Svět se mění před očima. A čeština je jako houba, která do sebe horem dolem nasává cizokrajné termity, aby je po svém přechroustala, a poté je mírně zdeformované vyplivla ven jako autoritami uznávané spisovné výrazy.
Jazyky, které se globálnímu lingvistickému hodokvasu odmítly přizpůsobit, už existují jen v učebnicích. Jsou mrtvé. Stejně jako lidé, kteří jimi mluvili.
Přesto by si česky hovořící tvor měl dávat majzla, co vypouští z úst. Rozhodne-li se ještě nezdomácnělé, či vysloveně odborné slovo použít, měl by vždy vědět, o čem hovoří, aby nebyl za blbce. Nebo za povýšeného intelektuála. Těžko říct, co je horší.
Svého času jsem se živil jako pouliční prodejce podivuhodných květin, které k životu nepotřebují hlínu ani kořeny. Říká se jim epifyty a prakticky žijí ze vzduchu. Úžasný důsledek evoluce a boje o přežití. Výrobci automobilů by se mohli poučit.
S kolegou, který je v garáži uvazoval na roztodivně tvarované samorosty, jsme si pořídili ministáneček v druhém patře tehdejší karlovarské Gagarinovy kolonády. Výrobky šly slušně na odbyt, a protože těsně po revoluci ještě neexistovala všesvazující evropská byrokracie, hotovost se nám utěšeně množila. Registrační poklady byly sci-fi a povolení k podnikání jsme obdrželi asi za pět minut. Úžasná doba.
Jednoho dne k prodejnímu stánku dorazila mírně korpulentní dáma. No. Spíš více, než méně, ale jsem gentleman. Okouněla a se zájmem si prohlížela rostliny rozličných barev a tvarů. A měla spoustu zkoumavých a rádobyodborných otázek. Noční můra každého obchodníka. Přemoudřelý zákazník je řádově horší než DPH.
Jenže já si před prodejní premiérou pročetl útlou příručku "Prodejcem epifytů snadno a rychle", čímž jsem se přes noc stal na slovo vzatým expertem, a tudíž jsem na vše znal relevantní odpověď. Přesto mě půl hodiny trvající dialog dost psychicky vyčerpal.
Nenápadně jsem povzdychl úlevou, když dáma konečně ponořila ruku do kabelky, a světlo světa spatřila otylá peněženka ohavně fialového odstínu. Ten si pamatuji dodnes, protože podobnou barvu jsem už nikdy poté nespatřil, přestože dělám webdesign osmnáct let.
Odulými prsty se v portmonce prohrábla a povídá: "Tož já bych si tedy jeden ten epitaf koupila."
Čímž mě zmátla a já na okamžik vypadl z čistě obchodní role. Instinktivně jsem totiž začal lovit v paměti, osvěžovat si maturitní znalosti české literatury a vybavovat si slavné epitafy.
Takhle narychlo jsem si ale vzpomněl jen na jeden můj oblíbený, absolutně se nehodící k očekávané peněžní transakci. Gellnerův:
"Nezahynu od práce,
nezemru já bídou,
nezalknu se v oprátce,
zemru syfilidou".
Zvítězil byznys. Moudře jsem mlčel a podal dámě kytku, protože ženu květinou neurazíš. S nadějí, že se o svůj epitaf dobře postará, aby neuhynul.
Komentáře
Okomentovat