Přeskočit na hlavní obsah

Seznámení

Začouzený karlovarský noční podnik nesl honosné jméno Olympia. Zvukovou kulisu obstarávala zručná cikánská kapela a vrchní mi říkal "Pán velkomožný". Snad proto, že jsem byl denním, či spíše nočním hostem. Kromě pondělka, kdy bylo zavřeno. Nebo snad proto, že jsem jako mladý a nepříliš bohatý lázeňský elegán na nějakou tu prohýřenou zlatku nehleděl. Vědom si faktu, že všechno jednou pomine, ošumělé bankovky obzvláště, stal jsem se počátkem devadesátých let minulého století hrdým nástupcem borce Kristiána. 

Chodíval jsem po nocích lovit lázeňské turistky, které zbaveny alespoň na pár dnů manželských okovů, hýřily jako zamlada. Doba jim přála, protože zdravotnictví se ještě nenalézalo v krizi. Lázeňský poukaz doporučený ošetřujícím lékařem byl vstupenkou do světa rozverných lidských radostí. Šampaňské, Cinzano za patnáct drobných, taneční parket, poctivá muzika, úslužný personál a zavíračka až kolem páté ranní. Džungle. 

A tak jsem jednoho pozdního večera dorazil k mámivě osvětlenému barovému pultu a spatřil zadeček. Dáma balancovala na barové stoličce, popíjela nějaký šňaps, a jak se snažila udržet rovnováhu, tuky se vesele vlnily. Instinkty lovce a nabiflované poučky zmizely do nenávratna, protože jsem se bezhlavě zamiloval na první pohled. Musíš udělat dojem, blesklo mi hlavou. Spustil jsem stavidla své výřečnosti.

"Dobrý večer," povídám, ač byla hluboká noc, "je zjevné, že se tu velmi nudíte. Což je škoda, protože členy kapely znám osobně, a klidně nám zahrají píseň, jaká je blízká vašemu srdci. Tomu malému říkám Míra, i když se jmenuje Demeter, ale to nevadí, protože zvládne i fláky od Queenů. Myslíte, že bychom si spolu mohli zatancovat? Kdyby mi to náhodou nešlo, klidně mě můžete vést, jsem děsně přizpůsobivý. Mimochodem máte krásný účes a vůbec vám to dneska sluší," pokračoval jsem bez představy, jak vypadala včera. 

Dáma elegantně spadla ze stoličky, zkoumavě na mě pohlédla, ocenila můj exteriér, bafla mě za ruku a tykla mi: "Nekecej. Moc mluvíš. Jdeme tančit." Což jsme poctivě až do zavíračky činili. 

V den jejího odjezdu z lázeňského města jsme pořídili publikovanou fotografii, a o několik měsíců později jsem byl v černém automobilu značky Škoda Favorit unesen do východního cípu naší republiky s názvem Prajzská, kde se hovořilo pro mě doposud neznámou řečí. Ale to už je jiný příběh

Jsme spolu už víc jak třicet let. Olympia patří ruskému zbohatlíkovi, který chce za kafe víc než na letišti v Ruzyni. Cikánská kapela se rozdělila na shluk Rómů pobírajících podporu v nezaměstnanosti. Nám dvěma zbyla krásná vzpomínka, a já se od té doby držím první rady, kterou jsem od své ženy dostal. 

Nekecám, nemluvím a tancuji výhradně po našem hospodářství nebo kuchyni. 


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...