Přeskočit na hlavní obsah

Symbióza

Je pravděpodobné, že každý z vás už někdy prožil noc ve znamení divokých snů. Většinou jejich děj nedává smysl a drtivou většinu z nich zapomenete s prvním otevřením levého nebo pravého víčka. Záleží na politických preferencích. 

Mně se dnes zdálo o manželství. S mou ženou, aby bylo jasno. Matně si vzpomínám, jak mě milovaná honila tam a zpátky. Bude bouřka, schovej kytky. Už je hezky, vyndej kytky. A zase bouřka. Šup s květinkami do garáže. A pořád dokola. Do zblbnutí.

Uštěpačná definice praví, že dlouhodobé soužití dvou osob opačného pohlaví a rozdílného myšlení je omylem evoluce. Fakt, že to funguje, lze připsat tvrdohlavosti lidského mozku, který má tendenci přírodní zákony přeorat k obrazu svému. 

Oč přesně ve snu šlo po úspěšném uložení kvetoucích rostlinek, už netuším, ale s otevřením pravého víčka mi jako první vytanul na mysl pojem symbióza. Což je odborný výraz, který jste už možná zaslechli. Třeba ve škole nebo v nějaké zábavné vědomostní soutěži.

Pojďme si ho přiblížit. 

Samotný pojem pochází z řeckého symbiōsis, což v doslovném překladu znamená společný život nebo soužití. Jaké překvapení, že? Do slovníku přírodovědců se ovšem dostal relativně pozdě, až koncem 19. století. Můžeme ho chápat jako dlouhou řadu vztahů mezi rozdílnými organismy, kde hlavním kritériem je různý stupeň vzájemné výhodnosti či nevýhodnosti pro zúčastněné strany. Definice manželského vztahu jako vyšitá. 

Nebudu vás nudit, ale tenhle vědecký termín se ještě nadále štěpí na několik poddefinic. Třeba mutualismus, vysvětlovaný jako oboustranně prospěšná symbióza. Muž a žena ruku v ruce. Brnkačka. 

Existuje ale i takzvaný komenzálismus, což je vztah pro jednoho účastníka fakticky výhodný, pro toho druhého neutrální nebo alespoň neškodný. S přimhouřením očí se i sem se manželství vejde, přičemž bývá jasné, že prvním jmenovaným je žena. To je správně. Muž by měl své partnerce splnit každé přání, co jí na očích či jiných tělesných partiích vidí, a přitom mu to neuškodí, zatímco ona má tu výhodu, že si našla vhodného komenzálistu. 

Mimochodem - slovo komenzálismus pochází pochází z latinského mensa, čili stůl, a předpony con- prostě spolu.  Čeština to přeložila jako spolustolování. Což o víkendech pravidelně činíme.

A tak se stalo, že včera v podvečer na pergole za přítomnosti dusného počasí došlo ke vzájemné symbióze bez jakýchkoliv dalších podmínek. „Ty Maruško,“ pravím, „vyrazíš v září do lázeňského města se zpívající fontánou, které vzniklo až v devatenáctém století, aby sis opravila své lehce pochroumané zdraví, zatímco mě potom vypustíš do světa samotného na týdenní dovolenou dle mého výběru, aniž bys mi před odjezdem pokládala nepatřičné otázky typu: Nebudeš tam běhat za mladicemi a furt chlastat to pivo?“ A podobně. 

„Nebudu,“ slíbila mi žena a začala vybírat ten správný hotel. Pomyslného vrcholu symbiózy tak bylo dosaženo beze ztráty hvězdičky.  

Lázeňské město asi uhodnete.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...