. Také jsem ho už nikdy naživo nespatřil. Ale zážitek to byl. Měl jsem tenkrát chuť udělat totéž, jenomže jsem byl jenom nedospělé ucho studující matematiku a tělocvik na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.  Dal...