Plavky

"Muži, pojď za mnou na pergolu!" 

Zavelela manželka a já samozřejmě poslechl. Odeslal jsem ještě jeden moudrý komentář v diskusním vláknu na Facebooku a vyrazil ze své pracovny zvané Orlí hnízdo.

Je-li dlouholetý ženáč takto vyrušen, pokaždé se mu vkrade na mysl myšlenka, že vznikl nějaký problém. Vídáme se totiž už třicet let každý den, takže představa, že mě žena prostě chce jenom spatřit, aby se mohla pokochat mou krásou a neodolatelností, je snem z říše fantazie. Popadl jsem zbytek piva, usadil se do křesýlka a očekával informace, co vše musím ještě udělat, aby manželka byla šťastná. O její štěstí se starám denně, ale možná to není příliš patrné.

Žena na mě pohlédla, típnula cigaretu, usrkla chladné kávy a prohlásila: "Musím zhubnout. Takhle nemůžu do Chorvatska na pláž!" Potřásla faldíky a zatvářila se smutně. "Nevejdu se ani do plavek, ani do krásných šatiček, co čekají ve skříni." Dodala a očekávala smysluplnou radu, bo na internetu jsem často za chytrého.

Na Facebooku se mi daří, poněvadž lépe píšu, než mluvím. Rétor jsem ovšem prachbídný, a tak jediné, co mě napadlo, bylo situaci zlehčit: "A neprala sis ty věci na moc vysokou teplotu? Možná se srazily, ne? Mně se to stává furt." Potřásl jsem svými tukovými záhyby.

"...!" Zvýšila nepublikovatelně hlas.

Protože právě také procházím hubnoucí fází, ubral jsem na humoru, zatvářil se vážně a zamyslel se. Už druhý měsíc jím střídmě a pokud to jde, vyrážím do práce na bicyklu. Což obnáší patnáct kilometrů dlouhou ranní svěží projížďku po Prajzské kolem šesté hodiny ranní. Někdy i delší, když zabloudím, což se mi navzdory GPS v mobilu stává podezřele často.

Cestou zpět si ještě jedu zaplavat na deset kilometrů vzdálené koupaliště. A vůbec se snažím, abych nebyl tlustoprd a nedělal své manželce ostudu, takže si občas vezmu i čisté slipy a ostříhám nehty na nohou.Nebo vytrhám chlupy z nosu a jiných míst. Otázku "Proč to děláš? Ty máš nějakou babu, že jo?" jsem vyřešil pravdivou odpovědí, že nemám jenom jednu, ale hned sedm. A že je děsná dřina všechny zvládnout.

"...!" Nato žena. A dodala: "Budu držet dietu."

"To je skvělý nápad." Pravil jsem. "Ale musíš se také hýbat. Nainstaluji ti do telefonu zdravotní aplikaci. Ta bude hlídat počet kroků, které přes den uděláš. Přibližně dvacet tisíc. Když je dáš, obdržíš zelené poděkování, budeš-li se flákat, zobrazí se ti červené varování. Protože chůze je ten nejpřirozenější lidský pohyb. Víš?" Jsem ajťák.

Následovalo hluboké ticho, jak žena zvažovala možnosti, kam všude bude muset chodit, aby denní dávku kroků zvládla. "Budu raději chodit plovat do Kravař. Je tam pěkný aquapark."

"To je skvělý nápad! Hodinové plavání také spálí hodně kalorií." Vypadlo ze mě, protože hodně čtu. A než mi došlo, že dělám chybu, dodal jsem: "No jo, ale v čem se budeš ráchat, když se do plavek nevejdeš?"

Manželka se rozzářila jako sluníčko, dorazila kafe a řekla: "Zajedeme do Polska na trh. Tam si koupím nové plavky. A když už tam budeme, tak i nové šatičky, boty a možná i kabelku nebo plážovou tašku."

"Prima," souhlasil jsem neochotně, protože znám stav našeho běžného konta. A dělám druhou chybu pátečního odpoledne: "To ale znamená, že už nemusíš držet dietu, ne?"

"...!"