Přeskočit na hlavní obsah

Vnučky

Prázdniny jsou doba, kdy se na zahradě a v okolí domu kumulují vnučky.

Mám jenom tři, ale dnes po návratu domů jsem jich objevil sedm porůznu poletujících. Nebo třicet. Těžko říct. Tak rychlý počtář jako ony běžkyně nejsem.

O chvíli později jsem identifikoval tu největší a zjistil, že se jedná o mou ženu.

Zahlásil jsem příchod a zeptal se, jak dlouho ještě budou předškolní a školní instituce mimo provoz - a proč tu máme nadbytek dětí. Manželka jen povzdychla: "Od sousedů." A vrhla se do zavařování fazolek, které jsem včera ze zahrádky očesal. Pochopil jsem napoprvé. Ještě dlouho.

Včera jsem měl dovolenou, protože se ohlásil řemeslník, co si troufl vyměnit nám plynový kotel. Jako bonus jsem obdržel na hlídání hlučínskou vnučku, poněvadž manželka musela k zubaři a vychovatelky z mateřské školky mají dovolenou. Dostal jsem i podrobný návod k použití, jenže ten moc nefungoval.

"Dědo, obleč mi kalhotky!" Odhodila tablet a vstala z gauče. Zkusil jsem to, ale trefil se až napodruhé. Logicky. Zapátral jsem v paměti a zjistil, že dámské kalhotky jsem oblékal zásadně vždy opačným směrem.

"Bundičku nechci, dědo!" Odmítla připravenou součást oblečení, přestože venku fučel téměř severák.

"Bude ti zima," pravím.
"Nebude!"
"Bude, je zima jak v psírně." Nasazuji těžký kalibr.

Rozhostilo se delší ticho. "Nechci bundičku," prohlásila nakonec vnučka statečně. A po další chvilce: "Dědo, co je to psírna?"

Hbitě jsem vyrazil do protiútoku: "To je takové ošklivé místo, kde se zavírají děti, co neposlouchají své dědečky. Je fakticky šíleně studené a je tam děsná zima." Zimomřivě jsem se zachvěl.

"Brrrrr..." otřásla se.

"A taky tam sněží! I za krk. A rampouchy jsou větší než já!" Nebral jsem si servítky. "A vnučky jsou tam přivázané na vodítku a nesmí vůbec nikam jít!" To už jsem lhal, jenže zdraví mladého organismu je mi nadevše.

Vnučka začala natahovat moldánky, ale bundičku s kapucí nakonec akceptovala. Vyrazila ze dveří vstříc novým zážitkům, a  v tom jí padl do oka náš pejsek, bezstarostně se procházející po zahradě.

Přistoupila k němu, pohladila ho po hlavě a s vrozenou ženskou starostlivostí ho uklidnila: "Neboj Daisy, děda ti taky dá obleček, aby jsi nebyla v psírně." Načež odkvačila na trampolínu.

V pondělí už otvírají školku.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Záhada

"Muži, pomóc!" Ozvalo se z vedlejší místnosti, kterou nazýváme obývacím pokojem, protože lepší název ještě nikdo nevymyslel. Lehce znechucen jsem ve svém pokojíku pozastavil sledování dalšího dílu sci-fi seriálu a vyrazil zjistit, co zase nefunguje. Podezíral jsem dálkový ovladač televize, s nímž manželka vede dlouhodobou a  vyčerpávající válku. Prozatím prohrává na plné čáře. Také je možné, že přestal šlapat internet, neboť postarší dýchavičný router občas mívá své dny. Stejné jako my muži s Fernetem.  Ve hře ale bylo také hledání brýlí, což mě uklidnilo, poněvadž v tomhle sportu jsem naprostým přeborníkem. Prozatím jsem pokaždé našel všechny - a to i na dost nepravděpodobných místech. Mírně napnut jsem vlezl do obýváku a pokládám otázku: "Copak potřebuješ mamuš?" "Ztratil se mi rukáv!" Aha! Vždycky je něco poprvé. Rukáv byla má životní hledací premiéra. Hlavou mi probleskla hříšná myšlenka, že rukáv se snad ani nedá ztratit, aniž by si člověk nevšiml, ...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...