Přeskočit na hlavní obsah

Seznámení

Začouzený karlovarský noční podnik nesl honosné jméno Olympia. Zvukovou kulisu obstarávala zručná cikánská kapela a vrchní mi říkal "Pán velkomožný". Snad proto, že jsem byl denním, či spíše nočním hostem. Kromě pondělka, kdy bylo zavřeno. Nebo snad proto, že jsem jako mladý a nepříliš bohatý lázeňský elegán na nějakou tu prohýřenou zlatku nehleděl. Vědom si faktu, že všechno jednou pomine, ošumělé bankovky obzvláště, stal jsem se počátkem devadesátých let minulého století hrdým nástupcem borce Kristiána. 

Chodíval jsem po nocích lovit lázeňské turistky, které zbaveny alespoň na pár dnů manželských okovů, hýřily jako zamlada. Doba jim přála, protože zdravotnictví se ještě nenalézalo v krizi. Lázeňský poukaz doporučený ošetřujícím lékařem byl vstupenkou do světa rozverných lidských radostí. Šampaňské, Cinzano za patnáct drobných, taneční parket, poctivá muzika, úslužný personál a zavíračka až kolem páté ranní. Džungle. 

A tak jsem jednoho pozdního večera dorazil k mámivě osvětlenému barovému pultu a spatřil zadeček. Dáma balancovala na barové stoličce, popíjela nějaký šňaps, a jak se snažila udržet rovnováhu, tuky se vesele vlnily. Instinkty lovce a nabiflované poučky zmizely do nenávratna, protože jsem se bezhlavě zamiloval na první pohled. Musíš udělat dojem, blesklo mi hlavou. Spustil jsem stavidla své výřečnosti.

"Dobrý večer," povídám, ač byla hluboká noc, "je zjevné, že se tu velmi nudíte. Což je škoda, protože členy kapely znám osobně, a klidně nám zahrají píseň, jaká je blízká vašemu srdci. Tomu malému říkám Míra, i když se jmenuje Demeter, ale to nevadí, protože zvládne i fláky od Queenů. Myslíte, že bychom si spolu mohli zatancovat? Kdyby mi to náhodou nešlo, klidně mě můžete vést, jsem děsně přizpůsobivý. Mimochodem máte krásný účes a vůbec vám to dneska sluší," pokračoval jsem bez představy, jak vypadala včera. 

Dáma elegantně spadla ze stoličky, zkoumavě na mě pohlédla, ocenila můj exteriér, bafla mě za ruku a tykla mi: "Nekecej. Moc mluvíš. Jdeme tančit." Což jsme poctivě až do zavíračky činili. 

V den jejího odjezdu z lázeňského města jsme pořídili publikovanou fotografii, a o několik měsíců později jsem byl v černém automobilu značky Škoda Favorit unesen do východního cípu naší republiky s názvem Prajzská, kde se hovořilo pro mě doposud neznámou řečí. Ale to už je jiný příběh. 

Jsme spolu už víc jak třicet let. Olympia patří ruskému zbohatlíkovi, který chce za kafe víc než na letišti v Ruzyni. Cikánská kapela se rozdělila na shluk Rómů pobírajících podporu v nezaměstnanosti. Nám dvěma zbyla krásná vzpomínka, a já se od té doby držím první rady, kterou jsem od své ženy dostal. 

Nekecám, nemluvím a tancuji výhradně po našem hospodářství nebo kuchyni. 


Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...
Okomentovat
Přečíst celé »

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy...
Okomentovat
Přečíst celé »

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval na...
Okomentovat
Přečíst celé »