Zátka

Konec dnešního příběhu pro ty, co neradi čtou:

Zátka udělala plup, mladé černovlasé slečně v miniaturních šatičkách se rozšířily oči a vděčně pronesla vďaka. Cítil jsem se jako pravý muž, který má u sebe nůž, i když ho jsem neměl.

Prostředek dnešního statusu pro trpělivější:

Přešlapuji na Olomoucké ulici v Opavě u vchodu do budovy, kde jsem několik let pracoval jako ředitel správy nemovitostí. Z baru naproti, kam jsme si občas odskočili na pivo, je dnes kavárna a cukrárna. Kancelář, v níž jsem vlastnoručně natíral pult a kde jsme se dohadovali s nájemci obecních nemovitostí, že ten jejich hajzlík ještě fakt pár roků musí vydržet, protože nejsou peníze, dnes funguje jako sexuologická ambulance. To hodně vysvětluje. Výlet do minulosti dokáže nastartovat nostalgické přesvědčení, že tenkrát bylo líp, což není pravda, ale mohla by být.

Začátek příběhu pro vášnivé čtenáře:

Svěřil jsem manželku do péče vyhlášené lékařky, kterou mi doporučil kolega zachraňující životy prostřednictvím žlutých vozů záchranné služby. Stepoval jsem venku téměř hodinu a poměrně rychle se začal nudit, protože na Facebooku bylo mrtvo a Twitter nabízel jenom samé smutné události.

I pozoroval jsem cvrkot na velmi rušné křižovatce. Začátečník ve voze opavské autoškoly zřejmě dostal od instruktora pokyn, aby doleva odbočil, až před sebou neuvidí žádné auto. Tím způsobil asi deset minut trvající zácpu, poněvadž byl nejspíš dalekozraký a bál se zahnout, i když protijedoucí vůz byl ještě dva kilometry daleko.

O chvíli později kolem mě proběhla skupinka turistů, z nichž první třímal v ruce mobil značky Chujomi (ostravský výraz pro značku Xiaomi) zvící velikosti pádla a zíral do navigace, aby nezabloudil. Skvadra asi dvaceti bytostí kolem mě proběhla, aby se o padesát metrů dál zmateně zastavila. Vedoucí muž zvednul ruku, otočil mobilní telefon vzhůru nohama a prohlásil: "Změna! Breda je tímhle směrem."

Myslím, že něco zvoral, poněvadž celá tlupa vyrazila sprintem k nemocnici, což je na opačnou stranu. Mlčel jsem, protože opavská nemocnice je vcelku hezké místo a je tam i psychiatrická léčebna. A kdo jsem já, abych zpochybňoval věhlasnou značku Chujomi, že?

Odhodil jsem vajgla do kanálu a spatřil mladou dívenku, jak bezmocně chodí sem a tam s lahví nějaké minerálky v ruce. Na hrdle flašky nebyla obyčejná plastová zátka, nýbrž poctivá kovová korunka. Dívka nejdřív zkusila zuby. Poté klíčenku. Načež se zastavila dva metry ode mě a pokoušela se do láhve dostat násilím pomocí betonové podezdívky domu, u něhož jsem čekal na manželku.

Teď už jsem nemlčel, uhrábl si elegantním pohybem šedivé vlasy a s milým úsměvem ji požádal: "Dejte to sem."

Poslechla.

Vytáhl jsem zapalovač... No, a zbytek už znáte.