Přeskočit na hlavní obsah

Rituály

Víkendové ranní rituály jsou tradičním základním kamenem zdí držících pohromadě domácí pohodu. Všechny činnosti plynou v poloautomatickém režimu. Zatímco mysl ještě odpočívá, tělo vykonává navyklé úkony.

Vyčurat. Klofáky vycídit. Pozdravit cizího chlapa za zrcadlem. Přesvědčit psa, že se ještě ven nejde. Hřeben. Učísnout šedivé háro. Vysvětlit neodbytnému psisku, že doma je také fajn. Jít ven podat seno králíkům a cestou vyhodit kocoura z chodby na čerstvý vzduch. Vrátit se a znovu vyexpedovat kocoura, který se dovnitř dostal neznámo jak. Taktně opět naznačit psovi, že se doopravdy na procházku nejde. Vzít kafe a mlíko a jít si ho do pracovny zvané Orlí hnízdo uvařit. Sjet sociální sítě. Tak. Kafe se našlo. Ještě mlíko. Aha. Kde je, safra, mlíko?

Nevím, jak u vás, ale v naší nepříliš rozměrné kuchyni existují věci, které trpí chronickým teleportačním syndromem. Málokdy je najdete na místě, kam jste je původně odložili. Největším tyranem ze všech je lednička italského původu. Nenápadně si hoví ve vyhrazeném koutku, vydává uši drásající pištivé zvuky a krade nám potraviny. Dnes ráno schlamstla krabici s mlékem.

Povzdechnu a vyrazím do špajzky od tchýně, kde po chvíli úsilí nalézám modrou krabici. Vysosnu životabudič a vyrážím za manželkou, abych si postěžoval, že chybí základní domácí surovina. I ona má své rituály. Naleznu ji nad šálkem poctivého turka a sděluji zásadní informaci: "Došlo nám mléko, musel jsem si půjčit od tchýně."

Zbytek příběhu je složen z několika scén z legendárních českých filmů. 

Manželka povzdechne, otevře dvířka lednice, ukáže na horní poličku, kde hrdě trůní červená krabička s nápisem Mléko, a ptá se: "A co je tohleto? No, co je to?" Tři veteráni.

"Mléko ale je vždycky v modrém obalu," prokazuji znalost domácích zvyklostí a dochází mi, že zase budu za vola.

Ženu přepadne záchvat smíchu, což si nezasloužím, protože mám pravdu. Pak dodá: "Já se z tebe asi zblázním." Jáchyme, hoď ho stroje. 

Nasazuji sebeobranné psí oči, které jsem odkoukal od naší Daisy, a šikovně se zdržuji dalšího komentáře.

Poté se ráno vrátí do zavedených kolejí, poněvadž manželka přivře oči, zatváří se výhružně a nasadí závěrečný argumentační šrapnel, proti němuž neexistuje smysluplná obrana:

"Pivo bys našel hned, že?"

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Cizí řeč

Cestování po světě je adrenalinový sport. Především pro člověka neobdařeného jazykovým nadáním. Horko těžko lámu angličtinu odposlouchanou při sledování hollywoodských trháků s českými titulky. Zvládnul jsem hlavně frázi fuck you , ale s ní v cizině moc daleko nedojdete. Naší nejoblíbenější destinací jsou řecké ostrovy. Kouzelné pláže, úchvatná a místy kýčovitá architektura, dechberoucí historie hrdého národa a pohostinní domorodci jsou jednoznačným plusem. Mínusem je pouze jejich květnatá hrdelní řeč, která neznalému nápadně připomíná chronickou krční chorobu. Boj se samotnou řečtinou jsem vzdal kontumačně poté, co jsem se nadrtil pro přežití nejdůležitější fráze: "Mia bira" a "Óchi" . Druhá jmenovaná výrazně šetří turistovu peněženku, protože prosté české "Ne" v Řecku znamená "Ano" . Na Santorini naopak zaperlila má žena, když se ukázalo, že díky globalizaci je možné domluvit se azbukou. Roztomile pošvitořila s ruskou prodavačkou textilního z