Přeskočit na hlavní obsah

Štamgast

Vzápětí poté, co jsem podruhé v životě vstoupil v Hlučíně do zastrčené prodejny krmiv pro všelijakou domácí havěť, nasadila postarší dáma za pultem široký úsměv a přivítala mě jako starého známého: "Ááááá, náš pan horolezec. Tak co to bude tentokrát? Jako obvykle?" Přikývl jsem a o pár minut později potěšen, že už jsem štamgastem, odjížděl i s požadovaným zbožím. Nejsem horolezec, nýbrž ajťák.

Náš přátelský obchodní vztah vznikl asi před čtvrt rokem kombinací dvou na první pohled nezávislých faktorů. 

Prvním z nich byla nadměrná sexuální čipernost sousedovic králičího samce, který obskočil všechno, co v našem útulku pro ušaté hlodavce našel, včetně tří homosexuálních jedinců. S tím související populační exploze zapříčinila nedostatek žrádla, a bylo tudíž nutné doplnit zásoby.

Druhým faktorem se stala skutečnost, že s postupujícím věkem začínám být, jak občas bez postranních úmyslů podotýká má žena, starý sklerotický chuj. Za což nemohu já, nýbrž biologické zákonitosti ovlivňující fungování téměř šedesát let starého mozku, který mívá tendence nepodstatné myšlenky uchovávat, a ty důležité bez rozpaků zahazovat. Jako se stalo právě tehdy, když mě manželka vyslala poprvé zakoupit králičí mňamku, aby čerstvě narozená drobotina neskučela hlady.

Jako zásobovací panic jsem hanebně selhal, protože z celého precizně formulovaného požadavku na množství a typ krmiva jsem si zapamatoval jediné dvě věci: že jde o stravu granulovité formy určenou hlodavcům, a že se jmenuje jako nějaká prokletá hora, jejíž název jsem zapomněl v okamžiku odchodu z bytu. Papírek s písemnými pokyny zůstal ležet na botníku a poznámku do mobilu jsem si zapomněl učinit.

Cestou z práce jsem vyrazil do obchůdku a převracel v hlavě možné způsoby, jak z celé záležitosti elegantně vybruslit, abych nemusel zvednout telefon a potvrdit tak manželčinu teorii o zapomnětlivém chujovi. Stejně by to nešlo, protože mobilní zázrak tiše odpočíval na pracovním stole, kde jsem ho zapomněl. Asi nezbývá nic jiného, než udělat ze sebe blbce.

A tak jsem vlezl před pult, zatvářil se zkroušeně a rozhodl se povědět čistou pravdu: "Poklona uctivá. Víte, měl jsem dneska těžký den a navíc jsem ajťák. Žena mě poslala koupit granule pro králíky, ale jediné, co si pamatuju, je fakt, že produkt se jmenuje jako nějaká zlá hora, na které prý zahynula spousta horolezců. Ale Everest to asi nebude, že?" Dodávám s nadějí, krčím rameny a očekávám nejhorší.

Paní prodavačka se na chvilku zachmuřila, poněvadž podobného exota asi spatřila poprvé v životě, poté rozjasnila líc a vykřikla radostně: "Aha! Já už vím!" Otočila se ke kolegyni, která byla zodpovědná za expedici, a dokončila objednávku za mě:

"Maruš, vezmi rudl a dovez tady pánovi pětadvacet kilo Ká Dvojky."

Od té doby jsem horolezec.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...