Přeskočit na hlavní obsah

Proč jsem antikomunista

Mládí jsem prožil v malebném lázeňském městě na soutoku řeky Ohře a říčky Teplé. Ta je opravdu teplá, jak mohou potvrdit lázeňští hosté. A hostky, abych nezapomněl na genderovou rovnoprávnost.

Samotné Karlovy Vary v těch těžkých socialistických dobách byly městem hodně šedým a dost ponurým. Kromě Grandhotelu Moskva (dnes Pupp) se zářivě barevná fasáda hledala dost těžko a futuristická lešení s neuměle vyvedeným nápisem "Pozor, padá omítka" byla všudypřítomná. Ostatně - v Praze to, pokud si dobře vzpomínám na svá studentská léta, nebylo o moc lepší. Dnes se díky ekonomické přičinlivosti Kocábem dveřmi vykázaných ruských bohatýrů, kteří se o dvacet let později vrátili oknem s kufry plnými dolarů, staly Karlovy Vary prvním ruským městem v Evropské Unii a září všemi barvami duhy.

Vyrůstal jsem ve čtvrti zvané Bohatice, která se vyznačovala především tím, že jsme tam byli všichni chudí. Paradox. Klidná čtvrť na karlovarské periferii byla také místem, kde jsem jako jinoch základní školou povinný poprvé na vlastní oči spatřil naživo nefalšované dámské přirození.

Televize tenkrát nabízela pouhé dva černobílé programy a podobné erotické zážitky nám bohužel strana a vláda nedopřávala. Dbala tak, aby z nás vyrostli ti praví socialističtí občané, což se jí v mém případě lehce vymklo z rukou. Pornhub také ještě neexistoval, a tak musela zaskočit snědá a nadprůměrně vyvinutá kráska z rodiny Pužových, obývajících s námi ulici, která nesla jméno po zapomenutém komunistickém básníkovi Kamenickém. Nutno dodat, že zaskakovala ráda a svou ochmýřenou přítelkyni ukazovala často, se zjevnou radostí a navíc grátis. Nejspíš od té doby jsem zarytý heterosexuál.

Otce jsem nepoznal, vlastní matka po dvanácti měsících mého života zjistila, že nejsem přesně to, co od života očekávala, a tak jsem skončil v péči prarodičů. Respektive prarodiče. Svého dědy. Býval kapitánem karlovarské kriminálky a čtením jeho kriminalistických sborníků plných černobílých fotografií hnusných a sadistických zločinů jsem strávil převážnou část mladistvých večerů, poněvadž jsem to měl přísně zakázáno. I proto k mým oblíbeným filmům patří rozkošně krvavá dílka Quentina Tarantina. Kromě toho byl ale děda bohužel také zarytým a pravověrným komunistou, což začal byl problém už v okamžiku, kdy jsem dosáhl věku necelých pěti let a pomalu se chystal na povinnou školní docházku.

Přesně v té době se udály dvě zásadní věci, které ovlivnily můj další život navždy. Nejspíš jsem se stal nejmladším antikomunistou na světě (byť v jednom čísle Magazínu Mladé Fronty Dnes tvrdí totéž i Jarda Hutka, ale jeho něco podobného potkalo až o rok později) a přesně jsem pochopil, co doopravdy znamená rčení "mít smíšené pocity."

Děda byl trochu umanutý a zjevně přesně nechápal určení a smysl základní školy. Žil totiž v neustálém strachu a stresu, že vstoupím do prvního ročníku základní školy v Bohaticích a nebudu umět číst, psát a počítat. Udělal bych mu totiž prý ostudu! A tak zatímco si ostatní mrňata z širokého dalekého okolí užívala poslední chvíle svého bezstarostného dětství vcelku v pohodě, já byl nucen poznávat tajemná zákoutí matematiky a psaného projevu. Proto se stalo, že už v pěti letech jsem byl nadprůměrně vzdělaný šprt, který první stupeň základky prožil v pohodě, protože se tam děcka učila věci, které já už dávno uměl.

Představte si nyní téměř pětiletého rozjíveného parchantíka, jehož železná dědova vůle posadí na porcelánový nočník na dohled předpotopního černobílého televizního přijímače, kde řádí Křemílek s Vochomůrkou, vrazí mu do ruky fragmenty novin zvané Rudé Právo, a nutí ho nahlas předčítat pitomé bláboly už na první pohled nedávající žádný smysl. Když si tuhle scénu vybavíte, nebo nedejbože prožijete, přesně pochopíte, proč nesnáším komunisty a co doopravdy znamená „smíšený pocit.“

Pokaždé jsem se kvalitně posral.



Komentáře

  1. Budu si to muset porovnat s článkem "Proč nejsem komunistou" od Karla Čapka! :- )

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...