Přeskočit na hlavní obsah

Epitaf

Kdesi jsem se dočetl, že česká mluvnice je zpoloviny tvořena slovy přejatými z cizích jazyků. Při pročítání některých firemních webových prezentací mívám často pocit, že jde o číslo hrubě podhodnocené. Nejspíš na tom ale moc nezáleží.

Svět se mění před očima. A čeština je jako houba, která do sebe horem dolem nasává cizokrajné termity, aby je po svém přechroustala, a poté je mírně zdeformované vyplivla ven jako autoritami uznávané spisovné výrazy.

Jazyky, které se globálnímu lingvistickému hodokvasu odmítly přizpůsobit, už existují jen v učebnicích. Jsou mrtvé. Stejně jako lidé, kteří jimi mluvili.

Přesto by si česky hovořící tvor měl dávat majzla, co vypouští z úst. Rozhodne-li se ještě nezdomácnělé, či vysloveně odborné slovo použít, měl by vždy vědět, o čem hovoří, aby nebyl za blbce. Nebo za povýšeného intelektuála. Těžko říct, co je horší.

Svého času jsem se živil jako pouliční prodejce podivuhodných květin, které k životu nepotřebují hlínu ani kořeny. Říká se jim epifyty a prakticky žijí ze vzduchu. Úžasný důsledek evoluce a boje o přežití. Výrobci automobilů by se mohli poučit.

S kolegou, který je v garáži uvazoval na roztodivně tvarované samorosty, jsme si pořídili ministáneček v druhém patře tehdejší karlovarské Gagarinovy kolonády. Výrobky šly slušně na odbyt, a protože těsně po revoluci ještě neexistovala všesvazující evropská byrokracie, hotovost se nám utěšeně množila. Registrační poklady byly sci-fi a povolení k podnikání jsme obdrželi asi za pět minut. Úžasná doba.

Jednoho dne k prodejnímu stánku dorazila mírně korpulentní dáma. No. Spíš více, než méně, ale jsem gentleman. Okouněla a se zájmem si prohlížela rostliny rozličných barev a tvarů. A měla spoustu zkoumavých a rádobyodborných otázek. Noční můra každého obchodníka. Přemoudřelý zákazník je řádově horší než DPH.

Jenže já si před prodejní premiérou pročetl útlou příručku "Prodejcem epifytů snadno a rychle", čímž jsem se přes noc stal na slovo vzatým expertem, a tudíž jsem na vše znal relevantní odpověď. Přesto mě půl hodiny trvající dialog dost psychicky vyčerpal.

Nenápadně jsem povzdychl úlevou, když dáma konečně ponořila ruku do kabelky, a světlo světa spatřila otylá peněženka ohavně fialového odstínu. Ten si pamatuji dodnes, protože podobnou barvu jsem už nikdy poté nespatřil, přestože dělám webdesign osmnáct let.

Odulými prsty se v portmonce prohrábla a povídá: "Tož já bych si tedy jeden ten epitaf koupila."

Čímž mě zmátla a já na okamžik vypadl z čistě obchodní role. Instinktivně jsem totiž začal lovit v paměti, osvěžovat si maturitní znalosti české literatury a vybavovat si slavné epitafy.

Takhle narychlo jsem si ale vzpomněl jen na jeden můj oblíbený, absolutně se nehodící k očekávané peněžní transakci. Gellnerův:

"Nezahynu od práce,
nezemru já bídou,
nezalknu se v oprátce,
zemru syfilidou".

Zvítězil byznys. Moudře jsem mlčel a podal dámě kytku, protože ženu květinou neurazíš. S nadějí, že se o svůj epitaf dobře postará, aby neuhynul.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...