Přeskočit na hlavní obsah

Komunikace

Nejsem talent na jazyky. 

S prajzským nářečím bojuji dodnes. Řecky jsem se s obtížemi naučil jen pár k životu nezbytných slov, jako je pivo, cigarety, popelník, chleba či strouhanka. Anglicky raději jenom čtu.

Konečně mi došlo, proč jsem takové dřevo. Jsem totiž bezdětný a jako takový ochuzen o takzvanou batolecí lingvistickou fázi. Chybí mi zkrátka jednoduché základy, bez nichž se člověk polyglotem nestane, kdyby se rozkrájel. Ledaže by celý život mlčel, což je způsob komunikace, který funguje napříč všemi světovými jazyky, ale bohužel se toho moc nedozvíte.

Jednou jsem udiveně pozoroval manželku, jak s mou nevlastní pětiměsíční vnučkou naprosto plynule konverzuje. A co víc - vzájemně si rozuměly. 

Vnučka vyvalila oči, vypoulila rtíky a důrazně pronesla: "Chjúúúúmf, uéééé, uáááá, ňíííííp."
Nato žena: "Atiťá utěťála?", což je výraz v prajzsko-českém slovníku neexistující. 
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: "Blééééééf." 

Unikl vzduch a miminko se posrankalo, což okolostojící dámy z příbuzenstva kvitovaly s povděkem, některé až s nadšením. Když se totéž jednoho pošmourného rána stalo mě, netleskala ani jedna ruka. 

Jsem halt děda určený k dialogu spíše těm starším a pokročilejším. Jednoho letního podvečera jsme sklidili slámu. Jako správní Prajzáci pochopitelně z cizího pole, nikoliv z vlastního, ale to sem nepatří. Načež dorazila největší sadistka ze všech. Nehorázná žízeň.

Zbavil jsem džbánek doposud se nudící na kuchyňské lince několika vařeček, kvrdlaček a jiných obskurností, a chystal se vyrazit do blízké hospody pro čepovaného mazlíka.

Druhá nevlastní, už pětiletá vnučka, mě se zájmem pozorovala, načež se optala: "Jdeš pro pivo, dědo, že?"
Povídám rozvláčně: "Jo."
Obrátila oči v sloup: "Já padnu! V takovým parnu."
"Půjdeš se mnou?"
táži se. 

Na okamžik se zadumala, usoudila, že na podobný výšlap není vhodná doba, a prohlásila: "Mně se nechce," čímž považovala dialog za ukončený.

Ale kampak na mě! Je prostě paráda, když s děckem můžete mluvit jako rovný s rovným. A tak místo právě naučeného "atiťá utěťála" jsem vyzkoušel její prajzskou náturu: "Koupím ti zmrzlinu jakou chceš!" A vrazil jí do ruky zánovní padesátikorunu.

Byla v hospodě o tři minuty dřív než já, a to jsem běžel. Jednou budu jako nevlastní děda užitečnou součástí naší rodiny.

Aťiťáte uťuťu, ňu?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...