Samotné Karlovy Vary v těch těžkých socialistických dobách byly městem hodně šedým a dost ponurým. Kromě Grandhotelu Moskva (dnes Pupp) se zářivě barevná fasáda hledala dost těžko a futuristická lešení s neuměle vyvedeným nápisem "Pozor, padá omítka" byla všudypřítomná. Ostatně - v Praze to, pokud si dobře vzpomínám na svá studentská léta, nebylo o moc lepší. Dnes se díky ekonomické přičinlivosti Kocábem dveřmi vykázaných ruských bohatýrů, kteří se o dvacet let později vrátili oknem s kufry plnými dolarů, staly Karlovy Vary prvním ruským městem v Evropské Unii a září všemi barvami duhy.
Vyrůstal jsem ve čtvrti zvané Bohatice, která se vyznačovala především tím, že jsme tam byli všichni chudí. Paradox. Klidná čtvrť na karlovarské periferii byla také místem, kde jsem jako jinoch základní školou povinný poprvé na vlastní oči spatřil naživo nefalšované dámské přirození.
Televize tenkrát nabízela pouhé dva černobílé programy a podobné erotické zážitky nám bohužel strana a vláda nedopřávala. Dbala tak, aby z nás vyrostli ti praví socialističtí občané, což se jí v mém případě lehce vymklo z rukou. Pornhub také ještě neexistoval, a tak musela zaskočit snědá a nadprůměrně vyvinutá kráska z rodiny Pužových, obývajících s námi ulici, která nesla jméno po zapomenutém komunistickém básníkovi Kamenickém. Nutno dodat, že zaskakovala ráda a svou ochmýřenou přítelkyni ukazovala často, se zjevnou radostí a navíc grátis. Nejspíš od té doby jsem zarytý heterosexuál.
Otce jsem nepoznal, vlastní matka po dvanácti měsících mého života zjistila, že nejsem přesně to, co od života očekávala, a tak jsem skončil v péči prarodičů. Respektive prarodiče. Svého dědy. Býval kapitánem karlovarské kriminálky a čtením jeho kriminalistických sborníků plných černobílých fotografií hnusných a sadistických zločinů jsem strávil převážnou část mladistvých večerů, poněvadž jsem to měl přísně zakázáno. I proto k mým oblíbeným filmům patří rozkošně krvavá dílka Quentina Tarantina. Kromě toho byl ale děda bohužel také zarytým a pravověrným komunistou, což začal byl problém už v okamžiku, kdy jsem dosáhl věku necelých pěti let a pomalu se chystal na povinnou školní docházku.
Přesně v té době se udály dvě zásadní věci, které ovlivnily můj další život navždy. Nejspíš jsem se stal nejmladším antikomunistou na světě (byť v jednom čísle Magazínu Mladé Fronty Dnes tvrdí totéž i Jarda Hutka, ale jeho něco podobného potkalo až o rok později) a přesně jsem pochopil, co doopravdy znamená rčení "mít smíšené pocity."
Děda byl trochu umanutý a zjevně přesně nechápal určení a smysl základní školy. Žil totiž v neustálém strachu a stresu, že vstoupím do prvního ročníku základní školy v Bohaticích a nebudu umět číst, psát a počítat. Udělal bych mu totiž prý ostudu! A tak zatímco si ostatní mrňata z širokého dalekého okolí užívala poslední chvíle svého bezstarostného dětství vcelku v pohodě, já byl nucen poznávat tajemná zákoutí matematiky a psaného projevu. Proto se stalo, že už v pěti letech jsem byl nadprůměrně vzdělaný šprt, který první stupeň základky prožil v pohodě, protože se tam děcka učila věci, které já už dávno uměl.
Představte si nyní téměř pětiletého rozjíveného parchantíka, jehož železná dědova vůle posadí na porcelánový nočník na dohled předpotopního černobílého televizního přijímače, kde řádí Křemílek s Vochomůrkou, vrazí mu do ruky fragmenty novin zvané Rudé Právo, a nutí ho nahlas předčítat pitomé bláboly už na první pohled nedávající žádný smysl. Když si tuhle scénu vybavíte, nebo nedejbože prožijete, přesně pochopíte, proč nesnáším komunisty a co doopravdy znamená „smíšený pocit.“
Pokaždé jsem se kvalitně posral.
Komentáře
Okomentovat