Přeskočit na hlavní obsah

Epitaf

Kdesi jsem se dočetl, že česká mluvnice je zpoloviny tvořena slovy přejatými z cizích jazyků. Při pročítání některých firemních webových prezentací mívám často pocit, že jde o číslo hrubě podhodnocené. Nejspíš na tom ale moc nezáleží.

Svět se mění před očima. A čeština je jako houba, která do sebe horem dolem nasává cizokrajné termity, aby je po svém přechroustala, a poté je mírně zdeformované vyplivla ven jako autoritami uznávané spisovné výrazy.

Jazyky, které se globálnímu lingvistickému hodokvasu odmítly přizpůsobit, už existují jen v učebnicích. Jsou mrtvé. Stejně jako lidé, kteří jimi mluvili.

Přesto by si česky hovořící tvor měl dávat majzla, co vypouští z úst. Rozhodne-li se ještě nezdomácnělé, či vysloveně odborné slovo použít, měl by vždy vědět, o čem hovoří, aby nebyl za blbce. Nebo za povýšeného intelektuála. Těžko říct, co je horší.

Svého času jsem se živil jako pouliční prodejce podivuhodných květin, které k životu nepotřebují hlínu ani kořeny. Říká se jim epifyty a prakticky žijí ze vzduchu. Úžasný důsledek evoluce a boje o přežití. Výrobci automobilů by se mohli poučit.

S kolegou, který je v garáži uvazoval na roztodivně tvarované samorosty, jsme si pořídili ministáneček v druhém patře tehdejší karlovarské Gagarinovy kolonády. Výrobky šly slušně na odbyt, a protože těsně po revoluci ještě neexistovala všesvazující evropská byrokracie, hotovost se nám utěšeně množila. Registrační poklady byly sci-fi a povolení k podnikání jsme obdrželi asi za pět minut. Úžasná doba.

Jednoho dne k prodejnímu stánku dorazila mírně korpulentní dáma. No. Spíš více, než méně, ale jsem gentleman. Okouněla a se zájmem si prohlížela rostliny rozličných barev a tvarů. A měla spoustu zkoumavých a rádobyodborných otázek. Noční můra každého obchodníka. Přemoudřelý zákazník je řádově horší než DPH.

Jenže já si před prodejní premiérou pročetl útlou příručku "Prodejcem epifytů snadno a rychle", čímž jsem se přes noc stal na slovo vzatým expertem, a tudíž jsem na vše znal relevantní odpověď. Přesto mě půl hodiny trvající dialog dost psychicky vyčerpal.

Nenápadně jsem povzdychl úlevou, když dáma konečně ponořila ruku do kabelky, a světlo světa spatřila otylá peněženka ohavně fialového odstínu. Ten si pamatuji dodnes, protože podobnou barvu jsem už nikdy poté nespatřil, přestože dělám webdesign osmnáct let.

Odulými prsty se v portmonce prohrábla a povídá: "Tož já bych si tedy jeden ten epitaf koupila."

Čímž mě zmátla a já na okamžik vypadl z čistě obchodní role. Instinktivně jsem totiž začal lovit v paměti, osvěžovat si maturitní znalosti české literatury a vybavovat si slavné epitafy.

Takhle narychlo jsem si ale vzpomněl jen na jeden můj oblíbený, absolutně se nehodící k očekávané peněžní transakci. Gellnerův:

"Nezahynu od práce,
nezemru já bídou,
nezalknu se v oprátce,
zemru syfilidou".

Zvítězil byznys. Moudře jsem mlčel a podal dámě kytku, protože ženu květinou neurazíš. S nadějí, že se o svůj epitaf dobře postará, aby neuhynul.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Záhada

"Muži, pomóc!" Ozvalo se z vedlejší místnosti, kterou nazýváme obývacím pokojem, protože lepší název ještě nikdo nevymyslel. Lehce znechucen jsem ve svém pokojíku pozastavil sledování dalšího dílu sci-fi seriálu a vyrazil zjistit, co zase nefunguje. Podezíral jsem dálkový ovladač televize, s nímž manželka vede dlouhodobou a  vyčerpávající válku. Prozatím prohrává na plné čáře. Také je možné, že přestal šlapat internet, neboť postarší dýchavičný router občas mívá své dny. Stejné jako my muži s Fernetem.  Ve hře ale bylo také hledání brýlí, což mě uklidnilo, poněvadž v tomhle sportu jsem naprostým přeborníkem. Prozatím jsem pokaždé našel všechny - a to i na dost nepravděpodobných místech. Mírně napnut jsem vlezl do obýváku a pokládám otázku: "Copak potřebuješ mamuš?" "Ztratil se mi rukáv!" Aha! Vždycky je něco poprvé. Rukáv byla má životní hledací premiéra. Hlavou mi probleskla hříšná myšlenka, že rukáv se snad ani nedá ztratit, aniž by si člověk nevšiml, ...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...