Přeskočit na hlavní obsah

Králíci

Zachmuřené a deštivé sobotní ráno připomnělo veškerému člověčenstvu, že podzim je za dveřmi.

Ze sousedovic vzrostlého stromu opadávají ořechy, a kdyby dokázaly myslet, proklely by Newtona a jeho gravitační zákon do sedmého kolena. Z mého pohledu je gravitace prima pomocnice, poněvadž vše, co spadne na náš pozemek, mohu sebrat a zpracovat, i když mi to tak úplně nepatří. Ale sousedka je v pohodě a nic nehrotí. Kromě toho jsem si před měsícem ořechovou službu předplatil tím, že jsem jí zcela zdarma dodal skvělé švestky, které už stejně nikdo nechtěl. Služba na oplátku se tomu říká.

A tak se toulám po zahradě, sbírám červavá jablka, pozoruji, jak se těžké mraky pod svým náporem pomalu hroutí a sluneční paprsky se nesměle hlásí o slovo. Cítím se dobře a spokojen s dopoledním programem. Na rozdíl od televize ho sice nemohu vypnout, když se mi nelíbí, ale aspoň mě příroda neoblažuje stupidními reklamami.

"Sviňo jedna!" Ozve se náhle vzteklý hlas, který poznávám.

Utíkám na místo činu a optám se manželky čistě řečnicky: "Zas tě hryzla, mamuš, že jo?"

Držet pysk na uzdě byl lepší nápad, poněvadž pohled, kterým jsem byl ze strany mé ženy obdařen, vypadal vražedně. Jenže jak jsem se cítil v cajku, neprozřetelně jsem učinil zásadní komunikační chybu a dodal: "To je zajímavé, že Drobečka mě nikdy nekousne. Ráda mě vidí a nechá se i za ušima podrbat."

"!!!" Řekla manželka důrazně a tím skončila standardní ranní konverzační rutina.

Dávat králíkům jména byl nápad naší nejstarší vnučky. Zkoušel jsem protestovat, že se nejedná o tu nejlepší ideu, poněvadž je morálně jednodušší mít k obědu "králíka na smetaně", než "Drobečku s Leontýnkou". Nebo "Ouško". Ve výběru jmen je vnučka velmi vynalézavá. Z kulinářského zážitku se tak často stane dost osobní záležitost, jež vám může vzít chuť k jídlu.

Můj první králík, když jsem byl mladé ucho, se jmenoval "Pepa" - a snědl jsem ho jenom s velkým sebezapřením, takže vím, o čem mluvím.

Jedna věc mi ale není jasná. Zatímco mě "Drobečka" vítá vždy radostným zavrtěním oušek a nechá se podrbat pod čumákem, mou ženu pokaždé rafne jako šílený pitbull na pervitinu. Takovou péči jako zmíněná "Drobečka" totiž často nemívám ani já. "Něco si ohřej v mikrovlnce," řekne manželka a kličká si své krásné háčkované hračky od Marušky.

"Drobečka" ovšem dostane pochutiny až pod nos a ještě si toho neváží!

Králíci nemají lidský mozek, ale já po zvážení všech dostupných faktů usoudil, že tahle šedá chlupatá fešanda je výjimečně chytrá. Přesně identifikovala vládce kuchyně a zcela demokraticky se rozhodla postavit se na odpor proti přítomnosti v rozpálené troubě. Chápu ji.

Žena si ovázala poraněnou ruku a k obědu bude hrachová polévka. Ani jedna z kuliček hrachu nemá jméno. A nekouše.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...