Přeskočit na hlavní obsah

Rituály

Víkendové ranní rituály jsou tradičním základním kamenem zdí držících pohromadě domácí pohodu. Všechny činnosti plynou v poloautomatickém režimu. Zatímco mysl ještě odpočívá, tělo vykonává navyklé úkony.

Vyčurat. Klofáky vycídit. Pozdravit cizího chlapa za zrcadlem. Přesvědčit psa, že se ještě ven nejde. Hřeben. Učísnout šedivé háro. Vysvětlit neodbytnému psisku, že doma je také fajn. Jít ven podat seno králíkům a cestou vyhodit kocoura z chodby na čerstvý vzduch. Vrátit se a znovu vyexpedovat kocoura, který se dovnitř dostal neznámo jak. Taktně opět naznačit psovi, že se doopravdy na procházku nejde. Vzít kafe a mlíko a jít si ho do pracovny zvané Orlí hnízdo uvařit. Sjet sociální sítě. Tak. Kafe se našlo. Ještě mlíko. Aha. Kde je, safra, mlíko?

Nevím, jak u vás, ale v naší nepříliš rozměrné kuchyni existují věci, které trpí chronickým teleportačním syndromem. Málokdy je najdete na místě, kam jste je původně odložili. Největším tyranem ze všech je lednička italského původu. Nenápadně si hoví ve vyhrazeném koutku, vydává uši drásající pištivé zvuky a krade nám potraviny. Dnes ráno schlamstla krabici s mlékem.

Povzdechnu a vyrazím do špajzky od tchýně, kde po chvíli úsilí nalézám modrou krabici. Vysosnu životabudič a vyrážím za manželkou, abych si postěžoval, že chybí základní domácí surovina. I ona má své rituály. Naleznu ji nad šálkem poctivého turka a sděluji zásadní informaci: "Došlo nám mléko, musel jsem si půjčit od tchýně."

Zbytek příběhu je složen z několika scén z legendárních českých filmů. 

Manželka povzdechne, otevře dvířka lednice, ukáže na horní poličku, kde hrdě trůní červená krabička s nápisem Mléko, a ptá se: "A co je tohleto? No, co je to?" Tři veteráni.

"Mléko ale je vždycky v modrém obalu," prokazuji znalost domácích zvyklostí a dochází mi, že zase budu za vola.

Ženu přepadne záchvat smíchu, což si nezasloužím, protože mám pravdu. Pak dodá: "Já se z tebe asi zblázním." Jáchyme, hoď ho stroje. 

Nasazuji sebeobranné psí oči, které jsem odkoukal od naší Daisy, a šikovně se zdržuji dalšího komentáře.

Poté se ráno vrátí do zavedených kolejí, poněvadž manželka přivře oči, zatváří se výhružně a nasadí závěrečný argumentační šrapnel, proti němuž neexistuje smysluplná obrana:

"Pivo bys našel hned, že?"

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Proč jsem antikomunista

Mládí jsem prožil v malebném lázeňském městě na soutoku řeky Ohře a říčky Teplé. Ta je opravdu teplá, jak mohou potvrdit lázeňští hosté. A hostky, abych nezapomněl na genderovou rovnoprávnost. Samotné Karlovy Vary v těch těžkých socialistických dobách byly městem hodně šedým a dost ponurým. Kromě Grandhotelu Moskva (dnes Pupp) se zářivě barevná fasáda hledala dost těžko a futuristická lešení s neuměle vyvedeným nápisem "Pozor, padá omítka" byla všudypřítomná. Ostatně - v Praze to, pokud si dobře vzpomínám na svá studentská léta, nebylo o moc lepší. Dnes se díky ekonomické přičinlivosti Kocábem dveřmi vykázaných ruských bohatýrů, kteří se o dvacet let později vrátili oknem s kufry plnými dolarů, staly Karlovy Vary prvním ruským městem v Evropské Unii a září všemi barvami duhy. Vyrůstal jsem ve čtvrti zvané Bohatice, která se vyznačovala především tím, že jsme tam byli všichni chudí. Paradox. Klidná čtvrť na karlovarské periferii byla také místem, kde jsem jako jinoch základní...