Přeskočit na hlavní obsah

Rajčata

Jaro se blíží mílovými kroky, což je okamžik, kdy náš do té doby ladem ležící skromný skleník ožije, poněvadž bude osazen rozličnými jedlými rostlinami. Zčásti paprikami, o čemž bylo rozhodnuto včera v podvečer, ale především oblíbenými plody, které nesou latinské jméno SOLANUM LYCOPERSICUM. 

Nemusíte googlit, pod složitým pojmenováním se skrývá naprosto obyčejné rajče. 

Krátký výlet do historie plodu, který bude okupovat náš skleník, nás ale nasměruje k zásadní otázce: Jedná se o zeleninu nebo ovoce?

Aha?

Botanická definice praví, že Solanum je jedlý dužnatý plod jednoleté rostliny. Vše tedy ukazuje na to, že jde o zeleninu. Jenže prvními pěstiteli byli peruánští indiáni a pěstovali ho jako trvalku - a jako trvalku ji také jako okrasnou rostlinu dovezl do Evropy známý objevitel Kryštof Kolumbus. K nejpodstatnějším vlastnostem ovoce patří skutečnost, že jde o trvalku. 

Před definitivním verdiktem dodám pár zajímavostí. 

Napadlo vás někdy, co má vůbec rajče společného s rájem? Nezakousla se snad pramáti Eva nakonec do jablka rajského? 

Buďte v klidu. Nezakousla. Původně k nám rajská jablka přišla z Německa jako Paradiesapfel. Slováci si to jen tak halabala přeložili jako paradajky. Němci ale převzali pojmenování přes latinu z řečtiny, kde Paradies znamenalo nejen ráj, ale i zahradu. Vzato kolem a kolem jsou tudíž Paradiesapfel vlastně zahradní jablka. 

Staří Čechové původně říkali rajčatům zlatá jablka, což byl překlad italského pomidoro či pomodoro. Pomidor (помидор) v ruštině zůstal dodnes. Název tomata přišel zase z jiného kanálu, a to od původních amerických pěstitelů Aztéků, kteří rajčatům říkali tomatl nebo tumatl, což přejali Španělé a dovezli je i s tímto pojmenováním do Evropy. Ve francouzštině se ustálilo na tomates, v angličtině tomato, holandsky tomaat, katalánsky tomàquet, norsky a švédsky tomat, portugalsky tomate. A tak dále, zbytek si můžete dohledat. Rajčata jsou vskutku globální pochutina.

To je pěkné, říkáte si, ale jak to tedy je? Jsou rajčata ovoce, nebo zelenina? 

Tento věčný spor se nakonec nepokusili rozlousknout botanici, nýbrž právníci. V roce 1893 o závažném dilematu rozhodoval dokonce Nejvyšší soud Spojených států, konkrétně ve sporu Nix vs. Hedden. Problém byl sice zdánlivě banální, jenže v té době měl své ekonomické opodstatnění. Na ovoce se totiž tehdy nevztahovala dovozní cla, kdežto na zeleninu ano. Soud vynesl verdikt, že rajče je zelenina. Hotovo. Fajrunt. 

Nebo ne? 

V roce 2005 se v USA objevil další soudní spor, který dopadl opačně, a od té doby rajčata například v amerických státech Tennessee a Ohio vedou jako ovoce. A mimochodem, zlatá jablka v roce 2011 zařadil mezi ovoce i Evropský parlament, čímž vzal definitivně botanikům vítr z plachet. 

Hlas lidu, hlas Boží. 

Ať tak či onak, já sám mám jasno. Našemu skleníku i mně je fuk, co si myslí botanici či právníci. Poněvadž zde v polském pohraničí platí následující věta: 

„Když jablko, tak rajské, když ženu, tak z Prajzské.“ Obojí mám doma. 

Vše ostatní jsou zbytečné malichernosti.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Střípek z historie

Jednou jsem potkal Waldemara Matušku. Stalo se to v Praze 1, kdy jsem se jako student vysoké školy musel povinně hlásit na místním oddělení vojenské správy, abych byl v evidenci a mohl se zbraní v ruce bránit svou socialistickou vlast.  Stál jsem přede dveřmi do místnosti, odkud se najednou ozval rozčilený a nezaměnitelný hlas: „Já se vám na nějaký pitomý vojenský cvičení můžu akorát zvysoka vysrat! Jděte všichni do prdele!“ Otevřely se dveře a z nich vyběhl vousáč, jehož jsem často vídával v Československé televizi. V kanceláři přítomní poručíci vypadali poněkud zaraženě.  Zbytek už je historie. Populární zpěvák opustil vzkvétající socialistickou zemi a skončil ve vyhnanství na zahnívajícím Západě, kde už si nikdy nezahrál padoucha jako ve filmu Limonádový Joe. Také jsem ho už nikdy naživo nespatřil. Ale zážitek to byl. Měl jsem tenkrát chuť udělat totéž, jenomže jsem byl jenom nedospělé ucho studující matematiku a tělocvik na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.  Dal...