Přeskočit na hlavní obsah

Rituály

Víkendové ranní rituály jsou tradičním základním kamenem zdí držících pohromadě domácí pohodu. Všechny činnosti plynou v poloautomatickém režimu. Zatímco mysl ještě odpočívá, tělo vykonává navyklé úkony.

Vyčurat. Klofáky vycídit. Pozdravit cizího chlapa za zrcadlem. Přesvědčit psa, že se ještě ven nejde. Hřeben. Učísnout šedivé háro. Vysvětlit neodbytnému psisku, že doma je také fajn. Jít ven podat seno králíkům a cestou vyhodit kocoura z chodby na čerstvý vzduch. Vrátit se a znovu vyexpedovat kocoura, který se dovnitř dostal neznámo jak. Taktně opět naznačit psovi, že se doopravdy na procházku nejde. Vzít kafe a mlíko a jít si ho do pracovny zvané Orlí hnízdo uvařit. Sjet sociální sítě. Tak. Kafe se našlo. Ještě mlíko. Aha. Kde je, safra, mlíko?

Nevím, jak u vás, ale v naší nepříliš rozměrné kuchyni existují věci, které trpí chronickým teleportačním syndromem. Málokdy je najdete na místě, kam jste je původně odložili. Největším tyranem ze všech je lednička italského původu. Nenápadně si hoví ve vyhrazeném koutku, vydává uši drásající pištivé zvuky a krade nám potraviny. Dnes ráno schlamstla krabici s mlékem.

Povzdechnu a vyrazím do špajzky od tchýně, kde po chvíli úsilí nalézám modrou krabici. Vysosnu životabudič a vyrážím za manželkou, abych si postěžoval, že chybí základní domácí surovina. I ona má své rituály. Naleznu ji nad šálkem poctivého turka a sděluji zásadní informaci: "Došlo nám mléko, musel jsem si půjčit od tchýně."

Zbytek příběhu je složen z několika scén z legendárních českých filmů. 

Manželka povzdechne, otevře dvířka lednice, ukáže na horní poličku, kde hrdě trůní červená krabička s nápisem Mléko, a ptá se: "A co je tohleto? No, co je to?" Tři veteráni.

"Mléko ale je vždycky v modrém obalu," prokazuji znalost domácích zvyklostí a dochází mi, že zase budu za vola.

Ženu přepadne záchvat smíchu, což si nezasloužím, protože mám pravdu. Pak dodá: "Já se z tebe asi zblázním." Jáchyme, hoď ho stroje. 

Nasazuji sebeobranné psí oči, které jsem odkoukal od naší Daisy, a šikovně se zdržuji dalšího komentáře.

Poté se ráno vrátí do zavedených kolejí, poněvadž manželka přivře oči, zatváří se výhružně a nasadí závěrečný argumentační šrapnel, proti němuž neexistuje smysluplná obrana:

"Pivo bys našel hned, že?"

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Cesta vlakem

Od doby, kdy jsem jako vnuk zaměstnance tehdejších Československých státních drah díky režijní průkazce cestoval naprosto zdarma, uplynulo mnoho let. I dýchavičné parní mašiny jsou minulostí, stejně jako otevíratelná okénka v kupé nebo kuřáci na chodbičce vagónů. Časy se zkrátka změnily, ale jedno zůstalo. Malé dobrodružství spočívající ve faktu, že jste nikdy dopředu netušili, s kým a jak dlouho budete sdílet společný prostor. I stalo se, že jsem jednou ještě jako student seděl v kupé s několika opilými dřevorubci odněkud z východního Slovenska. Zásobu sprostých slov, která jsem tenkrát pochytil, používám dodnes a ještě jsem ji zdaleka nevyčerpal, což možná za chvíli zjistíte. Moderní doba nám dala k dispozici internet a vymakané vlakové soupravy stoprocentně klimatizované, takže okna bývají neprodyšně uzavřena. Objednat si můžete konkrétní sedadlo, výjimečně klidné kupátko a dokonce dostanete šampaňské. Obdržíte vše, kromě možnosti ovlivnit, kdo si k vám přisedne. Dobrodružství jako ...