Sporák

Způsob, jak přesvědčit šetřivého Prajzáka, aby dobrovolně a rád připustil rekonstrukci kuchyňského koutu, pojala manželka po svém. Záludně psychologicky. Na přímo by přesvědčování měla hodně těžké, protože nová ložnice dost pošramotila aktiva na běžném účtu, a to ještě není ani vyrobená.

Zmíněná metoda spočívá ve zvýšené frekvenci vulgárního výraziva linoucího se z vývařovny především v okamžicích, kdy interaktivně odpočívám na gauči s dálkovým televizním ovladačem. 

Nejdřív se ozve dlouhotrvající "cvak, cvak, cvak, cvak...", jak se dámská obsluha pokouší pomocí elektrického zapalování donutit plynový sporák k činnosti. Bezvýsledně.

Ostatně koupit inženýrskou zhůvěřilost, kterou nelze zapálit obyčejnou zápalkou, považuji za své největší osobní selhání. Sám s ním vedu tichou technologickou válku, protože ten zmetek je vybaven digitálními hodinami a budíkem, který mívá tendence aktivovat se sám, především pak kolem třetí hodiny ranní. 

Na minutku se rozhostí ticho, přerušené jenom zvukem hrnce plného brambor přemisťovaného na jiný hořák, načež se ozve další nervózní "cvak, cvak, cvak, cvak...". To je posléze následováno mnohem hlasitějším zvoláním "kurva!"

 

Jednou za týden se to snese. Když se ale podobné výrazivo, včetně slov, která jsem slyšel poprvé v životě, začne ozývat několikrát denně, kapitulujete. Zvednete řiť a jdete se podívat, co se děje, přičemž se chováte asertivně. Poněvadž jste muž, a tím pádem máte k technice blíže.

"Co se děje, miláčku?" 

"Ten píp píp sporák nechce píp hořet!"

"Ale neříkej," povídám a mačkám kolečko. Cvak, cvak, cvak, cvak... a nic.

"Tož kupíme nový," zachraňuji situaci, abych nevypadal jako nemehlo.

"Nechci sporák," dí žena. "Stačí varná deska. A pod ni elektrickou troubu."

"Žádný problém," povídám a chystám se nastartovat tablet, abych zjistil, na kolik ta legrace přijde.

"Jenže to potřebujeme i novou kuchyňskou desku. A taky přeskládat všechny skříňky." Kuje manželka železo, dokud je žhavé. "Celou tuhle stranu posuneme, jednu skříňku přemístíme nad myčku, tuhle dáme zleva a pod ní vyrobíme takový odkládací pultík... a je to." Pohlédla na mě  s nadějí ve tváři. 

"Hmmmm," pravím pochybovačně, "a půjde to tak? Nejspíš se všechno nevejde, ne?"

"Neboj," rozzáří se jako jarní sluníčko, "už jsem tu měla ráno borce truhláře, má všechno změřené a říkal, že nic není problém. Za dva dny to bude hotový!"

Zareagoval jsem jako pravý muž a prohlásil jenom: "A kurva!" 

Platební karta si vzala dovolenou.