Přeskočit na hlavní obsah

Fobie

Dnes ráno jsem s údivem zjistil, že lidstvo to fakt nemá jednoduché. 

Ukročím trochu stranou. Jistě víte, že planeta jménem Mars je obdařena dvěma satelity. Jeden nese jméno Deimos, což v překladu z řečtiny znamená Hrůza. Ten druhý je Phobos, česky Děs, a vzájemně se doplňují, poněvadž to byli bráchové. Potomci boha války Area. 

Což možná znáte z hodin dějepisu, pokud jste dávali při výkladu pozor. Ale vraťme se k druhému jmenovanému. Latinsky se mu říká Fobos a přinesl lidem, jak jsem zmínil v první větě, takzvané fobie. Cituji Wikipedii: „Fobie je úzkostná porucha charakterizovaná chorobným strachem ze situací, lidí či objektů.“

Dnes ráno jsem na kuchyňské lince objevil několik mrtvých kuřat. Respektive jejich pozůstatky ve formě křidýlek a stehýnek. Tím pádem je jasno, co bude na Prajzské při sobotě k obědu. Lze říci, že jako imigrant ze západní výspy našeho státu mám kliku, že má milovaná žena netrpí mageirokofobií, i když je fakt, že občas u vaření nadává. Strach z vaření mám spíše já, poněvadž přestože jsem vybaven klávesnicí, myší a znalostí počítačové technologie, stravitelný pokrm vyrobit nedokážu, nepočítáte-li chleba s máslem.

Nejrůznějších fobií je popsáno více než tři sta. Všechny jsem si je poctivě prošel, abyste nemuseli vy. Ale vsadím svou levou ponožku, že kdybyste udělali totéž, určitě v nich najdete jednu, která vás trápí. 

Vyzkoušíme nejprve ženy, protože ty by měly mít vždy přednost. 

Ablutofobie je strach z praní nebo koupání. Jak jste na tom, dámy? Další v pořadí je takzvaná gamofobie. Je fakt, že strachem ze sňatku či manželství trpí spíše mužské plémě, ale i vám se to může stát. Další v pořadí je kakofobie. Tenhle balvan trápící často ženskou duši jsem odvalil tím, že pokaždé, naskytne-li se mi příležitost, svou manželku pochválím, jak jí to sluší a jak je krásná. Muži - dělejte totéž, především po ránu.  

Zrovna včera večer při sledování pořadu Na lovu jsme při jedné otázce objevili svou neznalost. Nikdo z nás dvou totiž netušil, co znamená latinský výraz „musculus gluteus maximus.“ Kakofobií přepadnutou mou ženu při sdělení správné odpovědi jsem pohotově odvrátil informací vyčtenou z internetu, čímž jsem si zajistil klidný večer. Strach z ošklivosti je totiž blbost. Každá žena je svým způsobem krásná a rozměrnější zadeček mívají dámy chytré a zdravé. Psali to na internetu!

A teď něco o mužích, abych celý příspěvek správně genderově vyrovnal. Ergofobie, neboli strach z práce. Ruku na srdce, nestalo se vám to chlapi občas? Existuje také nostofobie. Doufám, že nikdo z mých přátel tím netrpí, poněvadž se jedná o strach z návratu domů. Ale nejhorší na světě, kromě trpaslíků, je z ryze chlapského pohledu ithyphallofobie. Je nezvratně prokázáno, že jde o jedinou fobii, kterou ženy nikdy netrpí. Vygooglete si sami. 

Nyní bych asi měl vysvětlit, proč celý příspěvek, který vás dozajista nudí, píšu. 

Je to tím, že během mé služby se nic zvláštního nestalo. 

Kromě faktu, že jsem s přicházejícím ročním obdobím zjistil, že i já trpím jednou fobií, i když jako správný chlap si to moc nechci přiznat. Té nemoci se říká pagofobie. Žena mi říká „letní Fric“, takže je jasné, že trpím v okamžiku, kdy dorazí sníh a mráz. 

Už dorazil, zmetek. Uvidíme se na jaře.

  • mageirokofobie - panický strach z vaření a jakékoli přípravy jídel obecně.
  • kakofobie - iracionální strach z ošklivosti
  • musculus gluteus maximus - velký sval hýžďový
  • pagofobie - strach ze sněhu a mrazu

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...