Přeskočit na hlavní obsah

Fobie

Dnes ráno jsem s údivem zjistil, že lidstvo to fakt nemá jednoduché. 

Ukročím trochu stranou. Jistě víte, že planeta jménem Mars je obdařena dvěma satelity. Jeden nese jméno Deimos, což v překladu z řečtiny znamená Hrůza. Ten druhý je Phobos, česky Děs, a vzájemně se doplňují, poněvadž to byli bráchové. Potomci boha války Area. 

Což možná znáte z hodin dějepisu, pokud jste dávali při výkladu pozor. Ale vraťme se k druhému jmenovanému. Latinsky se mu říká Fobos a přinesl lidem, jak jsem zmínil v první větě, takzvané fobie. Cituji Wikipedii: „Fobie je úzkostná porucha charakterizovaná chorobným strachem ze situací, lidí či objektů.“

Dnes ráno jsem na kuchyňské lince objevil několik mrtvých kuřat. Respektive jejich pozůstatky ve formě křidýlek a stehýnek. Tím pádem je jasno, co bude na Prajzské při sobotě k obědu. Lze říci, že jako imigrant ze západní výspy našeho státu mám kliku, že má milovaná žena netrpí mageirokofobií, i když je fakt, že občas u vaření nadává. Strach z vaření mám spíše já, poněvadž přestože jsem vybaven klávesnicí, myší a znalostí počítačové technologie, stravitelný pokrm vyrobit nedokážu, nepočítáte-li chleba s máslem.

Nejrůznějších fobií je popsáno více než tři sta. Všechny jsem si je poctivě prošel, abyste nemuseli vy. Ale vsadím svou levou ponožku, že kdybyste udělali totéž, určitě v nich najdete jednu, která vás trápí. 

Vyzkoušíme nejprve ženy, protože ty by měly mít vždy přednost. 

Ablutofobie je strach z praní nebo koupání. Jak jste na tom, dámy? Další v pořadí je takzvaná gamofobie. Je fakt, že strachem ze sňatku či manželství trpí spíše mužské plémě, ale i vám se to může stát. Další v pořadí je kakofobie. Tenhle balvan trápící často ženskou duši jsem odvalil tím, že pokaždé, naskytne-li se mi příležitost, svou manželku pochválím, jak jí to sluší a jak je krásná. Muži - dělejte totéž, především po ránu.  

Zrovna včera večer při sledování pořadu Na lovu jsme při jedné otázce objevili svou neznalost. Nikdo z nás dvou totiž netušil, co znamená latinský výraz „musculus gluteus maximus.“ Kakofobií přepadnutou mou ženu při sdělení správné odpovědi jsem pohotově odvrátil informací vyčtenou z internetu, čímž jsem si zajistil klidný večer. Strach z ošklivosti je totiž blbost. Každá žena je svým způsobem krásná a rozměrnější zadeček mívají dámy chytré a zdravé. Psali to na internetu!

A teď něco o mužích, abych celý příspěvek správně genderově vyrovnal. Ergofobie, neboli strach z práce. Ruku na srdce, nestalo se vám to chlapi občas? Existuje také nostofobie. Doufám, že nikdo z mých přátel tím netrpí, poněvadž se jedná o strach z návratu domů. Ale nejhorší na světě, kromě trpaslíků, je z ryze chlapského pohledu ithyphallofobie. Je nezvratně prokázáno, že jde o jedinou fobii, kterou ženy nikdy netrpí. Vygooglete si sami. 

Nyní bych asi měl vysvětlit, proč celý příspěvek, který vás dozajista nudí, píšu. 

Je to tím, že během mé služby se nic zvláštního nestalo. 

Kromě faktu, že jsem s přicházejícím ročním obdobím zjistil, že i já trpím jednou fobií, i když jako správný chlap si to moc nechci přiznat. Té nemoci se říká pagofobie. Žena mi říká „letní Fric“, takže je jasné, že trpím v okamžiku, kdy dorazí sníh a mráz. 

Už dorazil, zmetek. Uvidíme se na jaře.

  • mageirokofobie - panický strach z vaření a jakékoli přípravy jídel obecně.
  • kakofobie - iracionální strach z ošklivosti
  • musculus gluteus maximus - velký sval hýžďový
  • pagofobie - strach ze sněhu a mrazu

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy...

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval na...