Přeskočit na hlavní obsah

Střípek z historie

Jednou jsem potkal Waldemara Matušku. Stalo se to v Praze 1, kdy jsem se jako student vysoké školy musel povinně hlásit na místním oddělení vojenské správy, abych byl v evidenci a mohl se zbraní v ruce bránit svou socialistickou vlast. 

Stál jsem přede dveřmi do místnosti, odkud se najednou ozval rozčilený a nezaměnitelný hlas: „Já se vám na nějaký pitomý vojenský cvičení můžu akorát zvysoka vysrat! Jděte všichni do prdele!“

Otevřely se dveře a z nich vyběhl vousáč, jehož jsem často vídával v Československé televizi. V kanceláři přítomní poručíci vypadali poněkud zaraženě. 

Zbytek už je historie. Populární zpěvák opustil vzkvétající socialistickou zemi a skončil ve vyhnanství na zahnívajícím Západě, kde už si nikdy nezahrál padoucha jako ve filmu Limonádový Joe. Také jsem ho už nikdy naživo nespatřil. Ale zážitek to byl.

Měl jsem tenkrát chuť udělat totéž, jenomže jsem byl jenom nedospělé ucho studující matematiku a tělocvik na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. 

Další slavnou osobnost, kterou jsem měl tu čest poznat, se stejně jako já v té chvíli nacházela v Chodově u Karlových Varů. 

Starší z vás si jistě pamatují pořad zvaný Videostop. Moderoval ho jakýsi Rosák a čas od času celá skvadra tvůrců vyrazila do českých měst, aby ho představila takzvaně offline. Bez kamer a režiséra. Čirá improvizace. A osvětlovač a zvukař byli nejspíš ožralí, poněvadž po konci pořadu mi pár lidí hlásilo, že v rozlehlém sále neslyšeli ani hovno.

Seděli jsme tehdy jako obyčejní návštěvníci v kulturním středisku. Moderátor, kterého si nepamatuji, vystoupil na jeviště a položil zákeřnou otázku: „Kdo chce dnes soutěžit?“ Miluji filmy, takže první ruku jsem zvedl já. Ke svému překvapení jsem byl vybrán okamžitě. 

Jedním z porotců byla Eva Hurychová. Tu jsem nějak moc neznal. Prakticky vůbec. Ovšem o židličku bokem seděla vysloveně známá tvář. Velmi populární. Legendární. Heslo „Buď fit!“ si pamatuji dodneška, ale moc se jím neřídím. Další dvě soutěžící, které také projevily odvahu a na pódiu seděly vedle mě, byly dámy neurčitého věku. Ten nesděluji, abych neurazil. 

Dost mě zarazilo, že otázky samotné byly primitivní. Na rozdíl od televizní soutěže až nepatřičně jednoduché. Jsem filmový fanda, takže prakticky každou scénu jsem poznal na první škub. Nepřekvapivě jsem zvítězil, načež jsem měl tu čest podat ruku zpěvačce, o níž jsem netušil lautr prd. 

Neuvěříte, co se stalo. Přidržela mou dlaň ve své ruce nepřiměřeně dlouho, pohlédla do mých blankytně modrých očí (fakticky je mám takové) a řekla: „Byl jste skvělý. Ráda vás zase někdy uvidím.“ Což byl příslib, který jsem jako svobodný muž ocenil, ale promarnil. 

Bohužel, nebo bohudík, už jsme se nikdy nesetkali, takže dnes žiji spokojeně na Prajzské se svou manželkou, která také umí skvěle zpívat a miluje mé modré oči. Kromě jiného, ale v tom se pitvat nebudeme. Jistě chápete.

Ovšem nejkrásnějším zážitkem byl samotný konec pořadu. V onom společenském domě byl k dispozici útulný bar. Barman vypadal trochu jako Ferenc Futurista, ale znal dobře své pappenheimské. Byl úžasný. Nemusel se vůbec ptát a každému, kdo usedl za pult, dopřál pití podle jeho gusta. Frajer. Já obdržel Becherovku, bo pocházím z Karlových Varů. Jak to poznal, dodnes netuším.

Po jednoznačném vítězství v soutěži a potřesení rukou s bezva zpěvačkou jsem usedl na rozviklanou barovou stoličku, obdržel výše zmíněné pití a rozhlédl se. Hned vedle mě po pravém boku seděla známá tvář. S naprosto stejným šňapsem. 

Pohlédli jsme na sebe, zhodnotili naplněnou skleničku a došlo k tomu, čemu se říká se souznění duší. 

„Jsem Miloš,“ říkám, usrkávám legendární tekutiny a podávám muži ruku. „Rád vás konečně naživo poznávám,“ dodal jsem. „Ale víte, musím se k něčemu přiznat. Jsem líný jako veš a to vaše heslo mi přijde poněkud nepatřičné. Lidi mají být v klidu a odpočívat, protože život je krátký.“ Doplnil jsem a čekal na reakci, která na sebe nenechala dlouho čekat.

Postarší borec na mě pohlédl, pozvedl skleničku a povídá: „Máte pravdu. Jenže já tyhle blbosti mám ve scénáři. Napijme se.“ Polknul další doušek bylinného likéru. „Jo, a těší mě. Já jsem Jarda Štercl.“  

Zmazali jsme se tenkrát jako carští důstojníci, takže nejméně tři dny poté jsem fakticky nebyl fit. Od té doby Becherovku nepiju.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...