Přeskočit na hlavní obsah

Vnučky

Prázdniny jsou doba, kdy se na zahradě a v okolí domu kumulují vnučky.

Mám jenom tři, ale dnes po návratu domů jsem jich objevil sedm porůznu poletujících. Nebo třicet. Těžko říct. Tak rychlý počtář jako ony běžkyně nejsem.

O chvíli později jsem identifikoval tu největší a zjistil, že se jedná o mou ženu.

Zahlásil jsem příchod a zeptal se, jak dlouho ještě budou předškolní a školní instituce mimo provoz - a proč tu máme nadbytek dětí. Manželka jen povzdychla: "Od sousedů." A vrhla se do zavařování fazolek, které jsem včera ze zahrádky očesal. Pochopil jsem napoprvé. Ještě dlouho.

Včera jsem měl dovolenou, protože se ohlásil řemeslník, co si troufl vyměnit nám plynový kotel. Jako bonus jsem obdržel na hlídání hlučínskou vnučku, poněvadž manželka musela k zubaři a vychovatelky z mateřské školky mají dovolenou. Dostal jsem i podrobný návod k použití, jenže ten moc nefungoval.

"Dědo, obleč mi kalhotky!" Odhodila tablet a vstala z gauče. Zkusil jsem to, ale trefil se až napodruhé. Logicky. Zapátral jsem v paměti a zjistil, že dámské kalhotky jsem oblékal zásadně vždy opačným směrem.

"Bundičku nechci, dědo!" Odmítla připravenou součást oblečení, přestože venku fučel téměř severák.

"Bude ti zima," pravím.
"Nebude!"
"Bude, je zima jak v psírně." Nasazuji těžký kalibr.

Rozhostilo se delší ticho. "Nechci bundičku," prohlásila nakonec vnučka statečně. A po další chvilce: "Dědo, co je to psírna?"

Hbitě jsem vyrazil do protiútoku: "To je takové ošklivé místo, kde se zavírají děti, co neposlouchají své dědečky. Je fakticky šíleně studené a je tam děsná zima." Zimomřivě jsem se zachvěl.

"Brrrrr..." otřásla se.

"A taky tam sněží! I za krk. A rampouchy jsou větší než já!" Nebral jsem si servítky. "A vnučky jsou tam přivázané na vodítku a nesmí vůbec nikam jít!" To už jsem lhal, jenže zdraví mladého organismu je mi nadevše.

Vnučka začala natahovat moldánky, ale bundičku s kapucí nakonec akceptovala. Vyrazila ze dveří vstříc novým zážitkům, a  v tom jí padl do oka náš pejsek, bezstarostně se procházející po zahradě.

Přistoupila k němu, pohladila ho po hlavě a s vrozenou ženskou starostlivostí ho uklidnila: "Neboj Daisy, děda ti taky dá obleček, aby jsi nebyla v psírně." Načež odkvačila na trampolínu.

V pondělí už otvírají školku.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Cizí řeč

Cestování po světě je adrenalinový sport. Především pro člověka neobdařeného jazykovým nadáním. Horko těžko lámu angličtinu odposlouchanou při sledování hollywoodských trháků s českými titulky. Zvládnul jsem hlavně frázi fuck you , ale s ní v cizině moc daleko nedojdete. Naší nejoblíbenější destinací jsou řecké ostrovy. Kouzelné pláže, úchvatná a místy kýčovitá architektura, dechberoucí historie hrdého národa a pohostinní domorodci jsou jednoznačným plusem. Mínusem je pouze jejich květnatá hrdelní řeč, která neznalému nápadně připomíná chronickou krční chorobu. Boj se samotnou řečtinou jsem vzdal kontumačně poté, co jsem se nadrtil pro přežití nejdůležitější fráze: "Mia bira" a "Óchi" . Druhá jmenovaná výrazně šetří turistovu peněženku, protože prosté české "Ne" v Řecku znamená "Ano" . Na Santorini naopak zaperlila má žena, když se ukázalo, že díky globalizaci je možné domluvit se azbukou. Roztomile pošvitořila s ruskou prodavačkou textilního z