Jednou jsem potkal Waldemara Matušku. Stalo se to v Praze 1, kdy jsem se jako student vysoké školy musel povinně hlásit na místním oddělení vojenské správy, abych byl v evidenci a mohl se zbraní v ruce bránit svou socialistickou vlast.
Stál jsem přede dveřmi do místnosti, odkud se najednou ozval rozčilený a nezaměnitelný hlas: „Já se vám na nějaký pitomý vojenský cvičení můžu akorát zvysoka vysrat! Jděte všichni do prdele!“
Otevřely se dveře a z nich vyběhl vousáč, jehož jsem často vídával v Československé televizi. V kanceláři přítomní poručíci vypadali poněkud zaraženě.
Zbytek už je historie. Populární zpěvák opustil vzkvétající socialistickou zemi a skončil ve vyhnanství na zahnívajícím Západě, kde už si nikdy nezahrál padoucha jako ve filmu Limonádový Joe. Také jsem ho už nikdy naživo nespatřil. Ale zážitek to byl.
Měl jsem tenkrát chuť udělat totéž, jenomže jsem byl jenom nedospělé ucho studující matematiku a tělocvik na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.
Další slavnou osobnost, kterou jsem měl tu čest poznat, se stejně jako já v té chvíli nacházela v Chodově u Karlových Varů.
Starší z vás si jistě pamatují pořad zvaný Videostop. Moderoval ho jakýsi Rosák a čas od času celá skvadra tvůrců vyrazila do českých měst, aby ho představila takzvaně offline. Bez kamer a režiséra. Čirá improvizace. A osvětlovač a zvukař byli nejspíš ožralí, poněvadž po konci pořadu mi pár lidí hlásilo, že v rozlehlém sále neslyšeli ani hovno.
Seděli jsme tehdy jako obyčejní návštěvníci v kulturním středisku. Moderátor, kterého si nepamatuji, vystoupil na jeviště a položil zákeřnou otázku: „Kdo chce dnes soutěžit?“ Miluji filmy, takže první ruku jsem zvedl já. Ke svému překvapení jsem byl vybrán okamžitě.
Jedním z porotců byla Eva Hurychová. Tu jsem nějak moc neznal. Prakticky vůbec. Ovšem o židličku bokem seděla vysloveně známá tvář. Velmi populární. Legendární. Heslo „Buď fit!“ si pamatuji dodneška, ale moc se jím neřídím. Další dvě soutěžící, které také projevily odvahu a na pódiu seděly vedle mě, byly dámy neurčitého věku. Ten nesděluji, abych neurazil.
Dost mě zarazilo, že otázky samotné byly primitivní. Na rozdíl od televizní soutěže až nepatřičně jednoduché. Jsem filmový fanda, takže prakticky každou scénu jsem poznal na první škub. Nepřekvapivě jsem zvítězil, načež jsem měl tu čest podat ruku zpěvačce, o níž jsem netušil lautr prd.
Neuvěříte, co se stalo. Přidržela mou dlaň ve své ruce nepřiměřeně dlouho, pohlédla do mých blankytně modrých očí (fakticky je mám takové) a řekla: „Byl jste skvělý. Ráda vás zase někdy uvidím.“ Což byl příslib, který jsem jako svobodný muž ocenil, ale promarnil.
Bohužel, nebo bohudík, už jsme se nikdy nesetkali, takže dnes žiji spokojeně na Prajzské se svou manželkou, která také umí skvěle zpívat a miluje mé modré oči. Kromě jiného, ale v tom se pitvat nebudeme. Jistě chápete.
Ovšem nejkrásnějším zážitkem byl samotný konec pořadu. V onom společenském domě byl k dispozici útulný bar. Barman vypadal trochu jako Ferenc Futurista, ale znal dobře své pappenheimské. Byl úžasný. Nemusel se vůbec ptát a každému, kdo usedl za pult, dopřál pití podle jeho gusta. Frajer. Já obdržel Becherovku, bo pocházím z Karlových Varů. Jak to poznal, dodnes netuším.
Po jednoznačném vítězství v soutěži a potřesení rukou s bezva zpěvačkou jsem usedl na rozviklanou barovou stoličku, obdržel výše zmíněné pití a rozhlédl se. Hned vedle mě po pravém boku seděla známá tvář. S naprosto stejným šňapsem.
Pohlédli jsme na sebe, zhodnotili naplněnou skleničku a došlo k tomu, čemu se říká se souznění duší.
„Jsem Miloš,“ říkám, usrkávám legendární tekutiny a podávám muži ruku. „Rád vás konečně naživo poznávám,“ dodal jsem. „Ale víte, musím se k něčemu přiznat. Jsem líný jako veš a to vaše heslo mi přijde poněkud nepatřičné. Lidi mají být v klidu a odpočívat, protože život je krátký.“ Doplnil jsem a čekal na reakci, která na sebe nenechala dlouho čekat.
Postarší borec na mě pohlédl, pozvedl skleničku a povídá: „Máte pravdu. Jenže já tyhle blbosti mám ve scénáři. Napijme se.“ Polknul další doušek bylinného likéru. „Jo, a těší mě. Já jsem Jarda Štercl.“
Zmazali jsme se tenkrát jako carští důstojníci, takže nejméně tři dny poté jsem fakticky nebyl fit. Od té doby Becherovku nepiju.
Komentáře
Okomentovat