Přeskočit na hlavní obsah

Ajťákův podivný den

Klik, klik, cvak, klik, klup, áááách. 

Počítačová myška se pěkně nadře, když její páníček nutně potřebuje provětrat internet, aby zjistil, co se stalo, stane, nebo se právě děje. Ne že by na tom záleželo, protože svět funguje na principu symetrické opakovatelnosti. Vše, co se děje dnes, dělo se i včera, a zítra tomu bude nejinak. 

Bledá tvář ozářená matným svitem předimenzovaného plochého monitoru vyhlíží poněkud mrtvolně. Řitní půlky se převalují zleva doprava a zase zpět na rozvrzaném kolečkovém křesle. Dioptrické zornice mžourají a rozpustné kafe si vesele stydne, protože není čas srkat. Pivo čeká až na okamžik, kdy je i gentlemanům povoleno chlastat.

Klik, klap, cvak, klup.

Standardní ajťácké ráno se zpočátku nelišilo od těch předchozích. Až do chvíle, než do pracovny vrazila lehce podrážděná manželka, a nevyřkla osudovou větu: "Ty z toho svýho virtuálního světa jednou zblbneš, muži! Sedíš tu jak hnida a fyzicky chřadneš. Nechceš taky občas vyrazit ven mezi lidi? Do reálného světa?"

Dotázaný povzdechl, pokrčil odevzdaně rameny a zavřel okno s Twitterem. Pak Facebook. Jo - ještě prověřit, zda nepřišel nějaký e-mail. Odeslat a přijmout. A je to! Dorazil. 

Nabízel revoluční metodu prodloužení penisu. Neviděl jediný důvod, proč nabídku akceptovat, protože už na vojně mu spolusloužící říkali, že je pěkně velký kokot. Uklidněn zavřel poštu a vypnul počítač. Rozhostilo se hluboké ticho, jenom zpoza okna se ozýval řev černě oděného ptačího rockera. Asi kos. 

Vyšel do skutečného světa. Slunce předstíralo, že hřeje. Větřík se vesele proháněl v jeho řídnoucích vlasech, takže po chvíli vypadal jako blbec, protože Lybar došel. Úplně cizí kočka se mu pletla pod nohy a na opečovávaném trávníku se vršily kupky hlíny vyrobené workoholickým krtkem. 

Uklouzl po řídkém kočičím hovně a jak se lekl, do pusy mu vlétla předčasným jarem zmatená masařka. Soused se začal připravovat na příští zimu a nastartoval letitou cirkulárku, jejíž zvuk připomínal zpěv Michala Davida, kterého právě kdosi vyklešťuje.

Bílý a čerstvě vykoupaný domácí pes objevil ukázkové lejno, aby se v něm s gustem vyválel. Zašel do místního obchůdku, kde ho otrávená prodavačka vzala na hůl. Cestou zpátky ho málem pokousal sousedovic nervózní hafan. Jak uskakoval, zase šlápnul do hovna. A dost!

Otřesen vyběhl do pracovny, zapnul computer, usadil řiť do vysezené židle, úlevně povzdechl a ponořil se do digitálního světa. Právě dorazila zpráva, že vyhrál jeden a půl milionu britských liber. Odepsal promptně: "Jdi do řiti, mamrde!" A zažil pocit bezpečí zvaný Always. K čertu s realitou!  

Klik, klik, cvak, klik, klup, áááách.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vyznání

Existence tří vnuček, byť ne tak úplně vlastních, dokazuje, že už jsem starý dědek. Bez debaty, prosím. Letos mi bude šedesát.  Nestrpím ale, aby opotřebované tělo vládlo mé stále dětské duši, poněvadž žiji v jednom z nejlepších dostupných světů. Třeba taková Venuše nebo Callisto jsou děsné peklo. Což ví každý astronom. Oproti tomu je naše česká kotlina už asi tři desetiletí skutečným rájem na zemi. Bohužel některým jejím obyvatelům to zřejmě  nikdo nesdělil. Tohoto faktu jsem si vědom, a tak přestože často vstávám až na třetí pokus, neměnil bych ani omylem.  Bytostně proto nesnáším rozličné škarohlídy, hudraly, pindaly, frflaly, negativisty a pravověrné pesimisty, kteří si ze života vybírají jen to nejhorší, a výhradně ze své vlastní vůle jsou dobrovolně nešťastní. Stresují nejen sami sebe, ale často i nevinné okolí.  Vsadím se, že podobné týpky určitě znáte:  Tráva je málo zelená, nebe věčně zatažené. Pivo moc teplé, nebo příliš studené, ale nikdy ne akorát. Všichni kradou, jen oni n