Přeskočit na hlavní obsah

Králíci

Zachmuřené a deštivé sobotní ráno připomnělo veškerému člověčenstvu, že podzim je za dveřmi.

Ze sousedovic vzrostlého stromu opadávají ořechy, a kdyby dokázaly myslet, proklely by Newtona a jeho gravitační zákon do sedmého kolena. Z mého pohledu je gravitace prima pomocnice, poněvadž vše, co spadne na náš pozemek, mohu sebrat a zpracovat, i když mi to tak úplně nepatří. Ale sousedka je v pohodě a nic nehrotí. Kromě toho jsem si před měsícem ořechovou službu předplatil tím, že jsem jí zcela zdarma dodal skvělé švestky, které už stejně nikdo nechtěl. Služba na oplátku se tomu říká.

A tak se toulám po zahradě, sbírám červavá jablka, pozoruji, jak se těžké mraky pod svým náporem pomalu hroutí a sluneční paprsky se nesměle hlásí o slovo. Cítím se dobře a spokojen s dopoledním programem. Na rozdíl od televize ho sice nemohu vypnout, když se mi nelíbí, ale aspoň mě příroda neoblažuje stupidními reklamami.

"Sviňo jedna!" Ozve se náhle vzteklý hlas, který poznávám.

Utíkám na místo činu a optám se manželky čistě řečnicky: "Zas tě hryzla, mamuš, že jo?"

Držet pysk na uzdě byl lepší nápad, poněvadž pohled, kterým jsem byl ze strany mé ženy obdařen, vypadal vražedně. Jenže jak jsem se cítil v cajku, neprozřetelně jsem učinil zásadní komunikační chybu a dodal: "To je zajímavé, že Drobečka mě nikdy nekousne. Ráda mě vidí a nechá se i za ušima podrbat."

"!!!" Řekla manželka důrazně a tím skončila standardní ranní konverzační rutina.

Dávat králíkům jména byl nápad naší nejstarší vnučky. Zkoušel jsem protestovat, že se nejedná o tu nejlepší ideu, poněvadž je morálně jednodušší mít k obědu "králíka na smetaně", než "Drobečku s Leontýnkou". Nebo "Ouško". Ve výběru jmen je vnučka velmi vynalézavá. Z kulinářského zážitku se tak často stane dost osobní záležitost, jež vám může vzít chuť k jídlu.

Můj první králík, když jsem byl mladé ucho, se jmenoval "Pepa" - a snědl jsem ho jenom s velkým sebezapřením, takže vím, o čem mluvím.

Jedna věc mi ale není jasná. Zatímco mě "Drobečka" vítá vždy radostným zavrtěním oušek a nechá se podrbat pod čumákem, mou ženu pokaždé rafne jako šílený pitbull na pervitinu. Takovou péči jako zmíněná "Drobečka" totiž často nemívám ani já. "Něco si ohřej v mikrovlnce," řekne manželka a kličká si své krásné háčkované hračky od Marušky.

"Drobečka" ovšem dostane pochutiny až pod nos a ještě si toho neváží!

Králíci nemají lidský mozek, ale já po zvážení všech dostupných faktů usoudil, že tahle šedá chlupatá fešanda je výjimečně chytrá. Přesně identifikovala vládce kuchyně a zcela demokraticky se rozhodla postavit se na odpor proti přítomnosti v rozpálené troubě. Chápu ji.

Žena si ovázala poraněnou ruku a k obědu bude hrachová polévka. Ani jedna z kuliček hrachu nemá jméno. A nekouše.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...