Naopak si vzpomenete na zážitek, kdy vám bylo pět let, seděli jste v mateřské školce u pobryndaného stolečku pokrytého umakartem, kde vás místní otylá socialistická pečovatelka nutí pít kakao s obrovským škraloupem na vrchu a pozvracíte se dříve, než nápoj ochutnáte.
Což jsem si nevymyslel, bo se mi to stalo léta páně roku 1968.
Mimochodem. Umakart (psáno i Umacart) vymysleli pardubičtí inženýři už v roce 1943. Jednalo se o zkratku sestávající ze dvou slov: Umělý a Karton. Poblil jsem ho tenkrát celý a nikdy v životě už kakao se škraloupem či bez něj neochutnal.
Ale vraťme se k tématu.
Slovo nostalgie pochází od starých Řeků. Tenhle obdivuhodný národ si všechno, co dnes zažíváme my, prožil už téměř dva tisíce let před naším letopočtem. Význam zmíněného slova se postupem času ovšem poněkud proměnil. Původně se jednalo o stesk po domově, dnes se ale vysvětluje jako stesk po něčem zašlém a ztraceném. Minulém. Nevratném. Odysseus by mohl vyprávět.
Řecké slovo „nostos“ znamená návrat, pak následuje „algos“ představující bolest. Jedná se o podstatné jméno ženského rodu. Nepřekvapivě. Ženy to nikdy neměly lehké. Především s námi muži.
Dnes po rozednění jsem manželku našel u přenosného počítače a hodlal být společenský a hovorný, aby věděla, že ji stále miluji. Řekla jen: "Prosím tě, nemluv na mě tak brzy ráno!" Má recht. Chlapi by měli hovořit jen v okamžiku, kdy mají doopravdy co říct, takže je vhodnější držet pysk, poněvadž buď plácáme nesmysly, nebo se snažíme být chytří.
Obojí je špatně.
Pocházím z Karlových Varů. To asi víte. Jde o město, které nezaložil Karel IV, ale mohl by, kdyby chtěl. Nevěřte legendám. Už v osmém století našeho letopočtu existovala osada jménem Wary. Ale to jsem zase odbočil.
Včera jsem měl k obědu buď knedlíky se zelím, se zelím kyselým, pak jsem měl u stolu kdovíco v rosolu, nebo kapustu vařenou, co jsem jedl s Mařenou. Jiří Šlitr ve své písni si to pamatuje přesně, ale já vím prd.
Naopak si přesně vzpomínám, kdy jsem potkal jednu úžasnou ženu z Prajzské. Popravdě řečeno jsem v té době, kdy jsem pobýval na západní výspě naší republiky netušil, že něco jako Prajzská existuje. Dějepis mě začal bavit až s příchodem vědomostních soutěží, třeba s tou jménem Na lovu.
Na Prajzské se rodí ty nejlepší baby, to se s Vary nedá srovnat. A tak jsem dnes při druhém vánočním svátku, kdy mám dost času, provětral svou sbírku fotografií a objevil jednu z roku 1992 nebo 1993. Vlevo na snímku není holywoodská herečka, ale mohla by být. Borce vpravo bych dnes málem nepoznal ani já sám.
Čímž se dostávám k úvodní větě.
Stáří je životní etapa v životě lidském, kdy společně s Řeky začnete trpět nostosem a algosem. Poněvadž jsem dnes ráno při pohledu do koupelnového zrcadla, které z celé své duše nenávidím, poněvadž mi přiblížilo umělecký styl zvaný kubismus, zjistil, že mládí je definitivně v takzvané dupě.
Slovo "dupa" si osvojili nejen Poláci, nýbrž i Ostravaci s kratkym zobakem, ale ono samotné údajně pochází z francouzštiny z dob napoleonských válek. Francouzští vojáci se totiž ve Slavkově u Brna na nějaký čas usadili, a kromě jiné okukovali pozadí našich žen, jak perou prádlo u potoka, a jelikož se jim pozadí našich žen tuze líbilo, tak vždy s úsměvem pronášeli památnou větu: "Elle a derriere comme deux pains." Vygooglíte si jistě sami.
Ovšem my, karlovarští šviháci, používáme k vyjádření této myšlenky jadrnější výraz. Můžete hádat, který.
P.S. Nevíte někdo, co jsem měl včera k obědu?
Komentáře
Okomentovat