Přeskočit na hlavní obsah

Sporák

Způsob, jak přesvědčit šetřivého Prajzáka, aby dobrovolně a rád připustil rekonstrukci kuchyňského koutu, pojala manželka po svém. Záludně psychologicky. Na přímo by přesvědčování měla hodně těžké, protože nová ložnice dost pošramotila aktiva na běžném účtu, a to ještě není ani vyrobená.

Zmíněná metoda spočívá ve zvýšené frekvenci vulgárního výraziva linoucího se z vývařovny především v okamžicích, kdy interaktivně odpočívám na gauči s dálkovým televizním ovladačem. 

Nejdřív se ozve dlouhotrvající "cvak, cvak, cvak, cvak...", jak se dámská obsluha pokouší pomocí elektrického zapalování donutit plynový sporák k činnosti. Bezvýsledně.

Ostatně koupit inženýrskou zhůvěřilost, kterou nelze zapálit obyčejnou zápalkou, považuji za své největší osobní selhání. Sám s ním vedu tichou technologickou válku, protože ten zmetek je vybaven digitálními hodinami a budíkem, který mívá tendence aktivovat se sám, především pak kolem třetí hodiny ranní. 

Na minutku se rozhostí ticho, přerušené jenom zvukem hrnce plného brambor přemisťovaného na jiný hořák, načež se ozve další nervózní "cvak, cvak, cvak, cvak...". To je posléze následováno mnohem hlasitějším zvoláním "kurva!"
 
Jednou za týden se to snese. Když se ale podobné výrazivo, včetně slov, která jsem slyšel poprvé v životě, začne ozývat několikrát denně, kapitulujete. Zvednete řiť a jdete se podívat, co se děje, přičemž se chováte asertivně. Poněvadž jste muž, a tím pádem máte k technice blíže.

"Co se děje, miláčku?" 
"Ten píp píp sporák nechce píp hořet!"
"Ale neříkej," povídám a mačkám kolečko. Cvak, cvak, cvak, cvak... a nic.
"Tož kupíme nový," zachraňuji situaci, abych nevypadal jako nemehlo.
"Nechci sporák," dí žena. "Stačí varná deska. A pod ni elektrickou troubu."

"Žádný problém," povídám a chystám se nastartovat tablet, abych zjistil, na kolik ta legrace přijde.

"Jenže to potřebujeme i novou kuchyňskou desku. A taky přeskládat všechny skříňky." Kuje manželka železo, dokud je žhavé. "Celou tuhle stranu posuneme, jednu skříňku přemístíme nad myčku, tuhle dáme zleva a pod ní vyrobíme takový odkládací pultík... a je to." Pohlédla na mě  s nadějí ve tváři. 

"Hmmmm," pravím pochybovačně, "a půjde to tak? Nejspíš se všechno nevejde, ne?"

"Neboj," rozzáří se jako jarní sluníčko, "už jsem tu měla ráno borce truhláře, má všechno změřené a říkal, že nic není problém. Za dva dny to bude hotový!"

Zareagoval jsem jako pravý muž a prohlásil jenom: "A kurva!" 

Platební karta si vzala dovolenou.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Střípek z historie

Jednou jsem potkal Waldemara Matušku. Stalo se to v Praze 1, kdy jsem se jako student vysoké školy musel povinně hlásit na místním oddělení vojenské správy, abych byl v evidenci a mohl se zbraní v ruce bránit svou socialistickou vlast.  Stál jsem přede dveřmi do místnosti, odkud se najednou ozval rozčilený a nezaměnitelný hlas: „Já se vám na nějaký pitomý vojenský cvičení můžu akorát zvysoka vysrat! Jděte všichni do prdele!“ Otevřely se dveře a z nich vyběhl vousáč, jehož jsem často vídával v Československé televizi. V kanceláři přítomní poručíci vypadali poněkud zaraženě.  Zbytek už je historie. Populární zpěvák opustil vzkvétající socialistickou zemi a skončil ve vyhnanství na zahnívajícím Západě, kde už si nikdy nezahrál padoucha jako ve filmu Limonádový Joe. Také jsem ho už nikdy naživo nespatřil. Ale zážitek to byl. Měl jsem tenkrát chuť udělat totéž, jenomže jsem byl jenom nedospělé ucho studující matematiku a tělocvik na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.  Dal...