Přeskočit na hlavní obsah

Rituály

Víkendové ranní rituály jsou tradičním základním kamenem zdí držících pohromadě domácí pohodu. Všechny činnosti plynou v poloautomatickém režimu. Zatímco mysl ještě odpočívá, tělo vykonává navyklé úkony.

Vyčurat. Klofáky vycídit. Pozdravit cizího chlapa za zrcadlem. Přesvědčit psa, že se ještě ven nejde. Hřeben. Učísnout šedivé háro. Vysvětlit neodbytnému psisku, že doma je také fajn. Jít ven podat seno králíkům a cestou vyhodit kocoura z chodby na čerstvý vzduch. Vrátit se a znovu vyexpedovat kocoura, který se dovnitř dostal neznámo jak. Taktně opět naznačit psovi, že se doopravdy na procházku nejde. Vzít kafe a mlíko a jít si ho do pracovny zvané Orlí hnízdo uvařit. Sjet sociální sítě. Tak. Kafe se našlo. Ještě mlíko. Aha. Kde je, safra, mlíko?

Nevím, jak u vás, ale v naší nepříliš rozměrné kuchyni existují věci, které trpí chronickým teleportačním syndromem. Málokdy je najdete na místě, kam jste je původně odložili. Největším tyranem ze všech je lednička italského původu. Nenápadně si hoví ve vyhrazeném koutku, vydává uši drásající pištivé zvuky a krade nám potraviny. Dnes ráno schlamstla krabici s mlékem.

Povzdechnu a vyrazím do špajzky od tchýně, kde po chvíli úsilí nalézám modrou krabici. Vysosnu životabudič a vyrážím za manželkou, abych si postěžoval, že chybí základní domácí surovina. I ona má své rituály. Naleznu ji nad šálkem poctivého turka a sděluji zásadní informaci: "Došlo nám mléko, musel jsem si půjčit od tchýně."

Zbytek příběhu je složen z několika scén z legendárních českých filmů. 

Manželka povzdechne, otevře dvířka lednice, ukáže na horní poličku, kde hrdě trůní červená krabička s nápisem Mléko, a ptá se: "A co je tohleto? No, co je to?" Tři veteráni.

"Mléko ale je vždycky v modrém obalu," prokazuji znalost domácích zvyklostí a dochází mi, že zase budu za vola.

Ženu přepadne záchvat smíchu, což si nezasloužím, protože mám pravdu. Pak dodá: "Já se z tebe asi zblázním." Jáchyme, hoď ho stroje. 

Nasazuji sebeobranné psí oči, které jsem odkoukal od naší Daisy, a šikovně se zdržuji dalšího komentáře.

Poté se ráno vrátí do zavedených kolejí, poněvadž manželka přivře oči, zatváří se výhružně a nasadí závěrečný argumentační šrapnel, proti němuž neexistuje smysluplná obrana:

"Pivo bys našel hned, že?"

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...