Přeskočit na hlavní obsah

Ajťákův podivný den

Klik, klik, cvak, klik, klup, áááách. 

Počítačová myška se pěkně nadře, když její páníček nutně potřebuje provětrat internet, aby zjistil, co se stalo, stane, nebo se právě děje. Ne že by na tom záleželo, protože svět funguje na principu symetrické opakovatelnosti. Vše, co se děje dnes, dělo se i včera, a zítra tomu bude nejinak. 

Bledá tvář ozářená matným svitem předimenzovaného plochého monitoru vyhlíží poněkud mrtvolně. Řitní půlky se převalují zleva doprava a zase zpět na rozvrzaném kolečkovém křesle. Dioptrické zornice mžourají a rozpustné kafe si vesele stydne, protože není čas srkat. Pivo čeká až na okamžik, kdy je i gentlemanům povoleno chlastat.

Klik, klap, cvak, klup.

Standardní ajťácké ráno se zpočátku nelišilo od těch předchozích. Až do chvíle, než do pracovny vrazila lehce podrážděná manželka, a nevyřkla osudovou větu: "Ty z toho svýho virtuálního světa jednou zblbneš, muži! Sedíš tu jak hnida a fyzicky chřadneš. Nechceš taky občas vyrazit ven mezi lidi? Do reálného světa?"

Dotázaný povzdechl, pokrčil odevzdaně rameny a zavřel okno s Twitterem. Pak Facebook. Jo - ještě prověřit, zda nepřišel nějaký e-mail. Odeslat a přijmout. A je to! Dorazil. 

Nabízel revoluční metodu prodloužení penisu. Neviděl jediný důvod, proč nabídku akceptovat, protože už na vojně mu spolusloužící říkali, že je pěkně velký kokot. Uklidněn zavřel poštu a vypnul počítač. Rozhostilo se hluboké ticho, jenom zpoza okna se ozýval řev černě oděného ptačího rockera. Asi kos. 

Vyšel do skutečného světa. Slunce předstíralo, že hřeje. Větřík se vesele proháněl v jeho řídnoucích vlasech, takže po chvíli vypadal jako blbec, protože Lybar došel. Úplně cizí kočka se mu pletla pod nohy a na opečovávaném trávníku se vršily kupky hlíny vyrobené workoholickým krtkem. 

Uklouzl po řídkém kočičím hovně a jak se lekl, do pusy mu vlétla předčasným jarem zmatená masařka. Soused se začal připravovat na příští zimu a nastartoval letitou cirkulárku, jejíž zvuk připomínal zpěv Michala Davida, kterého právě kdosi vyklešťuje.

Bílý a čerstvě vykoupaný domácí pes objevil ukázkové lejno, aby se v něm s gustem vyválel. Zašel do místního obchůdku, kde ho otrávená prodavačka vzala na hůl. Cestou zpátky ho málem pokousal sousedovic nervózní hafan. Jak uskakoval, zase šlápnul do hovna. A dost!

Otřesen vyběhl do pracovny, zapnul computer, usadil řiť do vysezené židle, úlevně povzdechl a ponořil se do digitálního světa. Právě dorazila zpráva, že vyhrál jeden a půl milionu britských liber. Odepsal promptně: "Jdi do řiti, mamrde!" A zažil pocit bezpečí zvaný Always. K čertu s realitou!  

Klik, klik, cvak, klik, klup, áááách.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...
Okomentovat
Přečíst celé »

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy...
Okomentovat
Přečíst celé »

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval na...
Okomentovat
Přečíst celé »