Přeskočit na hlavní obsah

Epitaf

Kdesi jsem se dočetl, že česká mluvnice je zpoloviny tvořena slovy přejatými z cizích jazyků. Při pročítání některých firemních webových prezentací mívám často pocit, že jde o číslo hrubě podhodnocené. Nejspíš na tom ale moc nezáleží.

Svět se mění před očima. A čeština je jako houba, která do sebe horem dolem nasává cizokrajné termity, aby je po svém přechroustala, a poté je mírně zdeformované vyplivla ven jako autoritami uznávané spisovné výrazy.

Jazyky, které se globálnímu lingvistickému hodokvasu odmítly přizpůsobit, už existují jen v učebnicích. Jsou mrtvé. Stejně jako lidé, kteří jimi mluvili.

Přesto by si česky hovořící tvor měl dávat majzla, co vypouští z úst. Rozhodne-li se ještě nezdomácnělé, či vysloveně odborné slovo použít, měl by vždy vědět, o čem hovoří, aby nebyl za blbce. Nebo za povýšeného intelektuála. Těžko říct, co je horší.

Svého času jsem se živil jako pouliční prodejce podivuhodných květin, které k životu nepotřebují hlínu ani kořeny. Říká se jim epifyty a prakticky žijí ze vzduchu. Úžasný důsledek evoluce a boje o přežití. Výrobci automobilů by se mohli poučit.

S kolegou, který je v garáži uvazoval na roztodivně tvarované samorosty, jsme si pořídili ministáneček v druhém patře tehdejší karlovarské Gagarinovy kolonády. Výrobky šly slušně na odbyt, a protože těsně po revoluci ještě neexistovala všesvazující evropská byrokracie, hotovost se nám utěšeně množila. Registrační poklady byly sci-fi a povolení k podnikání jsme obdrželi asi za pět minut. Úžasná doba.

Jednoho dne k prodejnímu stánku dorazila mírně korpulentní dáma. No. Spíš více, než méně, ale jsem gentleman. Okouněla a se zájmem si prohlížela rostliny rozličných barev a tvarů. A měla spoustu zkoumavých a rádobyodborných otázek. Noční můra každého obchodníka. Přemoudřelý zákazník je řádově horší než DPH.

Jenže já si před prodejní premiérou pročetl útlou příručku "Prodejcem epifytů snadno a rychle", čímž jsem se přes noc stal na slovo vzatým expertem, a tudíž jsem na vše znal relevantní odpověď. Přesto mě půl hodiny trvající dialog dost psychicky vyčerpal.

Nenápadně jsem povzdychl úlevou, když dáma konečně ponořila ruku do kabelky, a světlo světa spatřila otylá peněženka ohavně fialového odstínu. Ten si pamatuji dodnes, protože podobnou barvu jsem už nikdy poté nespatřil, přestože dělám webdesign osmnáct let.

Odulými prsty se v portmonce prohrábla a povídá: "Tož já bych si tedy jeden ten epitaf koupila."

Čímž mě zmátla a já na okamžik vypadl z čistě obchodní role. Instinktivně jsem totiž začal lovit v paměti, osvěžovat si maturitní znalosti české literatury a vybavovat si slavné epitafy.

Takhle narychlo jsem si ale vzpomněl jen na jeden můj oblíbený, absolutně se nehodící k očekávané peněžní transakci. Gellnerův:

"Nezahynu od práce,
nezemru já bídou,
nezalknu se v oprátce,
zemru syfilidou".

Zvítězil byznys. Moudře jsem mlčel a podal dámě kytku, protože ženu květinou neurazíš. S nadějí, že se o svůj epitaf dobře postará, aby neuhynul.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy