Asi vás nepřekvapí, že průkopníkem autostopu se stala Amerika. S rozvojem automobilového průmyslu se stal tento způsob levné dopravy velmi populárním. Lidé tenkrát nehledali jenom způsob, jak se dostat do svého cíle, ale především útěk z nudné reality nebo toužili po dobrodružství.
Dvacátá léta vnesla do autostopu nový svěží vítr. Tato praxe si začala razit cestu i do mainstreamových médií se zmínkami v mnoha významných publikacích, jako byl například Saturday Evening Post. Právě v této době se natažený palec stal univerzálním symbolem stopování. V článku uveřejněném v časopise American Magazine v roce 1925 se o stopařích psalo: „Stojí na okraji cesty a ukazuje palcem směr, kterým chce jet“. Novináři vlastně mohou za to, že zvednutý palec je dodnes symbolem stopaře. Dobrodruha, který netušil, jaký tvor ho sveze a jestli dorazí vcelku do místa určení.
Třicátá léta dvacátého století přinesla do světa hospodářskou krizi. V této době ti, kteří ještě měli štěstí a vlastnili auto, často považovali za občanskou povinnost brát stopaře hledající práci. Dneska už to moc nefunguje, poněvadž lidé toužící pracovat nepostávají u silnice, nýbrž u pultíku v úřadu práce.
Bezstarostné stopování dostalo vážnou trhlinu v roce 1953. Do té doby neznámá režisérka jménem Ida Lupino natočila napínavý psychologický příběh inspirovaný skutečnými událostmi odehrávající se ve slunné Kalifornii. Dva muži ve stísněném prostoru rychlého auta křižovali nekonečné dálavy pouště, přičemž učinili osudovou chybu. Vzali stopaře, z něhož se o něco později vyklubal masový vrah.
Málo se to ví, ale v padesátých letech minulého století byl ve více než pětadvaceti amerických státech autostop dokonce zakázán. Některá americká města dokonce vydala vyhlášky, zakazující tento způsob cestování v oblasti jejich působnosti. Rambo by mohl vyprávět, že?
Ale nechci vás nudit.
Já sám stopem jezdil prakticky celé mládí. Na kolej Hvězda, nyní Větrník, jsem to měl z Karlových Varů přesně 125 kilometrů. A tak jsem každou neděli odpoledne zvedal palec u výpadovky v Drahovicích. Místní pamětníci jistě znají. Pokaždé se někdo slitoval.
Svezl jsem se za dobu, kdy jsem studoval, prakticky vším, co mělo čtyři kola. Kromě Velorexu, který měl kola jenom tři. Omlácené škodovky, vétřiesky, miniaturní polské maluchy a další divná vozidla, jejichž značky si už nepamatuji. Utkvěl mi v paměti západoněmecký borec v luxusním Mercedesu, který mě usadil na zadní sedačku se slovy: „Hinten ist es sicher.“ Řekl jsem „Ja“ a celou cestu mlčel a cítil se jako velvyslanec významného státu. Držel jsem pysk, poněvadž jsem byl ze studia němčiny exkomunikován, když jsem učiteli vysvětlil, že nesu jméno strýček Onkel, a nehodlal jsem si uříznout další ostudu.
Jednoho deštivého dne mi zastavil chlapík v otřískaném Žigulíku, který celou cestu zarytě mlčel, ale pořád na mě zálibně pokukoval. Choval jsem se tiše a způsobně, poněvadž to nejhorší, co může stopař udělat je, když se snaží zapříst rozhovor se šoférem, jenž o dialog nejeví zájem. Na Bílé Hoře u konečné tramvaje konečně pán sebral odvahu a optal se otevřeně: „Hele, mám tady kousek pěkný byteček. Když půjdeš se mnou, tak ti ho krásně vyhoním.“ Uf.
Chtěl jsem se dostat do Prahy zdarma, takže výše platby zdála se mi poněkud neadekvátní. Požádal jsem ho, aby zastavil, a vypadl z dostavníku rychle jako Primeros z automatu.
Když jsem se konečně stal šoférem a měl k dispozici auto, vzpomněl jsem si na své dobrodružné cestování a stopaře bral prakticky furt. Pokud nevypadali podezřele, ale to řidič v té rychlosti nemá moc šancí vyhodnotit předem.
A tak jsem jednoho slunečného dne kousek za Bruntálem zastavil chlapíkovi s ušmudlaným batohem.
„Kam to bude, pane?“ Ptám se.
„K moři,“ odvětil, „kam jedete vy?“
„Do Opavy,“ přiznal jsem cíl cesty.
„Já jedu do Splitu, ale i ten kousek mi pomůže,“ pravil a cestou mi vyprávěl, kolik vodojemů v České republice postavil. Možná kecal. Nevím. Ale inženýr, který stopuje kousek od Bruntálu a jeho cílem je Chorvatsko, je vážně frajer.
A to je pro dnešek vše, poněvadž během mé služby se nic zvláštního nestalo.
Autostop trochu zmírá na úbytě, ale inspirací pro vás může být Dušan Janovský, nebo jakýsi Slávek Král, který ve zdraví nastopoval přes 250 000 km v 84 zemích světa a 21 státech v USA, a lidi mu pořád říkají že je to nebezpečné.
A vy určitě víte, že se zvednutým palcem a ručníkem lze procestovat celou Galaxii za méně než třicet altairských dolarů denně.
Komentáře
Okomentovat