Přeskočit na hlavní obsah

Zubaři

Zubařů je kritický nedostatek. Především na vesnicích tohle záslužné řemeslo vymírá. Staří odcházejí do důchodu a mladí se na venkov nehrnou. Tuhle bolestnou zkušenost učinila má žena, jejíž dvorní zubařka v nedaleké dědině před pár lety šlehla s povoláním a prý se teď plaví někde po Karibiku, aby si alespoň trochu spravila pochroumaná záda a bolavé nohy. A užila si důchod. Chápu ji.

Být zubařem je totiž poslání, nikoliv zaměstnání. Nevděčné a dost sadistické. Obdivuji každého, kdo se téhle profese drží. I přestože, jak jsem zaslechl jednou v čekárně, se tomu mému přezdívá Korunkář

Jeho bratr totiž provozuje laboratoř zaměřenou na výrobu zubních náhrad. Umí i můstky, takže já osobně jsem vlastníkem už dvou výdobytků moderní zubařské techniky. Důležitá informace, pokud to nevíte - umělý zub se nemůže zkazit! Ale platební karty neberou a čtyři můstky stačí, drahoušku.

Ženu bohužel potrápila osmička vlevo nahoře. Navíc těsně před víkendem.

Na pohotovosti se zaučují mladí dentisté, aby získali zkušenosti. Podle dlouhé fronty mají k experimentům lidského materiálu dostatek. "Taký fajný synek to byl," vyplivla manželka krvavou slinu cestou na parkoviště, když se mladíkovi po značném úsilí podařilo zlomený zub vyoperovat. Jenže zákrok zvoral, takže o týden později jsme na opavské pohotovosti byli znovu. A opět tam byl fajný synek, kterému se také moc nedařilo. 

A tak jsem spustil pátrací akci. Najít zubní ordinaci v okolí Ostravy a Opavy, kde přijímají nové pacienty, se ukázalo jako takzvaná jednotka nemožnosti. Přibližně stejná, jako vyrazit z finančního úřadu přeplatek na daních.

Jednou jsem se po tvrdém googlování dokonce dovolal na jakousi věhlasnou ostravskou kliniku, kde mi slečna slibovala, že nic není problém. Klidně nám vyrobí zuby, jaké měl Karel Gott. Prodávat rodinný domek se nám ale ještě nechce, takže jsme hledali dál. Bezvýsledně.

Až mě napadlo požádat mého zubaře, kterého mám ovšem také skoro čtyřicet kilometrů daleko, o pomoc. Sbalil jsem obrovskou čokoládu Milka, dvě kvalitní kávy od Jacobse a whisky s názvem Tullamore Dew a vyrazil za sestřičkou. Stříknul jsem si do oka trochu cibulové šťávy, abych slzel - a podařilo se! Má žena má konečně po dlouhé době svého vlastního zubaře.

Dorazili jsme na desátou, jak bylo předem dohodnuto, takže ještě v půl dvanácté já pobíhal po přilehlém parku, zatímco manželka trpělivě čekala v miniaturní čekárně. Poté konečně přišla na řadu. Připomínám, že bolavá osmička, i když je venku a díra zašitá, je stále pěkná mrcha. Nebyl jsem u toho přímo, jen jsem zaslechl z okna hrozný křik a o chvíli později spatřil úprk několika vyděšených tváří, jak spěchají na čerstvý vzduch.

Cestou domů žena spolkla Paralen a postěžovala si: "Jak mi vyndaval stehy, to byla taková bolest, že jsem řvala ještě víc jak při porodu." Zachmuřil jsem se a neřekl nic, protože vhodná slova naleznete stěží.

"A víš, co mi doktor řekl?" Pokrčil jsem rameny.

"Milá paní, jste u zubaře. Co jste čekala, že vás budu lechtat?"

Vypadá to ale, že jakási peruánská bylina nacpaná do díry po osmičce zabrala. Alespoň doufám, poněvadž mi je mé ženy hrozně líto, když trpí. Navíc jsem manžel na svém místě, takže jsem strčil do pusy TicTac bez cukru, trochu zabral a ulomil si kus předního zubu. Schválně.

Poněvadž jsem kdysi v obřadní síni prohlásil, že spolu zůstaneme v dobrém i ve zlém. A já slovo držím! Ve čtvrtek budu trpět také.

A já umím řvát daleko víc, přestože jsem nikdy nerodil.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...