Přeskočit na hlavní obsah

Komunikace

Nejsem talent na jazyky. 

S prajzským nářečím bojuji dodnes. Řecky jsem se s obtížemi naučil jen pár k životu nezbytných slov, jako je pivo, cigarety, popelník, chleba či strouhanka. Anglicky raději jenom čtu.

Konečně mi došlo, proč jsem takové dřevo. Jsem totiž bezdětný a jako takový ochuzen o takzvanou batolecí lingvistickou fázi. Chybí mi zkrátka jednoduché základy, bez nichž se člověk polyglotem nestane, kdyby se rozkrájel. Ledaže by celý život mlčel, což je způsob komunikace, který funguje napříč všemi světovými jazyky, ale bohužel se toho moc nedozvíte.

Jednou jsem udiveně pozoroval manželku, jak s mou nevlastní pětiměsíční vnučkou naprosto plynule konverzuje. A co víc - vzájemně si rozuměly. 

Vnučka vyvalila oči, vypoulila rtíky a důrazně pronesla: "Chjúúúúmf, uéééé, uáááá, ňíííííp."
Nato žena: "Atiťá utěťála?", což je výraz v prajzsko-českém slovníku neexistující. 
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: "Blééééééf." 

Unikl vzduch a miminko se posrankalo, což okolostojící dámy z příbuzenstva kvitovaly s povděkem, některé až s nadšením. Když se totéž jednoho pošmourného rána stalo mě, netleskala ani jedna ruka. 

Jsem halt děda určený k dialogu spíše těm starším a pokročilejším. Jednoho letního podvečera jsme sklidili slámu. Jako správní Prajzáci pochopitelně z cizího pole, nikoliv z vlastního, ale to sem nepatří. Načež dorazila největší sadistka ze všech. Nehorázná žízeň.

Zbavil jsem džbánek doposud se nudící na kuchyňské lince několika vařeček, kvrdlaček a jiných obskurností, a chystal se vyrazit do blízké hospody pro čepovaného mazlíka.

Druhá nevlastní, už pětiletá vnučka, mě se zájmem pozorovala, načež se optala: "Jdeš pro pivo, dědo, že?"
Povídám rozvláčně: "Jo."
Obrátila oči v sloup: "Já padnu! V takovým parnu."
"Půjdeš se mnou?" táži se. 

Na okamžik se zadumala, usoudila, že na podobný výšlap není vhodná doba, a prohlásila: "Mně se nechce," čímž považovala dialog za ukončený.

Ale kampak na mě! Je prostě paráda, když s děckem můžete mluvit jako rovný s rovným. A tak místo právě naučeného "atiťá utěťála" jsem vyzkoušel její prajzskou náturu: "Koupím ti zmrzlinu jakou chceš!" A vrazil jí do ruky zánovní padesátikorunu.

Byla v hospodě o tři minuty dřív než já, a to jsem běžel. Jednou budu jako nevlastní děda užitečnou součástí naší rodiny.

Aťiťáte uťuťu, ňu?

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...
Okomentovat
Přečíst celé »

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval na...
Okomentovat
Přečíst celé »

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy...
Okomentovat
Přečíst celé »