Přeskočit na hlavní obsah

Symbióza

Je pravděpodobné, že každý z vás už někdy prožil noc ve znamení divokých snů. Většinou jejich děj nedává smysl a drtivou většinu z nich zapomenete s prvním otevřením levého nebo pravého víčka. Záleží na politických preferencích. 

Mně se dnes zdálo o manželství. S mou ženou, aby bylo jasno. Matně si vzpomínám, jak mě milovaná honila tam a zpátky. Bude bouřka, schovej kytky. Už je hezky, vyndej kytky. A zase bouřka. Šup s květinkami do garáže. A pořád dokola. Do zblbnutí.

Uštěpačná definice praví, že dlouhodobé soužití dvou osob opačného pohlaví a rozdílného myšlení je omylem evoluce. Fakt, že to funguje, lze připsat tvrdohlavosti lidského mozku, který má tendenci přírodní zákony přeorat k obrazu svému. 

Oč přesně ve snu šlo po úspěšném uložení kvetoucích rostlinek, už netuším, ale s otevřením pravého víčka mi jako první vytanul na mysl pojem symbióza. Což je odborný výraz, který jste už možná zaslechli. Třeba ve škole nebo v nějaké zábavné vědomostní soutěži.

Pojďme si ho přiblížit. 

Samotný pojem pochází z řeckého symbiōsis, což v doslovném překladu znamená společný život nebo soužití. Jaké překvapení, že? Do slovníku přírodovědců se ovšem dostal relativně pozdě, až koncem 19. století. Můžeme ho chápat jako dlouhou řadu vztahů mezi rozdílnými organismy, kde hlavním kritériem je různý stupeň vzájemné výhodnosti či nevýhodnosti pro zúčastněné strany. Definice manželského vztahu jako vyšitá. 

Nebudu vás nudit, ale tenhle vědecký termín se ještě nadále štěpí na několik poddefinic. Třeba mutualismus, vysvětlovaný jako oboustranně prospěšná symbióza. Muž a žena ruku v ruce. Brnkačka. 

Existuje ale i takzvaný komenzálismus, což je vztah pro jednoho účastníka fakticky výhodný, pro toho druhého neutrální nebo alespoň neškodný. S přimhouřením očí se i sem se manželství vejde, přičemž bývá jasné, že prvním jmenovaným je žena. To je správně. Muž by měl své partnerce splnit každé přání, co jí na očích či jiných tělesných partiích vidí, a přitom mu to neuškodí, zatímco ona má tu výhodu, že si našla vhodného komenzálistu. 

Mimochodem - slovo komenzálismus pochází pochází z latinského mensa, čili stůl, a předpony con- prostě spolu.  Čeština to přeložila jako spolustolování. Což o víkendech pravidelně činíme.

A tak se stalo, že včera v podvečer na pergole za přítomnosti dusného počasí došlo ke vzájemné symbióze bez jakýchkoliv dalších podmínek. „Ty Maruško,“ pravím, „vyrazíš v září do lázeňského města se zpívající fontánou, které vzniklo až v devatenáctém století, aby sis opravila své lehce pochroumané zdraví, zatímco mě potom vypustíš do světa samotného na týdenní dovolenou dle mého výběru, aniž bys pokládala nepatřičné otázky typu: „Kam pojedeš? Co tam budeš dělat? Nebudeš furt chlastat to pivo?“ A podobně. 

„Nebudu,“ slíbila mi žena a začala vybírat ten správný hotel. Pomyslného vrcholu symbiózy tak bylo dosaženo beze ztráty hvězdičky.  

Lázeňské město asi uhodnete.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad