Přeskočit na hlavní obsah

Vnučky

Prázdniny jsou doba, kdy se na zahradě a v okolí domu kumulují vnučky.

Mám jenom tři, ale dnes po návratu domů jsem jich objevil sedm porůznu poletujících. Nebo třicet. Těžko říct. Tak rychlý počtář jako ony běžkyně nejsem.

O chvíli později jsem identifikoval tu největší a zjistil, že se jedná o mou ženu.

Zahlásil jsem příchod a zeptal se, jak dlouho ještě budou předškolní a školní instituce mimo provoz - a proč tu máme nadbytek dětí. Manželka jen povzdychla: "Od sousedů." A vrhla se do zavařování fazolek, které jsem včera ze zahrádky očesal. Pochopil jsem napoprvé. Ještě dlouho.

Včera jsem měl dovolenou, protože se ohlásil řemeslník, co si troufl vyměnit nám plynový kotel. Jako bonus jsem obdržel na hlídání hlučínskou vnučku, poněvadž manželka musela k zubaři a vychovatelky z mateřské školky mají dovolenou. Dostal jsem i podrobný návod k použití, jenže ten moc nefungoval.

"Dědo, obleč mi kalhotky!" Odhodila tablet a vstala z gauče. Zkusil jsem to, ale trefil se až napodruhé. Logicky. Zapátral jsem v paměti a zjistil, že dámské kalhotky jsem oblékal zásadně vždy opačným směrem.

"Bundičku nechci, dědo!" Odmítla připravenou součást oblečení, přestože venku fučel téměř severák.

"Bude ti zima," pravím.
"Nebude!"
"Bude, je zima jak v psírně." Nasazuji těžký kalibr.

Rozhostilo se delší ticho. "Nechci bundičku," prohlásila nakonec vnučka statečně. A po další chvilce: "Dědo, co je to psírna?"

Hbitě jsem vyrazil do protiútoku: "To je takové ošklivé místo, kde se zavírají děti, co neposlouchají své dědečky. Je fakticky šíleně studené a je tam děsná zima." Zimomřivě jsem se zachvěl.

"Brrrrr..." otřásla se.

"A taky tam sněží! I za krk. A rampouchy jsou větší než já!" Nebral jsem si servítky. "A vnučky jsou tam přivázané na vodítku a nesmí vůbec nikam jít!" To už jsem lhal, jenže zdraví mladého organismu je mi nadevše.

Vnučka začala natahovat moldánky, ale bundičku s kapucí nakonec akceptovala. Vyrazila ze dveří vstříc novým zážitkům, a  v tom jí padl do oka náš pejsek, bezstarostně se procházející po zahradě.

Přistoupila k němu, pohladila ho po hlavě a s vrozenou ženskou starostlivostí ho uklidnila: "Neboj Daisy, děda ti taky dá obleček, aby jsi nebyla v psírně." Načež odkvačila na trampolínu.

V pondělí už otvírají školku.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...