Přeskočit na hlavní obsah

Štamgast

Vzápětí poté, co jsem podruhé v životě vstoupil v Hlučíně do zastrčené prodejny krmiv pro všelijakou domácí havěť, nasadila postarší dáma za pultem široký úsměv a přivítala mě jako starého známého: "Ááááá, náš pan horolezec. Tak co to bude tentokrát? Jako obvykle?" Přikývl jsem a o pár minut později potěšen, že už jsem štamgastem, odjížděl i s požadovaným zbožím. Nejsem horolezec, nýbrž ajťák.

Náš přátelský obchodní vztah vznikl asi před čtvrt rokem kombinací dvou na první pohled nezávislých faktorů. 

Prvním z nich byla nadměrná sexuální čipernost sousedovic králičího samce, který obskočil všechno, co v našem útulku pro ušaté hlodavce našel, včetně tří homosexuálních jedinců. S tím související populační exploze zapříčinila nedostatek žrádla, a bylo tudíž nutné doplnit zásoby.

Druhým faktorem se stala skutečnost, že s postupujícím věkem začínám být, jak občas bez postranních úmyslů podotýká má žena, starý sklerotický chuj. Za což nemohu já, nýbrž biologické zákonitosti ovlivňující fungování téměř šedesát let starého mozku, který mívá tendence nepodstatné myšlenky uchovávat, a ty důležité bez rozpaků zahazovat. Jako se stalo právě tehdy, když mě manželka vyslala poprvé zakoupit králičí mňamku, aby čerstvě narozená drobotina neskučela hlady.

Jako zásobovací panic jsem hanebně selhal, protože z celého precizně formulovaného požadavku na množství a typ krmiva jsem si zapamatoval jediné dvě věci: že jde o stravu granulovité formy určenou hlodavcům, a že se jmenuje jako nějaká prokletá hora, jejíž název jsem zapomněl v okamžiku odchodu z bytu. Papírek s písemnými pokyny zůstal ležet na botníku a poznámku do mobilu jsem si zapomněl učinit.

Cestou z práce jsem vyrazil do obchůdku a převracel v hlavě možné způsoby, jak z celé záležitosti elegantně vybruslit, abych nemusel zvednout telefon a potvrdit tak manželčinu teorii o zapomnětlivém chujovi. Stejně by to nešlo, protože mobilní zázrak tiše odpočíval na pracovním stole, kde jsem ho zapomněl. Asi nezbývá nic jiného, než udělat ze sebe blbce.

A tak jsem vlezl před pult, zatvářil se zkroušeně a rozhodl se povědět čistou pravdu: "Poklona uctivá. Víte, měl jsem dneska těžký den a navíc jsem ajťák. Žena mě poslala koupit granule pro králíky, ale jediné, co si pamatuju, je fakt, že produkt se jmenuje jako nějaká zlá hora, na které prý zahynula spousta horolezců. Ale Everest to asi nebude, že?" Dodávám s nadějí, krčím rameny a očekávám nejhorší.

Paní prodavačka se na chvilku zachmuřila, poněvadž podobného exota asi spatřila poprvé v životě, poté rozjasnila líc a vykřikla radostně: "Aha! Já už vím!" Otočila se ke kolegyni, která byla zodpovědná za expedici, a dokončila objednávku za mě:

"Maruš, vezmi rudl a dovez tady pánovi pětadvacet kilo Ká Dvojky."

Od té doby jsem horolezec.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Střípek z historie

Jednou jsem potkal Waldemara Matušku. Stalo se to v Praze 1, kdy jsem se jako student vysoké školy musel povinně hlásit na místním oddělení vojenské správy, abych byl v evidenci a mohl se zbraní v ruce bránit svou socialistickou vlast.  Stál jsem přede dveřmi do místnosti, odkud se najednou ozval rozčilený a nezaměnitelný hlas: „Já se vám na nějaký pitomý vojenský cvičení můžu akorát zvysoka vysrat! Jděte všichni do prdele!“ Otevřely se dveře a z nich vyběhl vousáč, jehož jsem často vídával v Československé televizi. V kanceláři přítomní poručíci vypadali poněkud zaraženě.  Zbytek už je historie. Populární zpěvák opustil vzkvétající socialistickou zemi a skončil ve vyhnanství na zahnívajícím Západě, kde už si nikdy nezahrál padoucha jako ve filmu Limonádový Joe. Také jsem ho už nikdy naživo nespatřil. Ale zážitek to byl. Měl jsem tenkrát chuť udělat totéž, jenomže jsem byl jenom nedospělé ucho studující matematiku a tělocvik na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.  Dal...