Přeskočit na hlavní obsah

Králíci

Zachmuřené a deštivé sobotní ráno připomnělo veškerému člověčenstvu, že podzim je za dveřmi.

Ze sousedovic vzrostlého stromu opadávají ořechy, a kdyby dokázaly myslet, proklely by Newtona a jeho gravitační zákon do sedmého kolena. Z mého pohledu je gravitace prima pomocnice, poněvadž vše, co spadne na náš pozemek, mohu sebrat a zpracovat, i když mi to tak úplně nepatří. Ale sousedka je v pohodě a nic nehrotí. Kromě toho jsem si před měsícem ořechovou službu předplatil tím, že jsem jí zcela zdarma dodal skvělé švestky, které už stejně nikdo nechtěl. Služba na oplátku se tomu říká.

A tak se toulám po zahradě, sbírám červavá jablka, pozoruji, jak se těžké mraky pod svým náporem pomalu hroutí a sluneční paprsky se nesměle hlásí o slovo. Cítím se dobře a spokojen s dopoledním programem. Na rozdíl od televize ho sice nemohu vypnout, když se mi nelíbí, ale aspoň mě příroda neoblažuje stupidními reklamami.

"Sviňo jedna!" Ozve se náhle vzteklý hlas, který poznávám.

Utíkám na místo činu a optám se manželky čistě řečnicky: "Zas tě hryzla, mamuš, že jo?"

Držet pysk na uzdě byl lepší nápad, poněvadž pohled, kterým jsem byl ze strany mé ženy obdařen, vypadal vražedně. Jenže jak jsem se cítil v cajku, neprozřetelně jsem učinil zásadní komunikační chybu a dodal: "To je zajímavé, že Drobečka mě nikdy nekousne. Ráda mě vidí a nechá se i za ušima podrbat."

"!!!" Řekla manželka důrazně a tím skončila standardní ranní konverzační rutina.

Dávat králíkům jména byl nápad naší nejstarší vnučky. Zkoušel jsem protestovat, že se nejedná o tu nejlepší ideu, poněvadž je morálně jednodušší mít k obědu "králíka na smetaně", než "Drobečku s Leontýnkou". Nebo "Ouško". Ve výběru jmen je vnučka velmi vynalézavá. Z kulinářského zážitku se tak často stane dost osobní záležitost, jež vám může vzít chuť k jídlu.

Můj první králík, když jsem byl mladé ucho, se jmenoval "Pepa" - a snědl jsem ho jenom s velkým sebezapřením, takže vím, o čem mluvím.

Jedna věc mi ale není jasná. Zatímco mě "Drobečka" vítá vždy radostným zavrtěním oušek a nechá se podrbat pod čumákem, mou ženu pokaždé rafne jako šílený pitbull na pervitinu. Takovou péči jako zmíněná "Drobečka" totiž často nemívám ani já. "Něco si ohřej v mikrovlnce," řekne manželka a kličká si své krásné háčkované hračky od Marušky.

"Drobečka" ovšem dostane pochutiny až pod nos a ještě si toho neváží!

Králíci nemají lidský mozek, ale já po zvážení všech dostupných faktů usoudil, že tahle šedá chlupatá fešanda je výjimečně chytrá. Přesně identifikovala vládce kuchyně a zcela demokraticky se rozhodla postavit se na odpor proti přítomnosti v rozpálené troubě. Chápu ji.

Žena si ovázala poraněnou ruku a k obědu bude hrachová polévka. Ani jedna z kuliček hrachu nemá jméno. A nekouše.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...