Komunikace

Nejsem talent na jazyky. 

S prajzským nářečím bojuji dodnes. Řecky jsem se s obtížemi naučil jen pár k životu nezbytných slov, jako je pivo, cigarety, popelník, chleba či strouhanka. Anglicky raději jenom čtu.

Konečně mi došlo, proč jsem takové dřevo. Jsem totiž bezdětný a jako takový ochuzen o takzvanou batolecí lingvistickou fázi. Chybí mi zkrátka jednoduché základy, bez nichž se člověk polyglotem nestane, kdyby se rozkrájel. Ledaže by celý život mlčel, což je způsob komunikace, který funguje napříč všemi světovými jazyky, ale bohužel se toho moc nedozvíte.

Jednou jsem udiveně pozoroval manželku, jak s mou nevlastní pětiměsíční vnučkou naprosto plynule konverzuje. A co víc - vzájemně si rozuměly. 

Vnučka vyvalila oči, vypoulila rtíky a důrazně pronesla: "Chjúúúúmf, uéééé, uáááá, ňíííííp."
Nato žena: "Atiťá utěťála?", což je výraz v prajzsko-českém slovníku neexistující. 
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: "Blééééééf." 

Unikl vzduch a miminko se posrankalo, což okolostojící dámy z příbuzenstva kvitovaly s povděkem, některé až s nadšením. Když se totéž jednoho pošmourného rána stalo mě, netleskala ani jedna ruka. 

Jsem halt děda určený k dialogu spíše těm starším a pokročilejším. Jednoho letního podvečera jsme sklidili slámu. Jako správní Prajzáci pochopitelně z cizího pole, nikoliv z vlastního, ale to sem nepatří. Načež dorazila největší sadistka ze všech. Nehorázná žízeň.

Zbavil jsem džbánek doposud se nudící na kuchyňské lince několika vařeček, kvrdlaček a jiných obskurností, a chystal se vyrazit do blízké hospody pro čepovaného mazlíka.

Druhá nevlastní, už pětiletá vnučka, mě se zájmem pozorovala, načež se optala: "Jdeš pro pivo, dědo, že?"
Povídám rozvláčně: "Jo."
Obrátila oči v sloup: "Já padnu! V takovým parnu."
"Půjdeš se mnou?" táži se. 

Na okamžik se zadumala, usoudila, že na podobný výšlap není vhodná doba, a prohlásila: "Mně se nechce," čímž považovala dialog za ukončený.

Ale kampak na mě! Je prostě paráda, když s děckem můžete mluvit jako rovný s rovným. A tak místo právě naučeného "atiťá utěťála" jsem vyzkoušel její prajzskou náturu: "Koupím ti zmrzlinu jakou chceš!" A vrazil jí do ruky zánovní padesátikorunu.

Byla v hospodě o tři minuty dřív než já, a to jsem běžel. Jednou budu jako nevlastní děda užitečnou součástí naší rodiny.

Aťiťáte uťuťu, ňu?